Sci-fi pro lidi, kteří nemají rádi sci-fi. Stephenie Meyer se holt dokáže prodat. Z ubulené slátaniny pro ošklivá kačátka o nejen mentálně impotentní suchoprdské partě upírů, jejíž přes stovky let staří nesmrtelní členové nemají nic lepšího na práci, než dokola opakovat střední školu, dokázala vyvařit tolik, že do smrti už nemusí napsat ani čárku. Jak ale konstatovala rovněž nesmrtelná Foglarova Alžbětina Prknářová, zvaná též Haha Bimbi: Toho Bohdá nebude.

Toho Bohdá nebude, myslel jsem si, aby po dvou Invazích zlodějů těl, Invazi s Charlie Sheenem a filmu a seriálu Hvězdné brány někdo chtěl nakrásně zopakovat zápletku s ovládáním lidských mozků nebo nastrkováním lidských dvojníků – téma staré, jako space opera sama. Chyba lávky.

Mimozemšťané ovládli Zemi a usídlili se v lidských tělech. Na planetě stále existují roztroušené skupinky lidí, kteří si zachovali vlastní identitu, ale jsou pronásledování, aby i jim mohla být implantována do míchy trs optických kabelů připomínající „duše“. Tito lidé jsou loveni speciální skupinou mimozemšťanů, zvaných Pátrači, vyznačujících se nošením pouze bílé barvy a používáním výhradně stříbrně chromovaných dopravních prostředků, kvůli splynutí s davem.

Jednou z posledních přežívajících lidí je Melanie (Saoirse Ronan, předloni jako drsňačka Hanna), která je však při snaze ochránit mladšího bratra chycena a osídlena duší zvanou Poutnice (v originále Wanderer), která jí má z paměti vytáhnout vědomosti o ostatních v divočině se schovávajících uprchlících. Podotýkám, že této duši má být zhruba tisíc let a má mít za sebou již řadu životů na jiných světech. Lidé jsou ale samozřejmě se svými emocemi a komplexností citů a světem tak unikátní, že je naprosto zmatená, a namísto, aby Melaniino stále se ve voice-overu vykecávající vědomí tvrdě po goa’uldsku zazdila, nechá ho doslova rozdávat facky. Pod tlakem bouřících se hormonů se dokonce zabouchne do jiného mládence z přežívající lidské komunity, než byl původní Melaniin milenec, což dotyčná nelibě nese. Nový milostný trojúhelník, kde už se nevolí mezi svítícím a chlupatým ksichtem, ale mezi brunetem, co na to jde pomalu, a blonďákem, co na to jde ještě pomaleji. Co je horší, ať posoudí každý sám.

Jediným pokusem filmu o nějakou vizuální komunikaci s divákem je kontrastování hi-tech sterility chromu a bílé na straně vetřelců s postmoderním obrazem posledních lidí, vyhnaných zpět do neposkvrněné přírodní scenérie bažiny nebo pouště a jejich celkového odklonu od technologie zpět k rukodělné práci. Nelze se na Niccola zlobit, víc se z toho dostat nedalo. Svět, kde jediným rozlišovacím faktorem lidí a mimozemšťanů jsou stříbrné kroužky v duhovkách a přesto ani jednu ze stran nikdy nenapadne použít k maskování kontaktní čočky, takže lidé raději nosí i v noci sluneční brýle, zachránit nelze. Divák řve smíchy, autorce je to jedno.

Další problémy skoro evokují Monty Pythonovské skeče – sice ne humorem, ale zajisté absurditou – lidské tělo po pádu ze třetího patra rozdrtí beton, základem umění nenechat se chytit je neměnit pravidelně svou lokaci, když se lidé líbají, prší, postavy nevědí, proč se chovají tak, jak se chovají, a otevřeně to přiznávají, když k zachování inkognita při převozu kontrabandu na dálnici uprostřed nepřátelského území stačí dodržet přikázanou rychlost, je to důvod k závodění, lidé se dovedou ukrýt na místě, kde není za co se ukrýt, a ostatní je nevidí, mimozemšťané jsou ve své přirozené formě naprosto neškodní a zcela zranitelní, přesto nějakým způsobem kolonizují nové světy a podmaňují si civilizace, nejdůležitější místo mimozemské rasy, kam přilétají nové bezbranné duše, v noci nikdo nehlídá.

Dovolím si drobnou polemiku, co nám vlastně dosavadní zfilmovaná tvorba říká o autorce samé. Když se podíváme na Stmívání a Hostitele, nelze si nevšimnout určitých podobností. Hrdinkou obou příběhů je nerozhodná dospívající dívka, potýkající se svou sexualitou – výše zmíněné milostné trojúhelníky. Ani v jednom z příběhů se muži nechovají jako nadsamci nebo alespoň samci, ale jako zdrženlivé a skoro otcovsky chápavé figury, pro které sex není důležitý – Edwarda snad není nutno komentovat a v Hostiteli přítomný Jared je schopen zarytě odmítat dívku, která se mu okatě podbízí u praskajícího ohně. Šéf ze South Parku se právě oběsil.

V obou dílech je rovněž přítomen prvek pronikání do určitého uzavřeného a poměrně asociálního společenství, provázený iniciačními rituály – ve Stmívání prosté kousnutí, zde zkušební perioda v jeskynním habitatu –, které ze své podstaty dost připomíná sektu, protože po vstupu je velice obtížné ba nemožné toto společenství znovu opustit a hrdinka to ani v jednom případě nechce udělat. A to dokonce i za cenu ztráty vlastního života, což zase maličko evokuje vymývání mozků. Ponechám na laskavém čtenáři, aby si pro sebe udělal výslednou analýzu.

Tento podivný, vizuálně nezajímavý paskvil, kde nejlépe hraje Diane Kruger a jediným dobrým nápadem je vesmírný pepřák s nápisem „Mír“ (A já vás o něj okradl! Muhahahaha!!) a jehož příběh by se dal zhustit do půl hodiny, skutečně není filmem pro lidi, co mají rádi sci-fi.

Ale bohužel ani pro ty, co ho rádi nemají.

The Host
Režie: Andrew Niccol
Scénář: Andrew Niccol, Stephenie Meyer
Hrají: Saoirse Ronan, William Hurt, Diane Kruger a další
USA, 2013, 125 min

Trailer:

Martin Kužel (redaktor)

martin.kuzel@fan­tasyplanet.cz