Nakladatelství Talpress se rozhodlo, že zkusí vydat i mangu pro vyspělejší skupinu čtenářů, než jsou upištěné fanynky shonen-ai, nebo upíří romantiky, popřípadě kombinace obojího. První díl Elegie pro Ovečku totiž uspokojí především čtenáře, kterým nejde jen o nějakou povrchní upírovinu, ale o hlubší, psychologické drama. Nečekejte proto žádný fanservis, roztomilé chibi nebo superzdeformované scény ani v první, ani v žádném dalším díle této heptalogie (1).

Hlavní hrdinové Elegie pro Ovečku (v originále „Hitsuji no Uta“) jsou upíři. Nečekejte však žádnou hřbitovní romantiku za svitu luny, proměny v dým nebo netopýry, adrenalinové honičky, stříbrné kulky nebo další, v poslední době tak častá klišé (2). Manga sice prezentuje upíry jako nešťastné, zlomené bytosti na okraji lidské společnosti, ale tím veškerá podobnost s mainstreamem končí. Upíři v podání autorky Kei Toume neoplývají žádnými nadlidskými schopnostmi, slunce jim nevadí a dokonce nejsou ani nesmrtelní. Celé jejich upírství spočívá v dědičné psychické chorobě, která je pro moderní medicínu záhadou a která u nositelů vyvolává touhu po (nejen lidské) krvi. Mladík Kazuna začíná omdlévat už při pouhém pohledu na červenou barvu. Aby tedy členové rodu Takashiro nestrávili zbytek života zavření v blázinci, musí žít téměř v naprosté izolaci od lidí, což z obou sourozenců dělá ještě větší asociály, než už jsou (3). Rovněž to vysvětluje Kazunovu pohnutou rodinnou historii.

Chizuna už upírem víceméně je, přesto se snaží uchránit svého znovunalezeného staršího bratra Kazuna stejného osudu. Člověk sice může tuto psychickou poruchu několik let přemáhat jen silou vůle, avšak tento vnitřní boj ho stráví na těle natolik, že poté umírá na celkové vyčerpání organismu. Někteří pacienti raději volí sebevraždu, než aby se stali upíry. Sourozencům sice pomáhá jeden známý doktor, jenže ani sérum, které vytvořil, chorobu neléčí, pouze tlumí její projevy. Celou mangou se tak nese tíživá atmosféra beznadějného zápasu o trochu času navíc, snaha alespoň oddálit nevyhnutelné. Autorka se nesnižuje k lacinému citovému vydírání, postavy se sice chovají „japonsky“ (4), ale tentokrát bez nějakého patosu. Retrospektivní scény zatím minulost hlavních hrdinů spíše zamotávají než objasňují a v pozadí je nachystaná minimálně jedna další záhadná postava, ale to je v rámci prvního dílu normální. Děj, zbavený všech zbytečností, ani nemusí končit žádným cliffhangerem, protože i bez toho je natolik silný, že čtenář sáhne po dalších dílech.

Elegie pro Ovečku mi svým stylem kresby i příběhem v některých ohledech připomíná mangu Evangelion, zatím ovšem bez jakékoli akční scény. Melancholický děj doplňují úsporné, realistické kresby všech postav, přehledné rámečky umožňují srozumitelné vyprávění. Řada políček nemá žádný text a staví jen na vizuálním zážitku. Po technické stránce není manze vyjma jediné pravopisné chyby co vytknout. Ilustrace na obálce, zachycující v pastelových tónech oba sourozence, dokonale ladí s obsahem a opět mi připomíná Evangelion.

Elegie pro Ovečku je realisticky podané drama o páru moderních upírů, které se naprosto vymyká všem zavedeným upířím klišé. Manga staví na silném příběhu a pomalu budované atmosféře, čímž překonává své „dospívající“, abych neřekl „často brakové“, konkurenty o několik tříd. Nakladatelství Talpress jeho sázka na vyspělejší čtenáře rozhodně vyšla. Už teď se těším na další díl této série.

1) Pro neznalé latiny: jde o sedmidílnou sérii.
2) Jen namátkou mohu jmenovat mangu Upíří polibky, Hellsing nebo anime Vampire Hunter D. Fanynky upírů si doplní libovolný počet dalších klasik žánru typu Stmívání, Tina Salo nebo Anita Blakeová.
3) Zejména Chizuna na své okolí nebere žádné ohledy a pro ironické poznámky nebo urážky nejde nikdy daleko.
4) Klasickým příkladem by mohl být třeba film 5 centimetrů za sekundu Makoto Shinkaie: postavy se stydí mluvit o svých emocích, skrývají své city, navzájem se zraňují nepochopením různých narážek a „samozřejmostí“ a řada věcí zůstává nevyřčena.