Někdy se se mnou podíváte na úplnou novinku, někdy na starší věci, které potřebují trochu uzrát. Jsou to věci, které na první pohled (tedy v prvním čísle) vypadají tak dobře, až se mi tomu nechce věřit. Proto někdy čekám na druhé, třetí a kdovíkolikáté číslo, abych vznesl ortel a trochu o těchto komiksech pohovořil. Jedním z nich je i Hawkeye. Co myslíte, bude to poklad, nebo jen pozlátko na povrchu?
 |
Hawkeye od velice kvalitativně nevyrovnaného Matta Fractiona začíná pozvolna. Tedy tak, že náš hrdina padá z okna a snaží se různými triky zachránit holou kůži. To se mu jakžtakž podaří, ale skončí na šest týdnů zafáčovaný. Poté se vydává z nemocnice domů. A tady by nejspíš tenhle komiks měl ztratit titul Hawkeye a spíše se pyšnit názvem Clint Barton. Od téhle chvíle totiž na sebe po dobu prvních dvou čísel kostým nenavlékne ani na minutu! Luk a šípy ovšem do ruky vezme, a rád. No, pojďme dál. Zkrátka Clint se vrací domů a tam vidí své sousedy, jak je jakýsi Ivan vystěhovává. Ivan, rozumíme, je východoevropský mafián, který odkoupil celý blok a ztrojnásobil nájmy. No a tak se Clint rozhodne vzít to do svých rukou. Nejprve do střeleckých dlaní popadne sportovní tašku plnou peněz a chce mírumilovně nájmy zaplatit a blok koupit, aby jeho sousedi mohli nerušeně žít dál. No a když Rusák dělá cavyky, tak se na to vrhne na plný koule a pěsti i projektily všech druhů lítají o sto šest. V prvním čísle si navíc najde parťáka – psa Luckyho. Druhé číslo je ještě více prodchnuto akcí, ale jemně provázáno s číslem prvním, ale jeho děj si, pokud dovolíte, už odpustím. 😉
A teď hurá na samotnou kvalitu díla. Co třeba začít nějakou tou výtkou? Mohl bych si trochu pobrečet nad celkem četnými časovými skoky, ale to není nic, co zkušeného čtenáře komiksu zaskočí, a je to tedy spíše kosmetická vada, která nepůsobí ani nijak nemístně nebo samoúčelně. Pak tu máme kresbu. David Aja je minimalistický autor, který se moc necrcá s detaily. Jeho kresba je přesná, akční a strohá jako starý dobrý spaghetti westerny. Kresba tedy rozhodně sedí s akčním scénářem, který se mi opravdu líbí a čtenáře umí vtáhnout a nepustit po celý sešit, a navíc k tomu pomaličku nastiňovat hlavní zápletku příběhu, aniž by ji na nás vybalil najednou a my se prodírali jen přímočarou řezničinou.
Jak se ale Matt Fraction popral s postavou Hawkeye aka Clinta Bartona, kterého každá vzdychající puberťačka nebo osoba neznalá komiksu vidí jako filmového Rennera? No, řekněme po svém. Často se setkáme s tím, že je přirovnáván k Bullseyovi. Jistě, toto pojetí je sice trochu volnější a civilnější než starší Hawkeyovy verze, ale rozhodně to není psychopatický vraždící maniak bez zábran. Jediná podobnost, která je spíše odkazem, je hození pikového esa, ale tím to, přátelé, končí a hasne. Podle mě tu Matt Fraction udělal jakousi fúzi Hawkeye, Luka Cage a Bendisova Daredevila.
Hawkeye byl vždycky horká hlava a chlápek, který se s ničím nesral. Luke Cage byl zase hrdina, který se staral hlavně o svoji rodinu a nejbližší okolí. Obyčejné lidi, kteří se nemůžou proti zločinu ochránit. A tím se dostáváme právě k Bendisově Daredevilovi, který tento rys hodně sdílí. Ale proč jsem ho zmínil je fakt, že Bendisův komiks také hodně řeší Matta Murdocka jednajícího spíše v civilu než v kostýmu.
Na závěr bych rád zahrnul Hawkeye do mladých přečíslovaných sérií, které rozhodně všechny stojí za víc než jen přečtení. Moonknight, Daredevil, Hulk i Punisher po svém přečíslování předvedli prvotřídní zábavu a přinesli nám komiksy nejvyšší kvality. Stejně tak Hawkeye.
Vojtěch Rabyniuk (redaktor)
vojta.rabyniuk@fantasyplanet.cz
Přečtěte si také minulé díly Komiksového mikroskopu.
