Ano, osmý Sandman je opět souborem povídek, které přirozeně, díky motivu vypravěčské štafety, přecházejí z jedné v druhou, aby nakonec vyvrcholily chvílí vrcholné mystiky: místo utišené bouřky se na nebesích za okny krčmy objevuje tajemné pohřební procesí. Procesí, které způsobuje, že okoralá srdce opět uvěří na zázraky. Procesí, které každým nemožným detailem prokazuje, že je skutečné. Skutečnější než realita.

Pro fanoušky podivuhodných světů pana Gaimana není zas tak těžké uhodnout, co ono procesí znamená. A i když bychom zde prozradili ještě více, vlastně by to ani nevadilo, protože požitek z Konce světů není poškoditelný nějakým spoilerováním. Celá kniha je založená nikoliv na zákrutách děje, ale na atmosféře a prožití jedinečné individuální, a přitom vrcholně sdílené zkušenosti vyprávění ve chvíli, kdy se jedná o to jediné, co vás dělí od hrůz tam venku…

Slovo „vyprávění“ je zde přitom důležitější než kdy dřív. Ano, vyprávění příběhů bylo ústředním sandmanovským motivem už několikrát, stejně jako princip příběhu uvnitř příběhu, ale zde se dosahuje vrcholu. Jednotlivé roviny vyprávění se vrství (celá kniha je vyprávěna jako cosi, co se už událo jednou z postav, která vzpomíná nejen na svou návštěvu Konce světů, ale i na jednotlivé tam vyprávěné příběhy, které v sobě obsahují další a další vyprávění). Pokud máte průpravu z Inception, tady se vám bude hodit.

I když samozřejmě Gaiman má své dílo promyšlenější. Což se odráží i v tom, že jednotlivé příběhy jsou opravdu vyprávění – postrádají něco, co bychom mohli nazvat celistvostí.Nechá­vají řadu věcí jen naznačených či nedořečených a vlastně mohou kdykoliv – hned jak se bouře za zdmi krčmy utiší – pokračovat dál. Jejich jádrem není konkrétní děj, ale zpráva o tajemství, se kterým se vyprávějící setkal, které dalece přesahuje jeho obzory a které tajemstvím zůstává. Podobným tajemstvím je pak i již zmíněné procesí – tentokráte jej však sdílí celé osazenstvo krčmy, nikoliv pouhý jedinec.

Na první pohled se tak mohou jednotlivé kousky knihy (i její celek) zdát poněkud slabší, než doposud vydané díly série, ovšem vzhledem k výše popsané koncepci a jejímu směřování se skutečně jedná o klamné zdání. Konec světů je opět fascinující, vysoce emotivní čtení, na jehož stránkách, v jehož bublinách Gaiman trousí lehké aforismy i kruté životní pravdy.

I z těch nejtemnějších tajemství se po čase stanou pouhé kuriozity, říká v povídce Hobův leviatan jedna z postav. Gaiman postupuje přesně opačně. Z kuriozity odstraňuje nánosy a opět odhaluje ona tajemství a jde ještě dál a rozvíjí je či je dává do nových souvislostí. Nedokážu si představit jiného autora, u kterého by nekropole plná profesionálních pohřebníků cele zasvěcených rozličným uměním, jak uložit těla k věčnému odpočinku, působila jinak než kuriózně.

Zde se tak děje a v záplavě nápadů a představ se jen tak mimochodem vypráví další a další příběhy, včetně jednoho nádherně klasicky vyhlížejícího hororu o temné moci sídlící kdesi v katakombách. Stejně tak jde daleko za hranice kuriozity i hra s intertextovými odkazy.

Jak připomíná Stephen King ve své předmluvě (je mimochodem ve skutečně exkluzivní společnosti): v jednom momentě Gaiman odkáže na Draculu. Jenže na rozdíl od mnoha jiných jeho povídka je výborná, i když to nepostřehnete. Je to pouze milý bonus, nicméně jádro povídky a její atmosféru to nijak neovlivní a nezastírá to nějaké vlastní slabosti.

Co rozhodně bonusem není, ale naopak nedílnou součástí významu, to je výtvarná stránka věci. O jednotlivé povídky se postarali různí výtvarníci, takže k různým příběhům a jejich hlasům se přidává i odlišný výraz, který odráží ducha vyprávěného. Námořnímu příběhu tak dominují skutečně mořské barvy, scény z krčmy jsou mile starosvětsky přeplněné, elfí vyprávění se vyznačuje sympaticky sebestřednou perspektivou odrážející se především v zobrazení elfa Cluracana, historka z nekropole disponuje hororovou architekturou i několika naturalitami první třídy…

Každá povídka se prostě liší od té předchozí, a přesto se jim daří vytvářet harmonický celek. A při pohledu na zúčastněná jména není divu. A pokud některé povídky vyčnívají? Inu, to bude spíš záležitost vkusu než nějaké obecně měřitelné kvality.

Osobně třeba moc nemusím (skoro) úvodní Příběh dvou měst, který disponuje asi nejzajímavějším grafickým zpracováním, které mu dává nádherně odlidštěné a přitom delirické vzezření. Z hlediska samotného příběhu se však nemohu zbavit dojmu, že se k němu Gaiman ještě rád vrátil při práci na Nikdykde.

Na druhém konci osobního žebříčku jsou pak vše spojující scény z krčmy a Rubáše – tedy příběh z nekropole Klejt. Nebo abych byl přesnější – dílčí příběh o paní Veltisové a v detailech neuvěřitelně působivé shrnutí vlastní obyčejnosti (v kontextu nekropole) mladého Petrefaxe.

Ať už na vás však zapůsobí kterákoliv z povídek, v každé bude minimálně jeden moment, který prostě z hlavy nepůjde. Možná obraz krásné smrti, Sandmanovy sestřičky, zjevení mořského hada nebo otázka, zda ten podivuhodný Ind byl skutečně nešťastný král odsouzený žít na věky. Nebo detail sovy letící v noci proti autu či démonický Šéf Smajlík.

Ale především: bez ohledu na „dílčí“ vítězství, již zmíněným završením nás dostane Gaiman všechny. Protože po dobu čtení skutečně vystavěl Konec světů všude kolem svých čtenářů. Včetně tepla krbu, voňavého jídla, strašlivého nečasu venku a tu více, tu méně zajímavějších příběhů. Prostě dokonalé útočiště před čímkoliv, a především před nabubřelými soudy, co že je to vlastně realita…

VERDIKT:

Povídkový Sandman, který již klasicky dojme, zraní i vyléčí. Nadchne jako celek a uchvátí drobnostmi. A na závěr nám krutě připomene, že legenda se již blíží konci, kterého se bojíme a zároveň se jej nemůžeme dočkat.

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz