- Autor: Schreiber Ellen
- Nakladatelství: Zoner Press
- Cena: 179 Kč
- ISBN: 978-80-7413-156-1
- Vyšlo: 3. 8. 2011
- Žánr: fantasy
- Provedení: brož.
- Autor obáky: iStock
- Počet stran: 160
Může se sen o lásce k upírovi stát skutečností? * Šestnáctiletá Raven se odmalička touží stát upírkou. Žije v malém městečku jménem Dullsville a nemá to právě lehké – nerozumí si příliš se spolužáky, kamarádí se pouze s farmářskou dívkou Becky a pochopení nenachází ani u svých rodičů. Hodně času tráví na hřbitově a okouzleně pozoruje staré strašidelné sídlo na kraji jejich městečka. * K Raveninu velkému překvapení a vzrušení se jednoho dne nastěhuje do starého sídla nová rodina, Sterlingovi. Vypadají poněkud zvláštně a brzy začnou kolovat zvěsti, že Sterlingovi jsou upíři. Zda je tomu skutečně tak, se rozhodne nadšená Raven zjistit. Seznámí se s mladým a okouzlujícím Alexandrem Sterlingem… a přeskočí mezi nimi jiskra. Je však Alexander skutečně upír? A pokud ano, bude schopen Raven proměnit? * Autorka románu Ellen Schreiber mistrně spojila romantiku s humorem a vytvořila tak příběh,který si získá srdce každé dospívající dívky. * Podle její předlohy také vznikla a v našem nakladavatelství vyšla úspěšná trilogie Upíří polibky – Pokrevní příbuzní, kterou si zamilovali mnozí příznivci mangy i upírů.
No tě Bůh… to jsme se dočkali časů. Kde je sakra konečně ten Blade?
“… a brzy začnou kolovat zvěsti, že Sterlingovi jsou upíři.” Dočkali jsme se tohohle: “… sousedi sou asi upíři. Podej mi eště pivo… normálka.” Až se divím, že u rodičů nenachází pochopení, dneska upír do rodiny, to je terno. 😀
upíři v sousedství
Jen jestli nejsou spíš obavy z toho, aby dcerka nedotáhla do rodiny pochybnou existenci typu Edward. 😀 Myslím, že pro každého rodiče, který zaregistroval Twilight boom, tahle představa patří mezi vysoce hororové. 😀
každopádně…
docela by mě zajímalo, co znamená “skloubení romantiky s humorem”, to zní i docela nadějně a mohlo by se z toho vyklubat fakt leccos – třeba i dívčí čtení, které si z klasické upírké zhůvěřolosti utahuje. 🙂
Pro mě je hororová představa, pokud by moje (budoucí) dcera četla tyhle knihy. 😀
Virtasovi
Dceru (zatím) nemám, ale jak pozoruju, s kým jezdím ráno autobusem, tak bych jí i tohle asi odpustil. Stačilo by mi, že něco čte 😉
Já jsem si z toho samozřejmě dělal srandu. U dnešní generace rodič asi musí být vděčný, když si caparti kromě facebooku přečtou alespoň něco.
2 virtas: vidíš, tohle si nemyslím. 🙂 Možná je to dáno tím, že ještě nemám děti – ale přijde mi, že když je domácí knihovnička a navíc se doma čte, dítě to prostě odkouká jako fajn způsob zábavy.
Většina mých vrstevníků (o mladších ročnících nemluvě) obecně moc nečte, jenže mám dojem, že je to víc než čím jiným ovlivněné tím, že to nemají naočkované jako něco zcela normálního. A svoje také nadělá systém povinné četby, který je postavený dost na hlavu. 🙂
Já taky nemám děti a jestli se nezatřelím, než nějaká žába povije můj potěr, taky bych byl rád, aby si moje děti přečetly něco z mé knihovny, už jen proto, aby se dozvěděly, co mě v mládí tolik fascinovalo. A souhlasím s tebou. Domácí knihovna je úžasná věc a děti by si četbu měly odkoukat od rodičů. Pak je přirozené, že ten Toník sáhne po nějakých knížkách, aniž by ho k tomu někdo nutil. Povinná četba bude vždycky jenom opruz. Sám jsem ji začal číst až na vysoký, kde mě k tomu nikdo nepřemlouval poznámkama do žákovský. 😀
Ten Anonym jsem já. 😀
A nezatřelím nezatřelím asi se zastřelím rovnou, ať je ode mě pokoj. 😀
No, tak nadejně to s přivedením ke čtení nevidím. Jednak pracuju jako knihovník a jednak koukám kolem sebe. Prarodiče mají hodně velkou knihovnu a sami nečtou. Můj táta (coby syn) docela čte. Máma podstatně víc, já se sestrou od mala hodně. Znám ale rodiny, kde si třeba jedno z dětí našlo cestu ke knize natvrdo samo a sourozenec prohlašuje, že “kdo čte, je divnej” (vlastní zážitek). Dnes už existují i inteligentní pedagogové, kteří vybírají knihy takového druhu, aby z toho žáci neměli trauma. Znám opravdu rodiny, které k nám do knihovny chodí celé. Taky ale rodiče, kteří čtou opravdu hodně a jak sami přiznávají, děti k tomu nedostanou. A že se snaží.
