Adamantium – Plško Martin (ed.)

Skupina lidí sdružených kolem spoluorganizátora COMICS Salónu, kreslíře a scénáristy Martina Plška, vydala „jediný slovenský komiksový sborník“ jménem Adamantium s podtitulem The alternative to the alternative.

Komiksy avantgardní a surrealistické

Autoři sami o sobě tvrdí, že komiks v SR byl dosud nejvýš tak undergroundem, ale všichni stejně vyrostli na mainstreamu. Poučení z tohoto stavu je jediné: obsažené komiksy nejsou nijak žánrově ohraničené. Najdeme tu díla skutečně undergroundově avantgardní jako Fantazma prověřeného klasika emocionální poetiky a melancholie Pavla Keníže, který se ve své metafoře obrazně i doslova vyjadřuje k záležitostem lidského srdce (pod scénářem je podepsána ještě Caroline Delamotte). Takřka beztextová záležitost stojí na profesionální hře s atmosférou dosaženou skrze úderné a nápadité obrazy. Fantazma rozhodně není snadno vstřebatelná „pocitovka“ pro každého; pokud do ní budete chtít proniknout, je třeba ji číst opakovaně.

Formálně jednodušší je absurdně-fantaskní Pán Galaxie Michala Löwyho. I tento surrealistický příběh prapodivného hlavního hrdiny si hezky hraje s našimi emocemi a na takový tradiční luxus jako jednoznačnou či razantní pointu není ochoten přistoupit.

Komiksy realistické a popkulturní

Z naprosto odlišné strany žánrového spektra na nás naopak sprintují čistě realistické příběhy jako předvídatelná gangsterská Sloboda Andreje Wsóla, jednoaktovka, na které si autor nejspíše chtěl hlavně pocvičit (a vcelku úspěšně) svou realistickou kresbu (graficky velmi odlišně je pak řešen jeho jednostránkový strip Niečo si želaj). Naopak postmoderní varianta téhož žánru, skvělá dialogovka v tarantinovském stylu Bady and Joe (scénář Imrich I´m rich Szász), je v rámci vytčeného prostředí i tématu nejlépe zpracovaným příběhem sborníku. Příběh dvou malých ryb a jedné jejich „obyčejné akce“ v šerosvětle podsvětí jde oproti Tarantinovi v jedné základní věci dál – je realistický a rozhodně ne oslavný. Ovšem „maniakovi z videopůjčovny“ se Bady and Joe může směle rovnat živostí postav, přesným vystižením jejich existencí a psychiky a precizně provedenými slovními přestřelkami. Tento „běžný život gangsterů“ poněkud naruby je proveden v jasné a detailní profesionální lince Mišo Ivana.

Poslední Petra Včelky je supermanskou sci-fi pointou v energické, působivé kresbě s dynamickou skladbou jednotlivých panelů. Krátké, jasně strukturované a úderné, s vyváženou textovou a vizuální složkou. Včelka bezesporu tvoří jednu ze špiček adamantiových ostří sborníku.

Popkulturní avantgardou jde nazvat cyberpunkový příběh s japonskými vlivy Moja gigantická neschopnosť umrieť Tomáše Knapka a Martina Plška. Nadsázka a vtipné momenty se vhodně pojí se stále se vyvíjejícím, dynamickým Plškovým kresebním stylem, příběhu by však neuškodila větší konzistence a dynamičtější vývoj. Takto vzniká poněkud nezřetelná pocitová story.

Komiksy humorné a parodické

V Adamantiu najdeme i vtipné a sarkastické hrátky s designem, počítačovou grafikou a typografií Michaely Chmelíčkové v Nebezpečných známostech fontov. V Comicsu s Ním se pak k výše zmíněnému přidávají i přesné a nechutné postřehy ze života jedné typické, tím však odpudivější rodinky v čele se zlomyslným a samolibým otcem.

