Černá orchidej: Rozvíjej se poupátko

Vzít méně známého hrdinu DC univerza a radikálně jej přepracovat. Tím se Neil Gaiman proslavil, když necelý rok po vydání Černé orchideje (1988) těžce zabodoval svým Sandmanem. Ještě před Snem a jeho sourozenci se však pustil do převyprávění příběhu Černé orchideje, superhrdinky a bojovnice se zločinem, která umírá již v samotném úvodu.

Nekompromisní popravu provedl gangster, poučený komiksy a filmy s Jamesem Bondem o obratných útěcích hrdinů. A tak si svou hrdinku upláchnout nenechal. Střih. Jedna z podivných květin ve tvaru člověka v nevelké bio-laboratoři se probouzí.

I v raných letech své bohaté kariéry zvládal Gaiman komplexně odvyprávět příběh se superhrdinskou tématikou. K pozadí hlavní hrdinky Susan přidal velice špatné manželství, tyranského otce a přihodil poutavou vedlejší linii s bývalým manželem, čerstvě propuštěným z vězení. Nesnaží se přitom dostát pravidlům superhrdinského komiksu, šetří akcí a mnohem více se soustředí na psychologii postav a melancholickou lyriku jejich existenciální pou­ti.

A aby toho nebylo málo, chytře svůj svět propojil s oblíbenějšími univerzy DC. Díky tomu máme šanci potkat oblíbené postavy města Gothamského, Lexe Luthora s vizáží pozdního Marlona Branda či u nás velice oblíbeného hrdinu s podobným původem schopností jako jsou ty Susaniny – Bažináče.

Punc výjimečnosti ovšem Černé orchideji dodává kresba. Dave McKean v ní předvádí jeden ze svých vrcholných výkonů a opět povyšuje komiksové dílo na roveň serióznímu umění. Jeho balancování mezi realistickou kresbou a minimalistickým expresionismem v kombinaci s důrazem na půvabné detaily nepřestávají uchvacovat.

Nebýt několika nedotažených motivů a lehce slabšího závěru, sahala by Černá orchidej po absolutoriu. Takto si zaslouží „jen“ zařazení do kategorie: Tohle si musíte přečíst.

Eshop