Ďáblův hrad, Dcera pána mrazu a jiné povídky

Především jsou věrným vystižením předlohy, její podstaty a atmosféry. Je vidět, že autoři Howarda znají a mají jej rádi. A také je vidět, že Jan Kantůrek, který je měl na starost, je prostě Howardův dvorní překladatel. Nic z toho ovšem neznamená, že by komiksy byly stejné. Solomon i Conan jsou rozličné postavy a čtenář to pocítí na jazyce, zápletce i obrazové stránce.

Conan, to je především barvité dobrodružství, kde odvážný hrdina naplno prožívá každou chvíli svého života. Pije, miluje, bojuje. Je zmítán vášní i chmury, ale nikdy se nevzdává. Kleje i barvitě líčí své vize a dobrodružství. Solomon Kane se také nevzdává, ale je spíše odměřeným melancholikem, který světem prochází, aby potřel zlo prostě proto, že věří, že je to jeho posláním a jeho osudy jsou více hororové než dobrodružné. A na rtech má spíše našeho Pána, než jakkoliv zaslouženou sebechválu.

Obě v podstatě negativní figury – barbar s duší nájezdníka a prudérní fanatik – jsou sympatické jednak proto, že oslavují odvahu a schopnost postavit se vlastními silami čemukoliv a komukoliv, jednak proto, že nedílnou součástí jejich osobnosti je pevný vnitřní kodex. Ten je vyděluje z řady anonymních zabijáků a dělá z nich svého druhu až romantické hrdiny.

Ale zpět ke komiksům. Conan Kurta Busieka a Caryho Norda je sice inspirován i „původním“ komiksem, který známe z Comicsových legend od Netopejra, ale zároveň začíná od úplného začátku a vrací se více ke kořenům plným brutality, syrovosti a temnoty. Což není vidět pouze na míře krve, která se v komiksu objevuje, ale i na určité neotesanosti kresby.

A především na samotných příbězích. Busiek začíná geniálním využitím „nemedijských kronik“ – dlouho po Conanově době jsou království Hybořanů vyvrácena a v dobytých územích se usazují noví páni. Jeden z nich náhodou narazí na hrobku dávného, již dlouho neznámého krále, který jej upoutá a zatouží se o něm dozvědět více. Jeho vezír se tedy pustí do vyhledávání starých legend…

Conanovy příběhy jsou nám od začátku prezentovány jako legendy z dávných, úžasných, ale především pominuvších časů. Autoři vystihli základní rozpor celého conanovského cyklu (a v podstatě většiny howardovské fantasy): přese všechno co Conan dokázal, přes všechna jeho vítězství, jeho svět i vzpomínka na něj nemohly obstát proti času. Čest a odvaha jsou pomíjivé.

Přesto se však jedná o hodnoty, za něž je třeba vždy bojovat. I díky nim nakonec něco přežije. Právě díky neochvějné věrnosti, s nimiž Conan podle těchto dvou základních principů žil, zapůsobí už jeho pouhá socha na mladého šlechtice budoucnosti stejně jako na čtenáře, který je tak na okamžik přenesen do světa, který byl možná krutější, ale také mnohem živější a barevnější než ten jeho. Co na tom, že se jedná o romantický sen, když je podán dostatečně sugestivně?

Krutost, barevnost, beznadějnost. To jsou základní motivy příběhu, který je vyprávěn bezejmennému princi. Conan se vydává z rodné Cimmerie do světa a veden legendou o kouzelné Hyperborei se zaplete do krevní msty mezi národy Aesiřanů a Vaniřanů, aby nakonec upadl do zajetí v zemi, po které toužil. Místo ráje se však jedná o peklo na zemi, kde hrstka degenerovaných čarodějů zneužívá tisíce otroků i po jejich smrti.

Příběh je posouván vpřed zcela jednoduše: řadou bitek a masakrů, proložených fascinujícími panoramaty krásné a drsné krajiny či podivného města Hyperborejců. Ovšem stejně jako původní povídky, ani komiks není primitivní. Vše je povýšeno živelností obrazů – akce je dynamická, z kompozice panelů i postav čiší dravost a energie – a temnotou, která se neskrývá pouze v osudech hyborského světa, ale i v dílčích zápletkách.

