Je tomu pár měsíců, co se na českém trhu díky nakladatelství Crew urodilo pokračování slavné kultovky Ghost in the Shell.
Druhý díl a neméně objemná manga s podtitulem Man-Machine Interface pro mě představovala velké očekávání a notnou dobu jsem se bránila tomu, abych si lehce nenadběhla a předem nepřelouskala pár stránek online. Ale přeci jen je super pocit držet v ruce pořádnou knihu. Tak jsem se jednoho prosincového dne konečně dočkala… A o to víc mi rve srdce si přiznat, že to byl čtenářsky hrozný zážitek.
Když jsem dočetla poslední stránky Man-Machine Interface, bylo mi za autora Shirowa Masamuneho smutno. Co se mu odehrávalo při tvorbě druhé knihy v hlavě nemám ani po opakovaném přečtení téměř tří set stran zbla tušení, což mě jako pečlivého čtenáře neskutečně irituje. Takhle mě namíchnout se už dlouho žádnému autorovi nepovedlo a já to nečekala zrovna od Masamuneho, od něhož první díl GITS doma starostlivě opatruji. Abych si tu nehonila triko, přiznejme si rovnou, že ani první díl nebyl jednoduchým čtením, ale pozorný čtenář Masamuneho stíhal, hlavně i díky hromadě přítomných, místy téměř omluvných poznámek pod čarou. Členové Sekce 9 byla různorodá, velmi originální směs zajímavých osobností, Masamune se i občas dopouštěl trochu dětinského, ale milého humoru a jednotlivé příběhy s kriminálními zápletkami, sem tam opepřené sociálními tématy nebo politikou, tvořily poměrně celistvý koncept. A nezapomeňme na ty úžasné akční scény. Prostě to dobře fungovalo. Ale s novou knihou tomu tak bohužel není.
Druhé Ghost in the Shell se odehrává zhruba 4 až 5 let po událostech první knihy. Pryč jsou známé postavy členů ze Sekce 9, ty se na stránkách Man-Machine Interface pouze mihnou a nemají žádnou zásadní roli. Motoko Kusanagi jsme naposledy spatřili, když splynula s inteligentní umělou bytostí jménem Loutkař. Dnes sledujeme Majora pod jménem Motoko Aramaki, bezpečnostní důstojnici obrovského mezinárodního konglomerátu, vyšetřující průmyslové špiony, hackery a zabijáky. Po celém světě má rozmístěná těla kyborgů, do kterých se libovolně přemisťuje a mění svou identitu tak snadno jako ponožky. A tak začíná průšvih, který narůstá a narůstá, až vám ke konci knihy doslova zkratuje mozek i ducha.
Masamute se očividně snažil o vytvoření nové zásadní existenciální myšlenky, kterou čtenáře otřese stejně tak jako v první manze. Představuje další skok ve vývoji umělé inteligence, tzv. expanzi mozku, při které Motoko Kusanagi propojuje kybermozky ve snaze vytvořit bytost, která by byla zrcadlem lidí a mohla je jednou i nahradit. Motoko Aramaki přitom není tak docela naší původní Motoko Kusanagi, kterou jsme znali z prvního volume, ale “Motoko číslo 11”, tedy jedním z “potomků”, který vzešel ze spojení Kusanagi a tajemného Loutkáře z prvního dílu mangy. Aramaki na stvoření nové živé umělé bytosti bude mít taktéž zásadní podíl, když Kusanagi předá poslední dílek skládanky – plány zavražděného doktora Rahampola na sestrojení inteligentní živé bytosti na silikonové bázi.
Než se ale k tomuhle „vyvrcholení” vůbec dobereme, či ho vůbec aspoň zčásti pochopíme (věřte, dalo mi to zatraceně zabrat, a ještě se křižuji, abych si tu od některých znalců nezasloužila pořádnej virtuální pohlavek), musíme projít bažinou naprosto zbytečného „neděje”, který se skládá z:
Nahé Motoko létající v kyberprostoru.
Virtuálních prasátkových poskoků, kteří mají prý být asi legrační.
Spousty pohledů na dívčí rozkroky. A že jich je opravdu nálož.
Zbytečně složitý technický žargon.
Extrémně zdlouhavé kyberbitvy a hackování.
Neustálé a matoucí střídání těl Motoko.
Zbytečně zdlouhavé a nudné vyšetřování na první pohled těžko souvisejících případů.
Man-Machine Interface by si snad člověk i dokázal užít, kdyby tam nebylo tolik nepochopitelně složitých a matoucích prvků. Nepomáhaly ani celé armády poznámek pod čarou, kterými se autor snažil vysvětlit využití různých termínů – což opět ocení nejspíš jen praví znalci, nám pouhým smrtelníkům to bylo asi tak platné jako cementové polobotky na hodině plavání. Když do toho navíc zamíchal japonský mýtus o stvoření světa, bylo mi jasné, že jsem v koncích a už se topím.
Co se týče Masamuneho osobitého stylu kresby, upřímně mě potěšilo, že několikrát v knize přešel i k barvám, ale dojem kazilo už od začátku použití dost nehezkého 3D efektu, zejména u prasátkových pomocníků Motoko. I když jsem si na Masamuneho oblibu ženského rozkroku, minisukýnek a zaříznutých kalhotek snažila zvyknout, ke konci mě obrovské množství fanservisu začínalo už unavovat.
Man-Machine Interface má (nejspíš) být filozofický příběh o významu osobnosti a identity. A i když manga po umělecké stránce vypadá nádherně a myšlenka tam někde zastrčená nejspíš je, Masamunovi se ji nepodařilo tak dobře uchopit jako dřív. Druhému Ghost in the Shell opravdu chybí duše. Už od počátku ze svých čtenářů dělá autor vědomě hlupáky, a to nikdo z nás nemá moc v lásce. Možná se k němu zkusím někdy dobrovolně vrátit, ale mezitím Man-Machine Interface šikovně zastrčím hluboko do knihovny, abych na něj na dlouhou dobu bezpečně zapomněla. Co oči nevidí, z toho srdce nebolí.
Masamune Širó: Ghost in the Shell 2 – Man-Machine Interface
Vydala: Crew, 2017
Počet stran: 304
Cena: 499 Kč
Bohužel jste to asi nepochopila. Rozuměla bych názoru, že se vám to “nečetlo dobře”, ale vaše výtky plynou z toho, že tomu prostě nerozumíte.
Já a autorkou naopak souhlasím. Druhý díl je pro mě těžkým zklamáním. Masamuneho jako kdyby chytla pozdní puberta… A že bych žánru nerozuměl se také asi nedá říci, kyberpunk čtu již 25 let, od toho co u nás vyšel Neuromancer a do kin šel Johnny Mnemonic. To základní poselství o “ghost in the shell” je tu přebito nepřehlednými souboji a tunou zbytečných nahotinek.
Lidi, je to Japonsko ve vší své podivnosti. V druhém dílu si mohl autor dovolit vyostřit. Oproti jiné dospělé, japonské tvorbě je to ještě umírněné (a to nemyslím vyloženě erotiku). Takže za mě cajk.