Odbarvit, či neodbarvit? To je to, oč tu běží. A teď nemluvíme o barvě vlasů vaší přítelkyně (ostatně to by bylo celkem zbytečné – stejně má víc porostu v nosních dirkách než na hlavě), ale o něčem podstatně důležitějším – o comicsu. Je fér, když nedáte čtenářům komplexní comics, ale vlastně z něj něco seberete? Když vysajete barvu? A odpověď zní – jak kdy…
… Někdy je to zločin hodný Usama Bin Ládina, někdy se nad tím dá přimhouřit oko a někdy si výrobci černobílé variace zaslouží Nobelovu cenu za kultůru.
Pravda je taková, že barva v comicsu začala hrát výraznější roli teprve začátkem devadesátých let – s nástupem nakladatelství Image. Do té doby (nepočítáme-li umělečtější grafické novely) to byly tzv. „ploché barvy“, prostě něco, co byste dokázali udělat i vy s krabičkou pastelek a ožralí jak doga. Nějaké estetické měřítko se na ně nedalo uplatňovat. Ovšem i tak byla barva důležitá. Plnila totiž roli návnady na divákovy oči. Comics byl tehdy daleko víc záležitostí mladších čtenářů – takže aby je vydavatelství nalákala, musela jim nabídnout obrázky pěkně barevné. Nevím, možná je to díky psychologické masáži omalovánek, kterou jsme všichni podstoupili, ale člověk tak nějak automaticky považuje černobílé kresby za něco nedokonalého, něco, co sice může být fajn, ale musí se na tom ještě trochu zapracovat s fixama. Dokonce i ti největší rasisté se v krámech hlasitě dovolávají barevného comicsu a kolikrát já jsem slyšel nad skvělými černobílými comicsy tu hroznou větu „Jé, vono to ani neni barevný, to nechci!“. Když si ovšem odpustíte trochu toho diváckého pohodlí a luxusu, častokrát zjistíte, že některým comicsům sluší čb víc než tesla multikolor.
Někdy, když se na kresby pozorně podíváte, zjistíte, že veselými barvami je často zalitá dokonalá kresba a v jednolitých plochách se ztrácejí podrobnosti a vycizelované detaily. A to se nemusí nutně týkat jen těch starých comicsů.
Dlouho jsem přemýšlel, který jiný umělecký obor se dá až takhle rozebrat na prvočinitele, kde člověk může nechat jen holý základ a klidně se dál kochat, jako je tomu u comicsu. Eliminujte text, eliminujte barvu – a máte jen a jen na kresbu. A vsadím se, že v ní najdete parádičky, které vám zalité kečupem barvy unikly. Kupříkladu oba kultovní booky Geofa Darrowa (Big Guy and Rusty the Boy Robot a Hard Boiled) vyšly ve speciálním vydání bez textu, bez barvy a zvětšené. Prostě tu není nic, co by vás rušilo od vychutnávání dokonalé darrowovské linky. Dokonce i Spawn, Fathom a Tomb Raider mají čas od času pro labužníky speciální čb verzi. Když o tom přemýšlím, tak tohle je vlastně takový malířův „directors cut“ – comics vyjde přesně tak, jak ho zamýšlel (tedy pokud si dělá inkera sám – jinak by to samozřejmě mělo vyjít jen v perokresbě – což ovšem taky někdy vychází).
Není náhodou, že nakladatelství Marvel teď vydává své klasické comicsy v černobílé podobě. Bez zalití bezvýraznou a primitivní barvou totiž daleko víc vyniká kresba a čtenář si najednou uvědomí, jací byli ti chlápci jménem John Buscema, John Kubert a John Romita (senior), totální borci. Stejně tak to udělalo třeba nakladatelství Vertigo se svým Swamp Thingem, kdy ho začalo vydávat znovu, aniž by tentokrát prznilo dokonalou kresbu Stephena Bissettea či Ricka Veitche barevným humusem. Můžou si to dovolit.
Paradoxně je barva s comicsem spojena tak těsně, že funguje, i když tam není. I v černobílém comicsu člověk vidí vlát Supermanův plášť červeně, vidí zelené Hulkovy bicepsy, či červenomodrý Spideyho kostým.
Jasně, říkají si cynici mezi vámi, tenhle chlápek z CRWE, co si tu teď cintá pentli, vydal před chvílí čb Sandmana, tak si tu teď honí triko a omlouvá zčernobílení barevných comicsů a snaží se udělat ze záporu svou zásluhu. Jsem podle nich ten typ člověka, který vás nejdřív ojede, a zatímco si s pláčem natahujete trenýrky, vysvětluje vám, že tím, že vám roztáhnul řitní věneček, vám vlastně prokázal obrovskou službu, neboť se vám teď bude mnohem líp vyměšovat. Neříkám, že tenhle článek je napsaný čiště nezištně, že mě jen tak zrovna napadlo – sakra, co jim říct něco o tom, jak je čb comics skvělý. Rozhodně je to obhajoba comicsů, které jsme do černobílé převáděli, převádíme a převádět budeme. Ale je to obhajoba podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí a ani státní návladní Hamilton Burger by nad ní nemohl vznést žádnou námitku. Je jasné, že vydat v černobílé takového Alexe Rosse, je zločin vyžadující trest smrti – ale pokud comics vypadá v čb stejně dobře jako v barvě – ne-li lépe – a výsledná cena je pak zhruba o takových tři sta korun nižší… jak se rozhodnete?
Převzato z webu vydavatelství CREW
Černobílá
Myslím, že u nás situaci relativně vylepšuje úspěch Millerova Sin City, které je, jak známo, až na výjimky černobílé. Nebýt Sin City, pravděpodobně by to bylo s černobílým komiksem u nás opravdu velmi špatné.
černá a bílá
Podle me je cernobila vrcholem tvorby, dava nejvetsi mozny prostor pro fantazii, ktery je mozny v komiksovém žánru. A hrdinove jsou vetsinou cerni a bili, ne? 🙂
Já jsem spíš pro držení se originálů. A i když vydání Sandmana je chválihodný počin, některé stránky jsou bez barev dost nepřehledný a některé vypadají jako oxeroxovaný na kopírce. Jinak proti černobílé kresbě nic nemám a SC je vynikající. Ale SC už je kreslena tak, že bude ČB a Sandman ne.
Já jsem pro držení se originální verze. I když je vydání Sandmana počin chválihodný, některé stránky bez barvy vypadají dost nepřehledně a některé vypadají jako oxeroxované na kopírce. Proti ČB komiksu nic nemám a SC je vynikající. Na rozdíl od Sandmana je ale už kreslen s tím, že bude čb.
Mas se ke me pritocit zezadu!
Souhlasim s tim, ze nekterym komiksum vic slusi odbarveni. Dle me ale Sandmanovi vic sedne barva. Ale vydani levnejsiho komiksu se taky ceni a Sandman se vam dost povedl.
Nakreslit černobílý komix je mnohem těžší, než barevný… Kdo to zvládne od základů, je mistr svého umění.
Barevný komiks je těžší na kresbu. Černobílá kresba je polovina práce. Všechno má ale něco do sebe a každá kresba má své zákonitosti a náročnost. Kdo si myslí něco jiného, tomu doporučuji, ať něco namaluje a pak pozná.