Mýty 10: Dobrý princ

Král se vrací. A v desáté knize skvělé série Mýty dokáže silám zlovolného Císařství, že jeho nárok je právoplatný a neochvějný.

Napětí mezi Nepřítelem a Mýtovem pomalu ale jistě houstne a otevřený konflikt se zdá býti prakticky za dveřmi. Přesto nás však čeká jedna „mezizastávka“ v příběhu, drobné odběhnutí z hlavního děje, které však podstoupíte s chutí. Mno, drobné, jde o odběhnutí na ploše deseti sešitů a dvou set čtyřiceti stran. Ale pořád platí to s chutí.

Jak už to ve Willinghamově sérii bývá, autorova (a s ním i čtenářova) pozornost se mezi hlavními postavami přelévá a tentokrát řada došla na Mucholapa, bývalého uklízeče v Mýtově. Nebo chcete-li – krále Ambrože.

Ten konečně pochopil svůj úděl a chopil se ho se vší silou a odvahou, která je k jeho splnění potřeba. Skrze místa, do kterých se podíváme vůbec poprvé, naverbuje svou neporazitelnou armádu a vytvoří si vlastní království přímo v srdci Císařství. Nikoliv jako strategický bod pro výjezd do dalšího boje, ale jako ostrov míru pro všechny ty pohádkové bytosti, které se konfliktu mezi Nepřítelem a Mýtovem nechtějí účastnit, a přitom jím trpí dost možná nejvíce. Šachovnice tak dostala nejen nové prímové figurky, ale i třetího hráče.

Bill Willingham zase a znovu dokazuje, že je vynikajícím vypravěčem. Cit, s jakým v desátých Mýtech spojuje epiku (Ambrožův kus slávy totiž není ničím jiným než čistokrevnou epikou schopnou se poměřovat s těmi nejslavnějšími legendami) s komorními příběhy, v jejichž hlavních rolích vystupují ty na pohled drobné a obyčejné postavy, kterým tolik fandíme. Neopomíjí ani na práci s humorem či emocemi a hlavně s tím, co dělá Mýty tak oblíbenými – tím myticko-pohádkovým kouzelnem a příběhy, které známe od dětství.

I díky tomu jsou pro nás Mýty vždy něčím novým – a přitom vyvolávají pocit, že jsme v prostředí a příběhu důvěrně známém.