Calvin a Hobbes: Pod postelí něco slintá

Trh se stripy se v Čechách docela rozjel. Garfield je samozřejmě stále šampión, ale v patách mu už jsou i bígl Snoopy (Jasně, říká se mu Peanuts, ale mně se to nelíbí, kamenujte mě; viz <a href= /clanek.asp?…> /clanek.asp?…), chystá se Dilbert, domácí Zelený Raoul je možná nudný, ale legendární, na internetu číhá nejen Opice a zajíc, ale i absolutně mega super uber vtipný antikalvinistický Bugemos (aneb Doc Damien Zlo, CSc. stále žije!) a Red Meat je prostě kult.

Calvin a Hobbes se v téhle džungli jmen a bizarností neztratí. Sami jsou legendou a nepochybuji, že budou stejně jako Garfield prošlapávat cestičku dalším. Mají vše, co dělá rozdíl mezi „dobrý“ a „geniální, chci s tím mít vztah, půjde to se mnou na pokoj?“ (jak by řekl Dylan Moran) a nebojí se to využít. Navíc s podporou překladu Richarda Podaného.

Silné postavy (rozuměj: šílené, ale ze života), osobitý styl (Hobbese si budete chtít vytetovat a až uvidíte tygří verzi Calvina, zkusíte k tomu samému ukecat i přítelkyni – a naopak), jasně vymezený postoj k reálnému světu (všichni poznáme, o čem se tam píše a kreslí, ale ta realita je prostě „svá“) a silná jednotící idea (všichni jsme byli dítětem – řádícím, objevujícím svět, jeho krásy, ale i krutost a pomíjivost).

Druhá kniha to jen a jen potvrzuje. A zároveň ukazuje, jak je těžké o stripech psát. Jak je jednou popíšete, což se stalo při vydání první knihy, tak jste vlastně nahraní. Není zde například žádný příběh, který by se dal vyložit. Je to prostě Calvin a Hobbes a je skvělý.

A buď se můžeme rozplývat nad libovolným stripem v knize obsaženým (jejichž minipříběhy naopak můžeme vykládat do aleluja), případně se pokusit naznačit, že se zde výrazněji projevuje nějaký konkrétní motiv (každý strip je vlastně jen nekonečnou variací omezeného souboru motivů, většinou jednoduchých – geniálním je dělá až spojení s grafickým výrazem a schopnostmi autora) nebo zkusit popsat, jak působí ten strip zrovna na vás.

První přístup je spíš na přednášku, další, to už je jiná. Pod postelí něco slintá sice začíná roztomilým motivem oblud, s nimž ústřední dvojice zápasí večer co večer, ale myslím, že pozornost na sebe tentokrát strhávají především páni rodičové. Především Calvinův otec, stoicky čelící neustále klesajícím preferencím (jak ho jeho dítko informuje, naděje na znovuzvolení do funkce tatího je velice nízká a chtělo by to vyšší kapesné, pro začátek…).

V jeho replikách totiž občas probleskne, že pod vší tou taťuldovostí se skrývá někdo, kdo kdysi také přiváděl své rodiče k šílenství. Někdo, v kom pořád ještě někde hluboko tluče potměšilé srdce dětského anarchisty (například scénky se „skládáním“ dětí nebo namlouvacím tancem).

Vrací se i strašlivá bestie aneb holka na hlídání, pančelka a další tvorové, kteří dokážou udělat z Calvinova života peklo. Ještě že je zde možnost jiného světa. Který přitom vůbec není fantaskní a existující pouze v Calvinově mysli. To bychom si nerozuměli, vážení. Watterson perfektně balancuje na hraně, kdy jsou různé jevy – v prvé řadě Hobbes a jeho život, ale např. i neviditelnost, které se v této knize ten malý ďáblík oddává – vysvětlitelné buď jako pouhé představy nebo jako naprosto reálné, existující kdesi mimo obzor vnímání dospěláků.

Ostatně: kdo z nás by se nechal přesvědčit, že jeho vesmírná dobrodružství nejsou skutečná, že čelí hrazdě místo pekelným mučícím nástrojům, že jeho tygr není skutečně ten absolutně nejlepší kámoš? Našli by se takoví, jistě. Poslouchají dechovku nebo český pop a skončí jako státní úředníci a pak tam, kde jsou všichni červení a rohatí, ale my víme svoje.

Transmutátor z papundeklu je prostě běžná a sichr věc. Na oslavě narozenin se jde odmontovat nějaká ta poznávací značka, sáně jsou nejlepší, když nejdou řídit, a přenos vody z vany na podlahu koupelny se prostě řídí zákony, z kterých by se Newton dal na vinařství. A všechno se prostě prožívá na sto procent (a to ještě za předpokladu, že jste nemocní a nejdete do toho naplno).

Jo, Watterson je guru. To mají velcí stripoví tvůrci tak nějak v popisu práce. Ovšem BW je z nich nejdrsnější. Takže vztah Calvina a jeho rodičů opravdu někdy připomíná válku, ale hlavně: kde jinde narazíte na opravdu na férovku využitý motiv smrti? Jo, Calvin najde malého mýválka. A ten to nerozchodí. Garfield je o hédonismu, Snoopy o melancholii, ale tady se někdy jede v těžkým existencialismu (už v minulé knize „strašidelná představa“, že všechno, co děláme, „je už předem určený“).

To si nás prostě pan autor jen rozebírá na prvočinitele. Úvahami nad řádem vesmíru stejně jako naprostou estetickou rozkoší z různých Hobbesových výrazů, ale třeba i háčky, které nahodí a zasekne s virtuozitou Jacka Rozparovače. O čem že to teď mluvím?

To máte tak. Calvin chodí do školy, to je jasný, že jo. Dostává tam úkoly. Pořád jasný, v pořádku. No a teď to přijde: ty úkoly jsou ve stripech řečený. Možná je to prkotina, ale myslím, že něco, co mně donutí cítit se jako absolutní veš a ve dvě ráno si kreslit grafický znázornění primitivní početní úlohy („Bod A je dvakrát tak daleko od bodu C, než je bod B od bodu A. Pokud je vzdálenost od bodu B k bodu C 12 cm, jak daleko je bod A od bodu C?“ hodina a půl, vážení. Kreslení, rovnice, zlomky, selská logika… bez pr…e.) pro základní školy, je prostě umění.

A je úžasnej pocit, vyřešit po dvou hodinách kruté deprese příklad, který vám před patnácti lety zabral asi půl vteřiny. Nedělám si srandu, byl jsem na sebe hrdý a víte co? Nikdo mě nepochválil. Brbly brbly. Kdybych měl svého Hobbese, všechno by bylo jinak. Jenže jsem ho někde v průběhu let ztratil. Což je univerzální skutečnost, která z četby probleskne myslím na každého.

VERDIKT:

Ještě to není jasný? Calvin s Hobbesem vás rozesmějí i rozpláčí a ještě donutí rozpitvat život i nesmrtelnost chrousta. Jak už jsem řekl: je to umění a kdyby nic, tak je jasný, že obludám pod postelí se věřit nedá. Jo a mimochodem: Hobbes je někdy strašně na holky, kdo by to do něj řekl?

Jsou věci, u kterých jedna porce nestačí. Třeba Calvin a Hobbes. Takže už je tu druhá kniha, ve které se vrací nejen malý sígr Calvin a jeho věrný tygr Hobbes a s nimi i monstra pod postelí, ďábelské učitelky a možná i maniakální sněhuláci. (anotace)

Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz