Nejmasivnější komiksový román na našem trhu. I to je jedna z mnoha charakteristik mamutího příběhu o metafyzickém existenciálním putovaní. Comics Centrum vydalo reedici jednoho z gigantů svého nakladatelského portfolia.
 |
Comics Centrum po šesti letech znovu vydává Krajinu půlnočních stínů. Tady v redakci jsme sice trochu zaspali, takže se do našich chamtivých pracek nedostal ani jeden recenzní výtisk, ale máme pro vás aspoň starší recenzi na brožované vydání, která podle nás pořád platí. Nebo si myslíte, že ne?
Aleluja! Jeden z nejpozoruhodnějších románů v obrazech má dotisk. Kromě epických steampunkových dobrodružstvích Luthera Arkwrighta patří mezi obří komiksové špalky i projekt známého seriálového scénáristy a komiksového libretisty J. Michaela Straczynského. Krajina půlnočních stínů se řadí mezi jeho nejrozsáhlejší komiksová díla, protože vznikala dvacet let a konečná verze vyšla ve dvanácti sešitech. Libretista je známý především svými superhrdinskými komiksy, které psal pro Marvel (The Amazing Spider-Man) a DC (Superman, Wonder Woman), na našem trhu se zviditelnil pokračováním motivu dekonstrukce superhrdinů započatým Alanem Moorem ve svazcích Vycházející hvězdy. Krajina půlnočních stínů představuje odklon od jeho stěžejní práce a nutno podotknout, že velmi vyvedený.
Expozice příběhu začíná stylem Akta X – vraždou, jejíž záhadné a mysteriózní okolnosti pohltí protagonistu, poručíka Davida Greye, do víru podivuhodných událostí. Při pátrání po extrémně zvráceném vrahovi se Grey utkává s podezřelou kompanií zelených mužíčků v černých habitech. Úvodní sešit plní funkci prologu, jenž připravuje půdu pro putování ne nepodobné Coelhovu Alchymistovi. K premise příběhu se čtenář dopátrá v okamžiku, kdy se Grey probudí v nemocnici a zjistí, že jeho přítomnost nikdo neregistruje. Ztratil duši. Brzy je z nicoty povolána entita Laurel, jeho osobní průvodce světem půlnočních stínů.
Nemá cenu se rozepisovat o univerzu půlnočních stínů, jež se nachází na pomezí materiálního a transcendentálního světa se svými vlastními zákonitostmi, jelikož tvůrce skvěle dávkuje jednotlivé informace a fakta a efektivním způsobem zasvěcuje čtenáře do tajů své osobité mytologie. Straczynského fiktivní univerzum bylo vybudováno na základech tvorby britských spisovatelů Cliva Barkera a Neila Gaimana. Krajina půlnočních stínů představuje fúzi dvou světů: Knih Umění (nebo skelet Imajiky) a Američtí bohové. Základními atributy charakterizujícími rozsáhlé komiksové putování jsou metafyzika a městská fantasy. Straczynski si tolik nepohrává s metafyzikou jako Clive Barker ve svých dílech, právě naopak, využívá jen ty atributy, které potřebuje. Nešperkuje svůj svět s takovou vervou, jaké jsme byli svědky u Velké a tajné show či Everville.
Krajina půlnočních stínů dějově připomíná oblíbená díla Cliva Barkera, formou příběh pak odkazuje na slavný opus Neila Gaimana Američtí bohové. Libretista využívá ze žánru městské fantasy (urban fantasy) oba esenciální prvky – prostředí měst (urban) a putování (fantasy). Metafyzické putování napříč americkými státy za účelem získaní duše funguje stejně jako výše zmíněný Alchymista – cílem není poslední zastávka, ale cesta samotná. I když to může znít kýčovitě, Straczynski není nováček, tudíž vyprávění je sofistikovanější a neuchyluje se k plagiátorství. Gaimanův a Barkerův počin autorovi posloužily jako vynikající ilustrativní příklady. Stejně jako v seriálech (Babylon 5, Jeremiah, Crusade) libretista nezapře svůj osobní rukopis a narozdíl od výše zmíněných velikánů staví na první místo lidské drama.