To je skutečnost, na kterou mnozí autoři posthowardovských conanovek zapomněli – či ji případně až příliš zveličili. Zapomněli, že Conan není pouze pln veselí, ale i „velkých zármutků“, a že jeho kouzlo spočívá v perfektním vyvážení obého – což Busiek neváhá doložit na krutém osudu Conanových druhů i milenky Jasmíny.

A stejně tak neváhá bez nějakého přikrášlení naservírovat příběh – a dokonce jej pasuje za titulní – ve kterém se Conan v delirickém poblouznění snaží zmocnit podivné krásky vedoucí jej do ledových pustin. V Dceři pána mrazu se také nejvíc prosazuje Cary Nord a jeho schopnost přenést Howardovu vytříbenou vizualitu do skutečných obrazů.

Komiksový Solomon Kane se oproti Conanovi neodehrává v časech mystických, ale historických – v 16. století – a jeho reálie jsou nám důvěrně známé. Přesto však má s Busiekovým dílem leccos společného. Předně také vychází z Howarda pouze částečně. Základem příběhu Ďáblův hrad je totiž fragment z Howardovy pozůstalosti, který byl už jednou dokončen (viz kniha Solomon Kane, vydal Laser-books).

Jedná se o typický kaneovský příběh – komorní hororové drama s notně akčním finále. Kane narazí kdesi v Německu na hrad s podivnou pověstí a rozhodne se zjistit, zda je tamní baron skutečně hříšníkem, kterého se sluší poslat do pekel či nikoliv. Do cesty se mu připlete i další tulák, John Silent, který ovšem rozhodně nemá zcela čestné úmysly.

Scott Allie svůj příběh vystavěl na hutné atmosféře temného pralesa plného vlků a šibenic, rozpadlých klášterů, v nichž sní ne úplně mrtvé věci, a strohých hradů bez lidského tepla. A také na vědomí, co je Kane zač – jeho promluvy jsou strohé, pedantské, v některých ohledech až nelidské, stejně jako jeho fyzické schopnosti. Zatímco Conana můžeme označit za divoce pohledného, u Kanea není pro líbivost místo. Jeho vytáhlá bledá postava ostře řezaných rysů vzbuzuje bázeň, ale i tázání po podstatě hříchu a po tom, kdo může trestat.

Protože trest je podstatou jeho příběhů, nikoliv dobrodružství. Rozdíl je patrný i na ztvárnění násilí v obou komiksech. Tam, kde v Conanovi dominují gejzíry krve a úhledně useknuté zakrvavené údy, Kane nabízí chuchvalce střev, servané obličeje či vytržené oční bulvy. Nikoliv radost z vítězství, ale bolest vládne akci v Allieho adaptaci.

Utrpení se přitom netýká pouze lidí, ale i zvířat – hned na začátek se čtenáři dostane brutálního vlčího útoku na Kaneova koně a jeho zdechliny se zakrvácenými zuby. Je tedy logické, že chybí barevnost conanovského komiksu. Kaneův svět je světem temnoty. Satanova dítka chodí volně po zemi a lidé jsou ovládáni strachem a hříchem.

Dominují tmavé barvy, zcela chybí cokoliv jásavého, budovy i příroda jsou zcela neosobní a děsivé. Ukazuje se tak, že i když charakter titulní postavy je zcela jiný, rozhodně se i filmová verze Solomona Kanea vydala správnou cestou. A Comics Centrum zase, že si opravdu dokázalo vybrat díla, která nedělají Howardovi ostudu.

Na rozdíl od mnoha knižních Conanů si předkládané komiksy zachovaly atmosféru i sílu předlohy – i díky využití původních příběhů a dokonce i celých částí textu (především úvod Nemedijských kronik potěší a vyvolá příjemné chvění). A přitom dokázali dát prostor i vlastní fantazii tvůrců – rozhodně mnohem více, než kupříkladu v omnibusech, které jsou u nás v poslední době tak populární.

Oba jsou tedy sice kresebně dosti odlišné, ale podstatu se jim podařilo zachytit. Vypráví jednoduché, ale archetypálně silné příběhy, v kterých byl Howard mistrem. A s oběma bych se moc rád setkal znovu. Především proto, že i když svou akčností a přímočarostí mohou oslovit masy i nejmladších čtenářů, temnotou, která se v nich skrývá, patří k těm zdaleka nejdospělejším komiksům u nás.

Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz