Bedeman 6 + 7 + 8 = 21 (komiksů)

Poslední tři čísla Bedemana spojuje jeden delší komiks na pokračování – Kinoité. Je to první větší komiksový projekt kreslíře Tomáše Profanta a zároveň první realizovaný scénář populárního fantasy a sci-fi spisovatele Miroslava Žambocha. Kinoity lze výborně ilustrovat největší a snad jedinou vadu časopisu Bedeman. Jednolitý příběh je totiž roztrhnutý na tři desetistránkové kusy vydané během devíti měsíců! To je poněkud přehnané a komiks sám kvůli tomu trpí. První díl je na první pohled jen takové neslané nemastné oťukávání, v druhém se objevuje konkrétní zápletka a teprve ve třetím máme možnost seznámit se s důvodem, proč mělo smysl na tenhle komiks tolik měsíců čekat. Přitom dohromady působí scénář kompaktně. Nic v něm nechybí, nic nepřebývá a vše je na správném místě. Snad jen otevřený konec si přímo říká, aby byl z Kinoitů mnohadílný komiksový seriál. Pak bych se ale přimlouval, aby scénárista upravil svůj příběh potřebám Bedemana a vymyslel kratší samostatné epizody, které by nemusely trpět rozdělením do více čísel časopisu. K tématu Kinoitů snad stačí uvést pouze to, že se jedná o gangsterku s fantaskními prvky. Kresba je také pro poslední tři čísla Bedemana přínosem. Tomáš Profant má originální linku. I když svou černobílou hranatou kresbou odkazuje na atmosféru nenabarveného Millera či Mignoly, značně se odlišuje od všech jejich epigonů. Používá pravidelnou “pravítkovou” šrafuru jako jediný přechod mezi černými a bílými plochami. Možná by mohl být ještě nekompromisnější a využívat čistě jednu hutnost šrafury, aby opravdu zůstal pocit třech stupňů světlosti neporušený. Někde jako by mu to nechtěně ujelo, nebo jako by si sám neuvědomoval “neokoukanost” tohoto pojetí.

Ze spolupráce schopného scénáristy a talentovaného kreslíře vzešel také Sen (Bedeman 6). Scénárista Štěpán Kopřiva využil nápad založený na vztahu reality a fikce v jednoduchém, ale účinném kraťasu. Tomáš Měřička ho nakreslil sice nikterak objevně, zato bez začátečnických chyb, které bohužel ještě v Bedemanech nacházíme. Do osmičky zařadil šéfredaktor Sakyk vtipné odhalení nevalného úspěchu superhrdinů v našich končinách podle vlastního scénáře a s kresbou Petra Kopla. Komiks se jmenuje Neustupovat, nevzdávat se. Největší zklamání posledních čísel Bedemana je pak pro mě “televizní pořad” o homosexualitě Batmana, který podle Romana Vesety nakreslil Daniel Binko. Domníval jsem se, že tuhle fázi už má Bedeman za sebou. Nemohu si pomoci, ale jejich Soumrak hrdïnů mi přijde dobrý maximálně jako příspěvek do školního časopisu. Ohraný námět není dobře rozvedený do scénáře a kresba není na úrovni zbylého obsahu Bedemana.

Komiksy autorské

Pokud je něco pro českou komiksovou scénu typické, pak je to autorský komiks. Tedy taková díla, která si výtvarník nakreslí podle vlastního scénáře. Někdy z toho vylezou pozoruhodné umělecké počiny, jindy bohužel nevěřícně kroutíme hlavou, proč kreslíř strávil tolik času nad bezzubým scénářem. Ono to k tomu trochu svádí. Když už jsem malíř, nějak si ten scénář sepíšu. A ejhle, ono to pak často nefunguje. Abych nevytvořil mylnou představu, že autorský komiks rovná se špatný komiks, okamžitě přejdu na výběr těch nejlepších z posledních Bedemanů:

Petr Vyoral: Prase (Bedeman 6) – Filozofické alegorii o životních hodnotách nelze vytknout ani scénář, ani kresbu.
Anna “Andraste” Dvořáčková: Nesnesitelná těžkost bytí (Bedeman 6) – I tento komiks aspiruje na hlubší rozměr. Autorka se soustředila na pocity městské osamělosti a pomíjivosti.
Sandra Pavlíčková: Dobrou noc (Bedeman 8) – Mangu bohužel v českých fanzinech téměř nepotkáváme, proto mě velmi mile překvapil tento kraťas nejen odpovídající kresbou, která respektuje pravidla japonského žánru, ale i scénářem. Zápletka je vystihnutá stručně, a právě v této stručnosti tkví největší kouzlo. Jednoduchý motiv v několika panelech na pěti stranách přesně odpovídá poetice mangy a myslím, že autorka by se měla směle pustit do delšího příběhu, pokud už tak nečiní.

