Po téměř nesnesitelně dlouhém čekání se na pultech knihkupectví objevil druhý díl mangy Elegie pro ovečku (v originále Hitsuji no Uta) od Talpressu. Dívka na obálce je Yaegashi, spolužačka hlavního hrdiny Kazuny, a jak se ukáže, v příběhu bude hrát zásadní roli. Ale nepředbíhejme.

Elegie pro ovečku není klišoidní „japonská upírovina“, jakých se vydaly desítky. Neobsahuje žádnou akci, při které by ostří katany svištělo vzduchem, kamarádka Yaegashi neslouží hlavnímu upířímu hrdinovi Kazunovi jako chodící krevní konzerva, a přestože jsou hlavní postavy japonskými středoškoláky, na nějaké školní legrácky rovnou zapomeňte. Autorka se vyhnula drtivé většině klišé a ta zbývající dokázala využít, nebo alespoň vysvětlit logickým, protože z děje vyplývajícím způsobem (1).

Hlavními hrdiny mangy je dvojice sourozenců trpících zvláštní dědičnou chorobou, která je postupně mění na upíry. Každý ze sourozenců tento problém řeší svým způsobem – zatímco Kazuna se snaží udržet si svůj dosavadní život u adoptivních rodičů, jeho sestra Chizuna se již izolovala od okolí a žije, nebo spíš přežívá v opuštěném domě svých rodičů, odkázaná na pomoc doktora Minase. Tím jsem vyjmenoval prakticky všechny postavy.

Výsledkem je komorní psychologické drama, v němž je hlavní důraz kladen na promyšlené dialogy hlavních postav, případně na jejich mlčení. Manga se zabývá osamělostí, společenskou izolací a snahou o hlubší poznání lidí, na kterých nám záleží. Dalším tématem je snaha zachovat si svůj životní styl za cenu vytváření si iluzí o realitě, přičemž je jasné, že čím později se tyto iluze zbortí (což je nevyhnutelné), tím vyšší cenu za ně všichni zúčastnění zaplatí. Je jasné, že příliš veselé čtení to nebude. Tedy alespoň prozatím. Manga neobsahuje žádné odlehčující prvky, jako jsou třeba superzdeformované scény nebo rádoby vtipné poznámky.

Hlavní postavy se vyvíjejí, byť každá odlišným způsobem. Kazuno se snaží vypořádat s nově nalezenou sestrou i s upíří chorobou, kdežto pseudovývoj jeho sestry Chizuny je zajištěn přes retrospektivu a postupné odhalování minulosti. Navíc si k sobě každá z postav připoutala jednu hlavní-vedlejší postavu, které nepochybně dostanou více prostoru v dalších dílech. Těžko říct, která dvojice je lepší a „opravdovější“, jestli Chizuna – Minase nebo duo Kazuno – Yaegashi.

Kresba zůstává na stále stejné úrovni. Propracované postavy s „roztřepenými“ konturami, mnohdy jen několika čarami naznačené pozadí a „pastelové“ obálky dokonale ladí s obsahem. Autorka se navíc často obejde beze slov a namísto textu používá detaily, jako je prázdná láhev, pohozená aktovka, odložený obraz nebo opakující se „záběry“ na nohy některé z postav. V těchto kulisách děj plyne naprosto přirozeně. Nejde o kdovíjak výjimečný postup, ale výsledek mi velmi připomíná Neon Genesis Evangelion.

Série Elegie pro ovečku se rozjíždí velmi dobře a v ČR vydávaných mangách zatím nemá konkurenci, protože její cílovou skupinou jsou „dospělejší“ čtenáři preferující příběh bez zbytečných akčních scén a podobných zbytečností. Proto nezbývá než doufat, že další díl Elegie pro ovečku vyjde dřív než za osm měsíců.

1) Sourozenci nemají rodiče, jako ve skoro každé manze ze školního prostředí, protože jejich rodiče jsou díky působení upíří choroby už po smrti.

Zatímco Kazunu sužují náhlé a nezvladatelné záchvaty touhy po krvi, jeho tak dlouho ztracená sestra Chizuna mu odhaluje tajemství jejich minulosti. A čím si jsou oba sourozenci navzájem bližší, tím víc se odcizují okolnímu světu… A jediný lék na jejich strašlivou žízeň může snadno zničit všechny, které milují. (anotace)

Petr Bouda (redaktor)

petr.bouda@fan­tasyplanet.cz