Přesně o tom totiž Dilbert umně referuje. O korporátní společnosti a jejích aktérech. O za desítky neosobních pojmů a frází skryté džungli, v níž lidská důstojnost dostane jen tolik potravy, aby neumřela a firemní Zoo nemusela shánět nový exemplář na pranýř. Na rozdíl od všeho, co si můžete myslet, není to zábavné čtení. Ale přesto u něj možná smíchy umřete.

Ostatně na to odkazuje i obálka – zdánlivě absurdní skutečnost, že po velrybě leze chlápek v kancelářském obleku s kravatou a jeho obrýlený pes jí drhne zuby je ve skutečnosti dokonalým příkladem toho, jak vnímá spousta z nás úkoly, kterým musí čelit. I když někteří se třeba ušklíbnou a řeknou si: troškaři, to u nás…

Dilbert je další ze slavných stripů, které si u nás vybojovaly souborné knižní vydání. A je logické, že to přišlo až po Garfieldovi, Snoopym a Calvinovi s Hobbesem. Ty totiž spojuje jedna věc: na první pohled jsou relativně univerzální a teprve na druhý se zaměřují na nějakou užší skupinku nadšenců, z nichž vytvoří oddané kultisty. Dilbert naopak nejprve vycepuje právě materiál na kultisty a teprve později odhalí svou univerzální platnost. To je ale myšlenka, že?

Tyhle příběhy jednoho uťáplého inženýra, který žije se psem, který všechny ty nebohé kultisty bude jednou řídit a posílat na smrt, vznikají od roku 1989 a narazit na ně lze všude tam, kde existuje aspoň jedna obří korporace s minimálně dvaceti různými manažery (dog manager, brand manager, hot manager, account fucking manager… znáte to) – podle zadní stránky obálky je takových zemí zatím 65.

Jak vydrhnout velrybě stoličku je přitom roztomilé nejen tím, že nám dává soustředěnou dávku Dilberta a seznamuje nás s většinou motivů, s nimiž se bude pracovat, ale i tím, že je opravdu dítkem své doby, což např. u Garfielda prostě nepoznáte. O čem je řeč? Dilbert v několika stripech této knihy zavítá do Elbonie, země, která se zbavila komunismu teprve minulý týden a v níž je třeba vysvětlit lidem kapitalismus („Když budete ochotní pracovat dvanáct hodin denně, ten chlap, co vlastní vaši továrnu, nakonec zbohatne.“). Stejně tak přivítá u sebe doma sovětského psa („Dnes jsem pouhá uklízečka, ale když budu tvrdě pracovat, budu povýšen na místo vlivného průmyslníka. Nebo ne? … Zdá se, že ve vašem systému je trhlina.“ „Jo, ale my to svádíme na Japonce.“). To prostě potěší, nemyslíte?

Jinak jsou ale samozřejmě stripy nadčasové. Je to logické, protože jejich náplní je degradace osobnosti, ponižování, výsměch, ignorace ze strany opačného pohlaví, dominance psa nad člověkem, vlastní sebeopovržení, trosky ambicí a prostě taková ta poezie všedních dnů, ze které se chce rozběhnout hlavou proti zdi a ještě si to párkrát zopakovat.

Adams rozhodně není laskavý. Je jízlivý a sarkastický. Vším si prošel a chce v tom vymáchat čumák i dalším. Nikdo by neměl trpět sám. A tak se dozvíme, že za netečností mužů vůči verbálním útokům jsou pravděpodobně dospělé ženy, že sarkasmus nám pomáhá myslet jasněji (to je motto dne), o posedlosti zavděčit se výběrčím mýtného, nutnosti projevit nesouhlas i touze vytvořit si z dek a polštářů pevnost a už z ní nikdy nevylézt.

Nebo nás poučí o počátcích Dogbertovy sekty, o trampotách dinosaura ucházejícího se o místo hlídače dětí, o peripetiích kolem přeměny Dilberta v žábu a zpět či o bourání domů sousedů. Realita se trochu pokřivuje, ale rozhodně ne víc než v běžném zaměstnání. Zda se vám budou líbit právě tyto ujetější kousky, nebo zda budete holdovat nekonečným milostným i pracovním trapasům hlavní postavy, to je jen a jen na vás. V knize naleznete dost od obého.

Abychom však jenom nechválili, je pravda, že některé kousky jsou slabší. Třeba co by se stalo, kdyby měli lidé ocas, se točí pořád kolem toho samého bez nějakého radikálního zakončení. Stejně tak vyšumí návštěva Smrtky. Každý slabší kousek je však vyvážen jedním skvělým a zapomenut díky minimálně dvěma naprosto úžasným.

Třeba očekávání Dilberta, když jeho šéf odjíždí, že mu bude svěřena nějaká důležitá práce, je až dojemné. Což se o pointě říct nedá: „Koupil jsem tuhle mluvící plyšovou opici. Dvakrát denně zatáhni za kroužek a udělej, co řekne.“ To je prostě kopanec do citlivých míst. A vězte, že jich má pan Adams v záloze dost a dost. Ze života je i výsledek rady „zapoj svou emocionální stránku (Tak, teď to nefunguje, a navíc se mi chce brečet.)“.

Jaké je tedy poselství Dilberta a jeho největší rozdíl oproti již vycházejícím stripovým legendám? Je to jednoduché. U těch již známých se můžete prostě bavit, případně nechat unášet jemnou melancholií, a i když na vás padne smutek, pořád budete mít pocit, že jste něco krásného zažili – a i když jste to možná v průběhu let ztratili, i ta chvíle vás obohatila a vzpomínka posílila. Dilbert vám říká, že to všechno byla iluze a vy jste absolutní červ. Hnusný a odporný, naprosto zoufalý tvor vzniklý pouze omylem.

Nicméně to podává naprosto okouzlujícím způsobem. A určitě dokope své kultisty i k nějaké té aktivitě, takže si zaslouží pozornost. I když mám pocit, že ta aktivita bude spočívat v tajné přípravě prostředků k vyhubení lidstva jako pomsty za všechna příkoří… inu, uvidíme a zatím přejme Dilbertovi úspěch u čtenářů.

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz