Alan Moore – Melinda Gebbieová: Ztracené dívky

Zamyšlení nad dílem, dávajícím na odiv lidskou sexualitu ve všech myslitelných, ba i představitelných podobách, začneme nepříliš originálně (ovšem nezbytně) u osoby autora. Alan Moore je, drahý čtenáři, jistě člověkem, kterému šplouchá nad majákem, jehož vnitřní hodinky ukazují vždy za pět minut třináct a kolečka se mu točí jedině v čtvercích, případně, pohlédneme-li do jeho posledního opusu, v kosočtvercích na oblých křivkách fantazie. Alan Moore není normální. Je totiž génius. Ale hravý.

Ztracené dívky, které kresbou vyprovází Melinda Gebbieová a na nichž pracoval šestnáctero roků, jsou toho důkazem. Nenalezneme zde pouze osobité převyprávění tří zásadních děl nejen dětské literatury, ale doslova stovky odkazů a postranních citací, slovních i vizuálních, spojených s kulturou konce dlouhého devatenáctého století, onoho bezčasí, kdy vedle upjatého měšťanstva žila a bouřila bohémská revoluce zalévaná šampusem a absintem, usínající v oblacích kuřiva a opiátů, podestlaná krajkami, sametem a hedvábím, ideály a svobodou.
Tuto dobu Moore a Gebbieová znovu vyvolávají a probouzejí, i když dobře vědí, že je již pouhým snem člověka rozervaného nejednou Velkou válkou, člověka ztraceného v úlomcích zrcadel, slibů a pravd. Člověka znásilněného krutostí a zrazeného vlastním intelektem, vlastní analýzou.
Ukazují nám tu dobu v čase před osudovou sarajevskou přehlídkou, před ostnatými dráty a zákopy, v hotelu Himmelgarten, na pomezí Rakouska a Švýcarska, jen krok od Paříže, jen krok od snu a kultury a pouhý okamžik před výbuchem barbarství. V hřejivých pastelových barvách nám dovolují sledovat osudy tří žen, které se pomocí příběhů, té nestarší a nejmocnější analýzy, oné terapie bohů, snaží znovu nalézt čas svého ztraceného dětství a svobody.

Úžasnouctější vyprávění těžko naleznete, drahý čtenáři. Tornáda a piráti, zrcadlové síně, Rudé královny a chlapci šplhající do oken. Probouzející a chvějící se těla, cudné šaty odložené necudnými myšlenkami za projížďky po hladině jezera našeho podvědomí i let a nekonečný pád Touhy a Volání po naplnění. Jen račte dál, do deliria tělesnosti bez přetvářek, konvencí a pokrytectví!

Moore je v dobrém slova smyslu démonem detailu a promyšlené kompozice. Jeho díla pracují nejen s dobovými prameny, ale i se samotným čtenářem, jeho znalostmi, jeho očekáváními. Ač sám anarchista, manipuluje s námi s dovedností Machiavelliho. A komiks jako médium je mu dokonale osvojeným a podřízeným nástrojem. Souběh slov a obrazů i jejich vzájemné protiřečení. Kompozice jednotlivých okének, stránek, kapitol, ba celé knihy. Vracející se motivy z inspirativních děl, ale i Moorovy osobní vklady. Vše klade na čtenáře olbřímí nároky, ale také plné hrsti uspokojení mysli i oka. Co vše čtenář pochytí? Kolik vtipů velkého Čaroděje pochopí nebo alespoň postřehne? Opatřena poznámkovým aparátem, byla by tato symfonie smyslů a intelektu dvojnásobná.

Velké pochvaly by se měla dočkat i Melinda Gebbieová, protože udržela s Moorem-scénáristou krok a zdatně jej v jeho eskapádách podporuje, ba i pobízí do dalších neprozkoumaných míst. Literární i výtvarné vlivy a pastiše defilují jeden za druhým v nekonečné secesní smyčce. Umělecký Uroboros ovíjející v rozkošnických závitech Tvořivost a Fantazii. Volání po nepomíjivosti a ideálu balancující v chvějivém, donekonečna trýznivě prodlužovaném, záchvěvu dokonalé chvíle chutnající erotikou a uvolněním.

