Mýty 5: Ani pohádkovým bytostem se nevyhýbají trpká životní období

A jestli neumřeli, žijí dodnes. Tak končívá valná většina pohádek. Z minula už víme, že někteří obyvatelé Mýtova sice bitvu s šiky nepřítele nepřežili, Mýtov ale útok Nepřítele odrazil. Čekali bychom oslavy, jenže namísto toho nadcházejí vpravdě trpká období…

Není příliš překvapující, že po čtvrté akcí narvané knize přichází zvolnění, třebaže jen dílčí. Bill Willingham zachovává už známou strukturu, takže vlastní knihu nejprve uvozují dva kratší příběhy. Ten první navazuje na předchozí svazek a předestírá kratičký příběh špionážního charakteru v hlavní roli s Popelkou. Jednoduchý příběh má svoje kouzlo a ukazuje odvrácenou Popelčinu tvář, s níž jsme dosud neměli tu čest. Přitom, troufám si říct, leckterého čtenáře čeká překvapení.

Druhý úvodní příběh se naopak vrací víc do minulosti a ukazuje část osobní historie Zlého vlka. Už dříve bylo na stránkách Mýtů naznačeno, že během druhé světové války se Wolfi z Mýtova načas ztratil. Opět nebude překvapivé, že se pohyboval s armádou Strýčka Sama na frontě. A část toho, co během války prožil, je nám předkládáno právě nyní. Nejde o příběh nijak originální, zvláště náckové jsou už klišé někdy až otravné, k Wolfimu to ale sedí a hlavně Bill Willingham zvládá podat poměrně fádní příběh stylem, který nenudí. Třebaže vzpomínek na Hellboye se asi nezbavíte. Každopádně Vlkova osobnost tak získává další střípek do celkové mozaiky a to se taky počítá. Postavy bez historie velmi často začnou nudit.

Mýtov po bitvě a během střídání stráží

Gros páté knihy ale představují vlastní Trpká období, rozdělená na Kruté, horké léto, Dlouhý, tvrdý podzim a Temnou, smrtící zimu. Už názvy kapitol naznačují, že Bill Willingham se nehodlá s obyvateli Mýtova mazlit. Dějiště totiž zachvátila revoluce. Jak se dalo čekat, volby dopadly pro krále Colea špatně a musel uvolnit křeslo starosty Krásnému princi, o němž my už víme, že je to všivák, ale všem z Mýtova to zjevně ještě nedocvaklo. Všeho dočasu. Krásný princ kuje další pikle a buduje své pozice, nástup nového starosty ovšem znamená i nástup nových úředníků.

Sněhurka se totiž stala matkou, což je práce na plný úvazek. Péči o šesterčata by nazval mateřskou dovolenou jen hypercynik. (Schválně, co jste čekali, že se narodí ze svazku Sněhurky a Zlého vlka?) Děti jsou zároveň důvodem, proč po nezbytném zaškolení (kdy opět trochu nahlédneme pod pokličku každodenního fungování Mýtova) svého nástupce v úřadě Zvířete opouští dějiště Zlý vlk. Rodinná idyla se tedy nekoná. Sněhurka navíc musí řešit i další zapeklitý problém, o němž Wolfi neví, třebaže se týká rodiny. Starostí je tedy nad hlavu – a do toho na scénu přichází dědeček novorozeňat, samotný Severák…

Krásný princ a jeho tým ovšem záhy zjišťují, že teorie a realita se mohou citelně lišit, že je lehké slibovat před volbami, ale plnění těchto slibů už nemusí být věcí úplně jednoduchou. A že stát v čele Mýtova a řešit jeho problémy není taková selanka, jak se zdálo. Ke spokojenosti mají daleko i další známé Mýty. Modrák opouští v tajnosti Mýtov a také Žabímu princi se život nepěkně zvrtne. Snad jen Růženka je na farmě spokojena, zvlášť když vztahy se sestrou jsou, zdá se, definitivně urovnány a může se těšit na synovce a neteře. Krutá zima tak v Mýtově končí jarem, s náznaky naděje a optimismu. My ale víme, že Nepřítel nespí a Krásný princ jako starosta není zrovna někdo, v koho by šlo klást velké naděje…

Příběh trpký pro Mýty, avšak sladký pro čtenáře

Bill Willingham pátou knihou potvrzuje pozici, kterou si s Mýty už vydobyl i na našem komiksovém trhu. Mýty doposud znamenaly inteligentní zábavu a páté pokračování na tom nic nemění. I v podstatě triviální úvodní příběhy baví nebo přinejmenším neotravují. Pátý díl Mýtů lze souhrnně charakterizovat jako zpomalení. Není to však po mém soudu špatně. Oč méně je v knize prvoplánového děje, o to větší prostor dostávají jednotlivé postavy a jejich vzájemné vztahy, přitom zvolnění děje nerovná se absenci atmosféry. V tomto jsou páté Mýty příběhem, nebojím se říct, až gaimanovským. Už jen to, jak Bill Willingham dodává pohádkovým bytostem reálné charaktery, je nesmírně zábavné.

Autor si v páté knize staví další cihlu k cihle, aby si vytvořil prostor pro další gradaci, neboť ta bezpochyby přijde. Už jen otázka, kam odešel Wolfi, dráždí k nevydržení. Výsledkem pátých Mýtů je rozhodně příjemné počtení a scénáristovi tu klasicky zdařile sekundují i mistři tužky a barev. Pokud vám Willinghamův svět sedl, času zde stráveného pak rozhodně nebudete litovat. Na pohádky člověk zjevně není nikdy starý.

80 %