Číst knihu je duševně náročnější než si pustit film, zabere dost času … a je to samotářská činnost, což v dnešní socializované společnosti zřejmě není žádoucí. Nezapomenu na profesorku střední školy, která mi řekla: “Neptejte se jich, kdo čte, oni to neřeknou, shodili by se před spolužáky.” A bylo to tak, ani ti, kteří k nám chodili, to před ostatními nepřiznali. :/
2 Michal:
No, je mi to hloupé přiznat, ale pro mě je podstatně náročnější se dívat na film než si číst. 🙂 A na střední škole bych se “nepřiznala” ke čtení z jednoho důvodu, prostě bych se na toho, kdo by takovou otázku položil, koukala opravdu, opravdu vyjeveně – asi stejně, jako jsem se koukala na svého otce, když se mě v šestnácti letech při pokusu o konverzaci zeptal, jaké znám jarní květinky (střední jsem vyloženě pročetla a nemyslím to právě metaforicky). xD
2 Elinor
Příjde Vám takový dotaz od pracovníka knihovny, ve které jste na exkurzi, jako naprostá ujetost? 😀
Jakou zajímavovou knihu jste v poslední době četli? – Nic. Za poslední rok? – Ticho. Doufal jsem, že na tohle nedojde, ale – přečtete si občas něco? … přitom tam skoro vždycky je někdo, kdo k nám chodí a přitom nemá problém si se mnou o těch knihách pokecat. Ale před spolužáky …
A není to třeba tím, že čtenáři jsou obvykle ty tišší typy, které by se před hordou spolužáků nepřiznaly naprosto k ničemu?
Jo a všichni nosí brýle na dálku, mají kulatá záda od hrbení nad knihou a žijí víc ve svém vnitřním světě než v reálu … 😀 (pokus o vtip)
Toť otázka, já čtení vždycky považoval za normální činost, za kterou jsem se nijak nestyděl. A spolužáci mi byli šumák. Jenže nikomu krom sebe do hlavy nevidím, takže důvody mohou být kdejaké.
S nikým nemluvím, protože školní akce a ta se bojkotuje z principu (zažito).
Nebo tichý typ, jak píšete.
To by chtělo nějakou studii, takhle se jen můžem dohadovat. 🙂
Já bych to uzavřel.
2 Michal:
Lze tykat ;).
A v mých cca patnácti by mi to krajně ujeté přišlo. 😀 Plus problém, že jsem se během exkurze do knihovny zpravidla zdejchla s průkazkou a ulovila si pár knížek na půjčení, co si pamatuju, tak to češtinářku dosti vytáčelo 😀 😀 😀
Proč???? 🙂
Jsi v knihovně, nemořím nikoho nějakou historií knihoven nebo další vatou, prostě si chci “pokecat” o knížkách. To jsem tak divnej? Posledně jsem rozjel diskuzi k e-knihám. Tedy pokusil jsem se.
Z mých exkurzí se nezdrhá, na to jsme moc malá knihovna, abych si toho nevšiml. Knihy se “loví”, když dám rozchod. (asi po 10 minutách, když už studenti vypadají o chlup znuděněji). 😀 On průměr je tak 5 lidí na třídu, kteří k nám chodí a zbytek skončí u počítačů, kde zapnout facebook.
Ne, zažil jsem i fajn třídy, ale je to spíš vyjímka. Osobně zastávám názor, že kdo chce, cestu do knihovny si najde sám a kdo nečte, nezačne, protože ho někdo dovleče do knihovny. Jenže jsem s tímhle názorem osamocený.
Čtení
Čtení je namáhavá a soustředění vyžadující činnost, která může být pro nezkušené docela unavující. Je potřeba domýšlet, zapojit fantazii, představivost. K tomu nelze nikoho donutit. Je potřeba postupný tréning, pomalu zvyšovat dávky… Je úplně jedno, jak se někdo ke čtení dostane – jestli je to v rodině normální (pokud je čtení v rodině dnes normální), jestli je to proto, že kniha je o něčem podobném z televize nebo filmu, nebo že je in mít přečtenou knihu od toho či onoho, protože se to právě nosí. (Jenom poznámka na okraj: mysím, že školy v tom zejména u mladých odvádějí ubohou práci.) Je bezva, když si 15letá holka přečte “romantickou” knížku o upírech a vůbec se nebojím toho, že si ho bude chtít přivést domů. Já jsem si také nepředstavoval, že bych měl chodit s gorilou.