Batman – Kameňák a další příběhy

V jakémsi zapadlém skladišti je nalezeno devět zohyzděných těl, které krom zjevných příznaků rozkladu zdobí i nelidský škleb. Batman teprve začíná svou kariéru, ale přátelský vztah s kapitánem gothamské policie Jimem Gordonem už navázat stihl. Oba ví, že za mrtvolami je něco víc, nebo spíš někdo, což se jim potvrdí vzápětí, když do televizního vysílání vnikne zvláštní postava ve strakatém oblečení se zelenými vlasy a věčným úsměvem na bílé tváři. Následně začíná rozesílat první pozvánky na smrt.

Je přirozeně atraktivní pídit se po vzniku absurdního vztahu mezi Batmanem a Jokerem, vrátit se doslova až k onomu okamžiku prvního rande, kdy obě postavy ještě vůbec netuší, že se jejich životní dráhy protnou na mnoho let dopředu. Scénárista Ed Brubaker pojal svůj příběh Muž, který se směje jako noirovou detektivku. Vnitřní monolog Jima Gordona se poctivě střídá s monologem Wayna/Batmana a navíc celý příběh je doslova bojem o čas; Joker rozdává svá ultimáta a policie i s Batmanem má pěkně nakvap. Brubaker překvapivě Batmana celkem upozaďuje, největší prim hrají Gordon a pochopitelně Joker. Díky tomu je příběh příjemně civilní, navíc velmi vynalézavě otevřený až hororovou sekvencí ve skladišti.

Výtvarnou stránku příběhu zastřešil Doug Manhke a nutno říct, že velmi zdatně. Jeho postavy mají rozbrázděné, starostlivé obličeje a Joker sám je vychrtlé, otravné a nebezpečné monstrum, které dokáže dát bolestivou ránu ve chvíli, kdy to člověk nečeká. Díky koloristovi Davidu Baronovi jsou exteriérové scény v tlumenějších odstínech a interiérové (krom onoho skladiště) zase plně prosvětlené, bez stínů a se zářivými barvami. Jedinou nevýhodou příběhu je fakt, že má přímo za zády velmi silného soupeře v podobě Moorova počinu…

Když si Joker usmyslí něco vyzkoušet, tak to prostě vyzkouší. Nyní mu v mozku uvízl nápad, zda je možné z normálního člověka určitými podněty udělat šílence. Pokusným objektem v tomto projektu mu má být samotný Jim Gordon, zde postarší, s krásnou dcerou po boku. Joker svědomitě připraví půdu pro své bizarní představení – včetně kopy neméně bizarních pomocníčků – a zatímco si Jim projíždí svůj osobní hrad plný hrůz, Batman se vydává na záchrannou výpravu.

Alan Moore v Kameňáku vystavěl i na pouhých šestačtyřiceti stranách dialogově šťavnatý příběh, nabušenou psychedelickou jízdu, kde si neodpustil své tradiční špílce – protilehlé strany končící a začínající podobným leitmotivem, pár vtipných odkazů (jen se pořádně mrkněte na optiku fotoaparátu na obálce) a klasicky i kritiku tehdejšího světového zřízení, i když zde pouze formou krátkého Jokerova povzdychu. Navíc ještě čtenáře vyšle na výlet za Jokerovou minulostí, při kterém objasňuje jeho zrod, a důvod, proč tento zločinec tak strašlivě opovrhuje normálností a průměrností.

Celé tohle trojčení doplňuje svoji kresbou Brian Bolland; jeho jemně šrafované kresby jsou pastvou pro oko a čtenář bude dlouho otálet s obrácením listu. Nemám sice možnost srovnávat původní coloring s tím novým, ale tento se mi líbí, je decentní, tlumený a hlavně by měl kompetentně doplňovat Bollandovu prapůvodní představu o celkovém vyznění výtvarné stránky příběhu. Následný výtvarníkův doslov pak ještě objasňuje některé nesrovnalosti uvedené v úvodu před Kameňákem od Tima Salea.

Poslední zastávkou v tomto svazku je Bollandův kraťas Dobrý člověk ještě žije, představující typického hodného kluka ze sousedství; trošku uťáplého, který má celkem jasnou představu o tom, jak povede svůj průměrný život s jednou jedinou odbočkou do říše zločinu. Je jasné, že za takovými těžkými kalibry bude tento mikropříběh vypadat jako outsider, ale je nutno přičíst Bollandovi k dobru, že celkem věrohodně vystihl letoru potenciálního vraha, který může žít v domě za rohem a je daleko pravděpodobnější než šílený exhibicionista typu Jokera.

Českému vydání se dá vytknout jen jediná chybka, lehký rozpor mezi názvem Brubakerova příběhu; protože na obálce je v minulém čase, nicméně tiráž i samotná titulka nabízí čas přítomný. Sám překlad Richarda Podaného je výborný a bez chybičky, vazba je opět vybavena pod přebalem krásnou stříbrnou ražbou, takže podívat se svazku „pod sukýnku“ je jednoznačně povinnost. Jediné, o čem se člověk pak může začít hádat, je pořadí. Je lepší Moore nebo Brubaker? Nebo to bude plichta? Z toho by se jeden vážně zcvoknul…