Další obsah

Kromě těchto tří už mezi autorskými komiksy nenacházím žádný, u kterého by jedna součást nezaostávala za druhou. Rozsypaný hrách aneb Tripaři (Bedeman 6) od Tomáše Jirků je sice velmi vydařený halucinační experiment, bohužel je to opravdu miniaturka, takže si příliš dlouhý trip neužijete. Navíc jsou “Tripaři” v názvu a závěrečná hláška “Dobrý trip” poněkud nadbytečné. Že to není životopis rabiho Löwa, pochopí i smažka po dvojté dávce LSD. Mnohem hůře je na tom scénář jinak pěkně nakresleného akčňáku s “překvapivou” pointou od Radka Vinického Pop vs Gumáci (Bedeman 6). Masakrální minipříběh se zřejmě snaží navázat na kolegy ze zahraničí (Lobo, Mlíko a Sejra), ale na to mu chybí nosný nápad. Je to škoda, kreslíř je velmi schopný a z jeho postav by jistě šlo vytěžit víc.

Například třístránkový Amok, Attack & Otok (Bedeman 7) od Jana Bažanta považuji za vydařenou prezentaci schopností nadaného mladého tvůrce, ale u prezentace to také končí. Shodně to vidím i s Velkým zmatkem Michala Komárka, ale Bažant má narozdíl od Komárka výrazný autorský rukopis. V sedmičce dále najdeme Z cizího krev neteče od Václava Šlajcha, kde oceňuji hlavně odpovídající zpracování motivu z gangsterek a detektivek, ale vedle nápaditějších Kinoitů jde přecijen ke smůle autora o béčko. Kvůli rozdělení Kinoitů je to ale tak jako tak asi hlavní tahák sedmého Bedemana.

V osmičce začíná nový příběh na pokračování Historie Ašterotu od Jiřího Tesaře, ale podle prvních čtyř stránek, které tvoří první ze tří dílů, se neodvažuji o komiksu cokoliv psát. Počkám si raději na celek.

Trochu jsem při výběru nejlepších autorských komiksů diskriminoval humorné hříčky. U nich se také raději nebudu pouštět do hodnocení. Mě osobně nejvíce zaujala a pobavila Kost (Bedeman 7) od Rada Repického, který přispěl už do šestky Láskou. Čtyři jednostránkové vánoční vtípky najdeme v Bedemanovi 8, napsali a nakreslili je Václav Šlajch, Petr Vyoral, Michal Opitz a Dan Černý. Ve stejném čísle najdeme i dětsky milý Vítr od autora pod pseudonymem Vhrsti, v šestce trošku otřepanou Holubici míru Michala Opitze.

Publicistika

Bedeman obsahuje také hrst publicistiky. Počet textových stránek oproti komiksovým je vyvážený a obě složky časopisu se dobře doplňují. Zvykem se stal rozhovor s jedním z tvůrců aktuálního čísla, na pokračování si můžeme přečíst něco z dějin komiksu v Česku. Bedeman se pravidlně věnuje i novým titulům a fimovým adaptacím. Možná by se časem hodilo pokusit se o nějaké tematické číslo, když by se sešly příspěvky s podobným námětem či žánrem a šlo by je pak doprovodit publicistickým textem na stejné téma.

Bedeman se utěšeně vyvíjí a to je jedině dobře. Šesté a sedmé číslo narostlo na 48 stran a osmé dokonce na 52. Přibyla tvrdší obálka a od sedmičky je barevná. Od té doby je také časopis dražší. Padesát korun už není tak směšná částka jako ty předešlé, a tak bude muset Bedeman zápasit o udržení přízně čtenářů. Přecijenom, časopis je to ještě v mnoha ohledech amatérský, ač velmi pečlivě a s láskou připravovaný. Pravopisné chyby potkávám jen zřídka, technické a grafické zpracování je vynikající (i když jde někdy nepovedený lettering na vrub tvůrcům, mohl by si šéfredaktor dovolit drobný zásah a občas ho nechat vylepšit).

Do budoucna však vyvstává jeden obrovský otazník. Bedeman má mít totiž od příštího čísla hned osmdesát stran a to ještě ve formátu A4! Dosavadní ápětka byla podle mého názoru jednou z výhod časopisu, protože vyjma (ale mnohem amatérštějšího) Sorrelu neměl konkurenci. Teď se ovšem chystá vrhnout do přímého boje se Zkratem a Aarghem, což nemusí být až tak dobrý nápad. Kromě toho mi není tak úplně jasné, jak bude pokračovat nově rozjetá série. Zvětšení A5 komiksu na A4 by nebylo nejlepší řešení, a tak asi budeme v některých příspěvcích listovat hřebetem nahoru. Kde také míní šéfredaktor sehnat materiál na osmdesát stránek, ví zřejmě jen on, a pokud kvůli tomu má klesnout celková úroveň časopisu, pak je tento pokrok diskutabilní. Dost obav, nejlepší bude prostě si na další číslo počkat. Vydaná čísla jsou už jistotou, kterou byste neměli minout.