Za protagonistu si zvolil obyčejného člověka se silně zakořeněným etickým kodexem, jenž se snaží hájit barvy dobra i na úkor svého soukromého života. Do postavy Davida Greye byla svým způsobem transponována osobnost superhrdiny. Grey je posedlý zachraňováním lidí a jeho posedlost jde na úkor jeho osobního života. Libretista proto musí otřást samotnými základy Greyovy existence, aby postava vlastně mohla po dekonstrukci své existence nanovo vybudovat svoji osobnost, znovuzrodit se. Při tomto procesu znovuzrození mu asistuje neznámá bytost inkarnována do těla sympatické dívky Laurel. Vzhledem k tomu, že příběh je protkán různými alegoriemi a metaforami, je skutečný původ a postavení Laurel zatajen, v mnoha pasážích příběhu však nabývá funkci svědomí.
Autor si často vypomáhá biblickými proprietami. Objevují se andělé, ďáblové, Lazar, ale i odkazy v subtilnější podobě formou již výše zmíněných alegorií a metafor. Městská fantasy zasazena do mantinelů křesťanské věrouky se může zdát jako autorská sebevražda, ale v praxi příběh funguje, a to zcela bez sentimentu či klišovitosti. Pohádkový leitmotiv souboje dobra a zla byl přenesen do filozofičtější a kontemplativnější roviny. Straczynski nemoralizuje, ani nerozvíjí všední idealizmus či optimizmus. I když se k tomu blíží, nepropadá lacinému moralizování. Pod hrubými nánosy městské fantasy, křesťanských odkazů a konfrontace dobra a zla se přibližuje k tvorbě Chucka Palahniuka. Kde se Palahniuk snaží o osvobození jedince z okov materiálního světa, aby mohl znovu nabýt ztracenou svobodu, Straczynski se uchyluje k poetičtějšímu, rytířštějšímu a pohádkovějšímu úkolu. Samotná reprodukce hledání a navrácení ztraceného fragmentu lidstvu (neboli duše lidského pokolení) by mohla vyznít naivně, sentimentálně a možná i pošetile. Jenže na pečlivé a minimalistické kompozici jednotlivých panelů se libretista provrtal do morku kolektivní duše lidství.
Krajina půlnočních stínů je poutavým, napínavým a pro někoho možná i katarzím čtením. Nemá cenu skrývat, že se jedná o četbu upravenou pro komercializaci, také bylo učiněno několik ústupků většinovému čtenáři (např. explicitní zjemňování depresivních pasáží). Ostrakizace nekonformních členů společnosti, jejich propad škvírami bytí-nebytí, existenciální zápas o své místo ve světě, o svou identitu, svědomí, střetnutí s bohem, konfrontace s ďáblem, to vše se odehrává prostřednictvím typické mainstreamové kresby, na kterou jsme zvyklí, s jednoduchou linkou, idealistickou a místy i předimenzovanou figurální kresbou. V jednoduchosti je krása a proto i prosté, nenáročné fázovaní děje a minimalistická kompozice vinět působí až hypnoticky. Tvůrci se vyhnuli nadužívaní panelů, jejich počet byl na každou stránkou vybrán uváženě. Přirozeně, pro gradaci, či klimaktické pasáže jsou charakteristické panely hustší než pro kontemplativnější části, ale to patří k přirozené recepci příběhů ze statických obrázků.
Cenově dostupný komiksový opus, mysteriózně pohádkový, transcendentální román v obrazech.
- Krajina půlnočních stínů, váz. vydání
- Scénář: Michael J. Straczynski
- Kresba: Gary Frank
- Překlad: Václav Dort a Richard Klíčník
- Vydal: Comics Centrum, 2015
- Počet stran: 320
- Cena: 699 Kč
dotaz na recenzenta
Měl bych malý dotaz na autora článku – znáte ještě nějaká další cizí slova, nebo jste jejich zásobu vyčerpal v recenzi?
Výborná kniha a ostře áčková záležitost. Jen bych opatrněji zacházel s dnes už zprofanovanou frází “cesta je cílem”. To sice ano, ale narozdíl od McCartyho Cesty má cesta v krajině půlnočních stínů svůj cíl a příběh vyvrcholení.