Není možné přijmout Ztracené dívky najednou. Jejich nitro skrývá příliš mnoho. Je třeba se vracet, je třeba se zastavit, posečkat a laskat se s výjevy, obraty, jazykovými hříčkami a hrou stínů, které mnohdy vyjádří víc než jejich původci nebo řeč. Je třeba vydat se dál, do míst, kde slova k porozumění nestačí. Je třeba s nimi splynout, ztratit se v zrcadle a jeho komnatách, padat vzhůru a přijmout všechny proměny, které se nabízí. Jsme malí i velcí, staří i mladí. V umění jsme svobodní. Svobodní v Rozkoši a Upřímnosti, které tvoří podstatu každého umění.

Zamyšlení, které se táže, zda pornografie není vulgární, zda našim myslím a duchu neuškodí. Slova i obrazy hříšné, jejichž zkaženost se nezastaví před posvátnými modlami Rodiny, Církve a Domácích mazlíčků se nám zjevují v encyklopedickém orgasmu sodomie. Nutno zavřít knihu! Sklopit Zrak! Složit ruce v klín! Sklopit!? Složit?! Probůh, v této chvíli raději ne…

Ono splynutí je nám však ulehčeno. Ztracené dívky jsou totiž víc než cokoliv jiného, víc než intelektuální rej, víc než snaha povznést komiks výš, jsou oslavou oné zmíněné Rozkoše a Upřímnosti. Moore nenávidí neupřímnost, lež a konformitu schovávající se za pseudomorálku měšťáka. A kde jinde jsme upřímnější? Kde jinde zažíváme čistší rozkoš než v chrámu vlastního těla a mysli?
Ne nadarmo se v knize říká, že pornografie jsou očarované parky, kde si mohou bezpečně hrát naše nejtajnější a nejzranitelnější já… paláce, které policie a armády vnějšího světa nikdy nemohou vyloupit…
Pod vlivem vulgární, masově produkované a šířené pornografie, útočící na primární pudy beze špetky ambicí, jsme již zapomněli, že kdysi tomu bylo jinak. Že byly časy, kdy pornografická dílka, oslava erotiky a člověka, byly výzvou Společnosti, výsměchem tmářství, roztomilými divertimenty velkých tvůrců. Radostnými dílky, za něž nebylo třeba se stydět, ale jimiž se bojovalo proti Nudné Většině.
Pornografie jako jedna z prvních pochopila, že všichni ztrácíme své chlapce a dívky, že jsme ujařmeni zákony, zvyklostmi a Rozumem, který nás žene někam, kde vlčí mák roste z vyrvaných vnitřností. Homosexualita? Jděte nám někam s křesťanstvím, dost bylo hranic! Sodomie? My víme již dávno, pane Freude, o temnotě uvnitř naší mysli, o démonech, kteří nás navštěvují, které MY SAMOTNÍ k sobě voláme! Orgie? Ach…
Orgie… Stejně jako pornografie nebyla pouze o ukájení pudů, ani orgie nejsou pouze o sexu. Jsou o Hře. Alenka, Wendy i Dorotka to vědí velmi dobře. Používají převleky, hračky, fantazírují o jiných světech, o pirátských dobrodružstvích, o cestě, na jejímž konci čeká srdce pro bázlivé a mozek pro hloupé.
Jestli má Moore nějaké nutkání nám něco sdělit, jestli nám chce básník slovy a obrazy nadmíru lechtivými a dráždivými něco říct, je to toto. Je třeba být Upřímný, nebát se Rozkoše a Hrát. To z nás dělá svobodné. A o svobodu jde především. Hravé scénky páně Moorovy společně s kresbami Melindy Gebbieové, lákajícími k pohlazení, jsou pomníkem této jednoduché pravdy.
A tak si přiznejme, drahý čtenáři, který jsi mne doprovodil až k tomuto bodu, že Ztracené dívky jsou geniální dílo. Geniálně napsané, geniálně nakreslené. A geniálně pravdivé, pronikající nejen za závoje ženského šatstva, ale i za závoje našich srdcí a duší.

VERDIKT:

V němž se ohlédneme za všemi ztracenými Já, za všemi příběhy, za všemi milostnými akty, a poznáme, že fantazie je třeba si hýčkat, je třeba se za ně rvát. A připomeneme si, že i když Belle Époque je již dávno pryč, střepy jejích zrcadel máme pořád v sobě. Pravda, jsou to jen odrazy, ale cožpak sama Alenka neříká, že ona sama „je na to platónské pojetí“? Odraz je skutečný a my pouhými stíny…

Autor je členem sdružení makabrózní kočička.