Nakonec se dostáváme do hájemství parodií, humoru a nadsázky. Andrej Kolenčík prokázal cit pro absurditu, vtip a kacířské pohrávání s náboženskou tématikou, Nebem a Peklem ve Vymáhači diabla. Maximálně stylizovaná kresba je doprovázena vtipy těžícími z laciných filmových i literárních béček, ale právě to, že si komiks na nic jiného nehraje, z něj činí lehce se čtoucí parodii. Částečně podobně, jen ne v mytologické oblasti, ale sféře americké drsné školy, exceluje Matúš Vizár a jeho Kaiser v nepřehlédnutelné noirové, ostře řezané černobílé kresbě. Snaha obvinit ho z vykrádání Sin City ale ztroskotává na nepřehlédnutelném, na vlastních nohách stojícím stylu autora, který přesně doplňuje hravý, parodický obsah. Hlášky drsně zní, ale nejsou tak zcela košer, příběh se drží zákonitostí i všech peripetií a rekvizit doprovázejících Velkého detektiva, přesto se zvrhává do svižných absurdních úletů a nápadů. Shrnuto, jde o dobře zpracovanou parodii, která oslavuje právě to, z čeho si dělá nejvíce legraci.

A jako poslední si představíme slovenskou undergroundovou hvězdu. Je to Martin „Kmxbstrd“ Gašparík s dalšími ze svých nihilistických, extrabrutálních a především zábavných hrdinů – Violence Tofu Guerilla (Tofu über Alles). Autor bez skrupulí bere vše, co se mu líbí (zde – jak sám píše – Mlíko a Sejra) a vrhá se do víru specifického proudu postmoderny. Neustálé popkulturní odkazy na věci, na které si ani Kevin Smith netroufne (Martin Dejdar, bohové!), metakomiksové hrátky (hrdinové odpočítávají stránky, které jim zbývají do konce) a pak už „jen“ haldy hlášek, vtípků a masakrování všeho bez rozdílu. Krom násilí pro násilí si ale autor dělá i inteligentní (sic!) srandu ze všeho a všech včetně sebe a dociluje tak vyváženého celku, který svou existenci ospravedlní (světě div se!)… svou existencí.

Texty „komiksové“

Publicistickou složku sborníku tvoří krátké, hravé profily autorů a dva doplňující články. Stručné a výstižné Chmury komiksového kreslíře Petra Včelky, tedy shrnutí jednotlivých složek, s kterými se musí potýkat tvůrci vizuální stránky komiksů. Text je psán česky, protože autor je zároveň jediným Čechem ve sborníku (leč studuje Vysokou školu výtvarných umení v Bratislavě). Druhý text O čom hovoríme, keď hovoríme o komikse? je zároveň úvahou, analýzou i článkem objasňujícím podstatu komiksu každému neinformovanému čtenáři Adamantia. Pavel Keníž zde přesně a odborně definuje komiks a přitom jasně odlišuje jeho podstatu jako umělecké formy od žánrů a konkrétních autorských podob, kterými může být tato forma naplněna.

Konec článku ovšem nabízí již starší pohled na komiks, pohled ještě poněkud nesmělý ve svém přirovnání komiksu k umění, pohled, který za neodlučitelnou nutnost tohoto média vidí radikální zkratku a vytyčení podstatného nejen v oblasti kresební, ale i příběhové (komiks však nemusí zjednodušovat své podání reality v některých případech ani kresebně a rozhodně ne v oblasti scénáře). U zdůraznění přitažlivosti komiksu pro vysoké procento konzumentů pak pro přesnější kulturní zařazení ještě chybí informace, že touto vlastností v podstatně větší míře disponuje film nebo počítačové hry a že tato teze snadné recepce komiksu v našich končinách paradoxně neplatí! Důvod spočívá v tom, že širší veřejnost v ČR i SR dodnes trpí zjevným nedostatkem tzv. komiksové gramotnosti, tedy schopnosti „číst“ komiks s jeho hybridní kresebně-literární, sekvenční konstrukcí.

V Adamantiu získá (nejen) každý pravověrný fanoušek komiksu reprezentativní přehled současné slovenské komiksové scény, ale především kus kvalitního, žánrově široce rozprostřeného čtiva, které se na poličce neztratí. Škoda jen nízké kvality papíru, ta u drobnohlednějších a kresebně detailnějších komiksů snižuje požitek z jejich „četby“.