Nesouhlasím
Tak k tomuhle názoru mám spoustu výhrad.
Osobně nesnáším právě tuhle mainstreamovou kresbu, která šustí šestákovými super-hrdinskými komiksy ála Amazing Spiderman, na které byl člověk zvědavý možná v době, kdy mu bylo třináct. Ani po scénaristické stránce není dílo kdovíjak úžasné – začátek románu, který se ještě snaží tvářit jako chandlerovská detektivní noirovka, je podle mého nejzajímavější částí knihy.
Přirovnávání ke Gaimanovi mi nepřijde kdovíjak trefné – Američtí bohové jsou kniha o dva až tři řády výše – myšlenkově a příběhově propracovanější a mnohem bohatší, z hlediska poselství a naaranžování mytologie na klasický (u Gaimana) až beatnický příběh o putování mnohem vyzrálejší, specifičtější. Barkera jsem nečetl, takže to neporovnám.
Mluvit o kontemplaci a jakési katarzi v příběhu, který skutečně není plagiátem, protože je sám o sobě natolik laciný, že jsme něco takového viděli stokrát – včetně nejzásadnějších “metafor” jako mužská animální dominance, triumfující a pokaždé likvidující umírněnější ženský princip, není nic nového.
Jediný zvrat v jinak úděsně přímočarém ději, je vzápětí zapomenut, konečné rozuzlení nepřekvapí.
Archetypální polemika koncipovaná a vyjádřená v souboji dobra a zla nevyznívá v kontextu pointy (kterou budete tušit tak od prostředku knihy) objevně, ani originálně.
Přišlo mi spíše, že Straczynského ďábel jednoduše neměl koule a tak nějak pofňukával…
Nikde v knize není ani náznakem vysvětleno, proč záporáci vydávají při útoku nejotravnější zvuk na světě.
A co se transcendentality příběhu týče, možná na úrovni, že jsou hrdinové posunuti do jiné reality, žádné ohromující výlety do lidského nitra nečekejte, na to jsou vedlejší motivy příliš schematické.
Shrnuto – velmi průměrné dílo, které nechápu, jak mohlo vznikat dvacet let. Když jsem si je kupoval, doufal jsem v kvalitní zážitek. Byl jsem zklamán.
hintzu: Jo, přesně 😀
Výhoda Krajiny nočních stínů je, že jí můžete číst buď jako neuvěřitelné katarzní čtení, s trascendentálním nádechem a hlubokým filosofickým poselstvím, a pak o tom můžete napsat nesrozumitelnou recenzi, nebo jí můžete číst jako velmi dobře napsaný akční příběh, který se vymyká z komiksového mainstremu a navíc není úplně hloupý. Libretista této recenze by si měl dát studenou sprchu.
Tato kniha patri medzi knihy -WOW, vysla super velka kniha so super pribehom, ktory CC prezentovali ako bombu (sice ako vsetko co doteraz vydali, takze od Dortovych nadsenych vyjadreni si davam uz dost dlho velky odstup 🙂 ) …. raz to clovek precita a povie si ok, bolo to fajn, ale niekde to skripalo a zbytocne nafuknute, tak keby to bolo o polovicku tensie, chybali by tie hluche pasaze a rozjimania nad niecim co je kazdemu uprdele … potom strci do policky, o par rokov vyberie, prelistuje a preda … aspon to bol moj pripad. Cize prvotne nadsenie chytenia do ruky vystriedalo znechutenie a nasledny pocit radosti nad predajom za velmi dobru cenu.
Co vy v tom všechno nenajdete…
Prostě klaďas jako když vyšije, jde s nějakou babou odněkud někam. Cestou se do ní zamiluje. Jiná baba tam stejně není. Ke konci trochu zakolísá, aby se neřeklo, ale všem je stejně jasný, že tu babu nakonec zachrání. A aby to tak neřvalo, tak je ten happy end takovej nenápadnej.
A jestli je v tom nějakej hlubokej sociální podtext, tak mě minul.
Vizuální zpracování díla mi přišlo vynikající. Já jsem ovšem mainstreamofil! .-)