Už je tomu pár měsíců, co vyšel první svazek, ve kterém si to na férovku rozdávali dva největší a nejhrozivější zabijáci z celého vesmíru. V levém rohu stáli dokonale přirození zabijáci ve fádně černém ohozu – vetřelci a v pravém rohu stála prastará rasa žijící pouze lovem se sexy zbraněmi v rukou – predátoři. Lidský rod jim k tomu hrál druhé housle coby kanonenfutr a nádoba na líhnutí malých vetřelců. Nový omnibus šlape zcela jinou cestou.
 |
Celá kniha je rozdělena na dvě části – na úvod čtenáře čeká masivní tří set stránkový příběh bez jediného přerušení a jako zákusek pak následuje několik kratších povídek. Hlavní chod představuje něco, co se zatím objevovalo v omnibusech jen velice málo – příběh. Každá z předchozích knih nabízela čtenáři čistou porci zábavy v podobě sice jednoduchého, ale ve své jednoduchosti právě o to zábavnějšího příběhu, který se někdy až zcela vytrácel (viz třeba Maska Omnibus). Díky jeho upozadění však zbylo dost prostoru pro masivní bitky mnohdy epických rozměrů. V novém omnibusu příběh je a ne jen tak ledajaký.
Na úvod drobné povzdechnutí: tak zamotanější příběh jsem v komiksu ještě neviděl. Od samotného počátku je čtenář vhozen do hluboké vody vetřelčího univerza, kdy lidstvo zubaté bestie vyhnalo ze své planety, ale raději se zdržuje na lodích plující horní vrstvou atmosféry. Sotva čtenář jen smočí prsty u nohou, aby se osmělil, začne jej stahovat vír děje plný zmatků.
Příběh zpočátku přechází z jedné linie do druhé, sen prostupuje do reality a zase naopak, takže čtenář nemá ponětí, zda se jedná o iluzi, či o dějovou skutečnost. Autor nebere ohledy a drtí si svoji vizi příběhu buldozerem, za kterým sice zůstává zajímavý a kvalitní příběh, ale to, že spokojeně jede přes mrtvoly, to jej již nezajímá.
Kdyby se daly lidské emoce vyjadřovat graficky, nad čtenářem tohoto omnibusu se bude vznášet velikánský trojrozměrný otazník. Stejně tak jako hlavní postavy, i on nebude vědět prostě nic a bude tak za zády hlavní postavy, Caryn, procházet dějem, aniž by cokoliv tušil. A jistě si říkáte, že konec knihy vše vyřeší. Ale bohužel.
Tedy, on to vyřeší, a to s grácií sobě samou, ale budete mít z něj pocit, jako kdybyste se podrbali levou rukou na pravém uchu a pravou na levém – tedy, spokojení budete, jenže to bylo dost složité. Stejně tak působí i příběh. Děj se tříští do náhodných shluků obrázků, které jen horko těžko udržují vnitřní souvislost. Zejména závěrečné halušky hlavní hrdinky vyvolají ve čtenáři pocit, že stránky obsahují i příměs LSD a on má vidiny také.
Zároveň však je v zakódované složitosti skryt velice pečlivě promyšlený příběh. Chris Claremont si pohrál se všemi stopami, a kdo vydrží a udrží maximální pozornost až do konce, bude odměněn velice zajímavou pointou, ze které trochu vykukuje pointa kongeniálního Zpěvu drozda od Waltra Tevise. Autorovi však trochu ujelo dávkování vysvětlovacích pasáží, takže zatímco v první části není žádná, druhá prakticky není o ničem jiném, takže je děj velice nevyvážený, na druhou stranu je stravitelný. Sice to dá zabrat a pára od uší bude stoupat nejednomu čtenáři.
Co je na příběhu sympatické (i když by vlastně být nemělo), je redukce jak počtu vetřelců, tak predátorů. Příběh pozbývá gigantické pompéznosti velkých bitev a je spíše komorní detektivkou/hororem, ve které jde o peníze, moc a pomstu. Tohle je směr, kterým by se měly ubírat další omnibusy. Je vidět, že autor již nesází na pouhou přítomnost hlavních protagonistů coby hlavního nosného tématu, ale používá je již pouze coby postavy, které mohou existovat v jednom příběhu, aniž by se zastiňovaly navzájem a vejde se k nim i obsáhlejší děj.
Čtenář si tedy dosyta užije lidských hrdinů – tedy zejména sexy ženy prakticky jen a pouze v tangách (velkou část i v predátorské masce), i predátorů je dost. Vetřelci tak vlastně hrají až druhé housle, přesto je jejich přítomnost tak akorát na obohacení děje, všichni dobře fungují a nic svojí kyselinou neleptají.
Zbývajících pár příběhů je již jen drobný zákusek, který má čtenáře pozvolna ukolébat a nechat jej vydechnout. Příběhy jsou laděny tak dobře, že po ultranáročném konci hlavního děje postupně vychladnete na jednodušších povídkách, které pointu prakticky nemají. V podstatě omílají jednoduché „predátoři si jdou zalovit vetřelce a do toho se přimotají lidi“. Tak by se daly popsat první tři. Zbylé dvě již vykazují odklon od prosté jednoduchosti se záměrem čtenáři ukázat predátory v akci za gejzírů vetřelecké krve.
Zejména závěrečná zpověď starého predátora je opět vyplněna příjemně vzrušujícím nábojem, který čtenáře jemně vrátí do reality a nechá jej spokojeně trávit. Když si to tedy shrneme, tak první část je neuvěřitelně zamotaný děj, který však svižně odsýpá, napětí houstne s každou další stránkou, a kdo si dá pozor, pochopí vše a bude nakonec spokojen s příjemně mrazivou pointou. Zbylé příběhy pak již dokončí své dílo a se smrtí starého, zhrzeného predátora tak končí i zatím nejlepší omnibus, co zde zatím vyšel.
- Vetřelci vs. Predátor 2
- vydal: BB/art, Crew, 2010
- přeložil: Ľudovít Plata
- obálka: John Bolton
- 368 stran / 899 Kč
Lukáš Vaníček (redaktor)
lukas.vanicek@fantasyplanet.cz
