Jakoby v Hollywoodu chtěli dokázat, že staré dobré „do roka a do dne“ není výsadou jen nás Čechů. Konečně, pokud zrovna netočíte Pottera, nemůžete si delší než roční rozestupy v nějaké sérii moc dovolit. A tak do kin přichází pokračování veleúspěšné upírské romance Stmívání. Tentokrát však pod taktovkou Chrise Weitze (Jak na věc, Zlatý kompas). Je tedy jasné, že film by se měl od svého staršího bratříčka odlišovat. A ideálně samozřejmě i jinak než pouze dle poučky „víc a hlasitěji“. Úkol následujících řádek pak zní, nakolik tomu tak skutečně je a zda film, krom poměrně jasného produkčního záměru (tedy přilákat nejen fanoušky knihy, ale obecně co nejširší vrstvy především náctiletého publika) nabízí i jiné možnosti, jak jej „číst“.

Samozřejmě, že fanoušci se nemusí ničeho bát. To se sluší říct hned úvodem. Weitz už za sebou nějakou tu adaptaci má a ani jednou se předloze výrazněji nezpronevěřil. Nový měsíc tak zůstává v prvé řadě romantikou. O kteréžto linii filmu se dá říct plus minus to samé, co u Stmívání (viz např. https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=2798) – opět záleží především na divákovi samotném, jak k této problematice přistoupí a z jakých pozic (věku, žánru atd.) jej bude posuzovat.
I pokud se ale rozhodnete, že dialogy jsou strašlivé (totálně stylizovaná citace ze Shakespearova Romea a Julie, ve verších a s knižním akcentem, je zde to nejreálnější, co uslyšíme…) a herectví založené na kolouščích pohledech do očí, tragických pohledech do očí, případně štěněčích pohledech do očí, notné dávce mrkání (králem „očního“ herectví byl dosud asi Bill Nighy v Underworldu, ale R. Pattinson dosáhl zcela nové úrovně…) a tragicky se tvářícím nahrbení a pomalé chůzi je spíše trapné, než romantické, rozhodně film nezatracujte.

Chris Weitz totiž na rozdíl od své předchůdkyně (Catherine Hardwick) zvládá i další polohy filmu. Pravda, v žádné vyloženě neexceluje, ale ani nezaostává. Ve výsledku se snímek vyznačuje především nekonfliktní, profesionálně odvedenou vizualitou a to čím děsí, je myšlenkový obsah, nikoliv forma. Akční scény jsou tentokrát skutečně dynamické a nikoliv směšné (i když v naprosté většině případů, a to i tehdy, kdy to rozhodně není zapotřebí, zpomalené) – i z hlediska drobností, jako je Jacob skákající Belle do pokoje (srovnejte se scénou lezení po stromech ve Stmívání). Hned úvod, kde se nám dostane jednak názvu snímku a jednak zajímavé snové pasáže, zase ukazuje, že se režisér po Zlatém kompasu (ne, ten film není skvost, ale ve srovnání s jinými pokusy o fantasy skutečně škoda, že se s dalšími díly pravděpodobně nesetkáme) poučil, jak má vypadat masově přijatelná sága (i když česká „Twilight sága“ ve mně vyvolává nejrůznější pocity, sága to skutečně je…), jak vzbudit dojem osudovosti a epičnosti.
Fakt, že se mu pocit napětí a fungujícího, nejen romantického příběhu, který nezadržitelně spěje k čemusi tragickému, daří alespoň minimálně držet po celou dobu filmu, je s ohledem na klacky, které mu scénáristka Melissa Rosenberg (má na triku např. Step up, česky Let´s Dance – také máte pocit, že nám v hodinách češtiny něco zatajili?) hází pod nohy s takřka viditelnou rozkoší, skutečně co říct. Příklad? Victorie. To, že se do akce nezapojila v závěru Stmívání jsem si vysvětloval tím, že bude hrát hlavní roli v pokračování – a dost dlouho to vypadá, že tomu tak skutečně bude. Dokonce se nám dostane i výborně sestřihané (a s hudbou pracující) scény, v níž sledujeme Victorii pronásledovanou vlkodlaky, Bellu mířící k útesu, z něhož se hodlá vrhnout do moře a jejího otce lovícího v lese tajemná, několikrát spatřená monstra. Jenže pak dojde ke zvratu a řešení Victoriiny otázky se odsouvá… (a já mám trochu strach, že ne naposledy). A podobných motivů by se našlo víc. Kde nic není, ani Smrt nebere, ale Weitz s ní aspoň příjemně pokecá. S ohledem na scénář opravdu klobouk dolů.
Samozřejmě, že bychom na scénář mohli nahlížet i z jiných hledisek, i když zde bohužel musím přiznat, že bez znalosti knižní předlohy se jedná pouze o teoretickou konstrukci. Mám na mysli např. myšlenkový koncept „hodné holky“, která je prostě svá, se svým hochem se drží za ruku a nejodvážnějším činem je polibek či pozdní příchod domů. Těžko soudit, nakolik v sobě film skrývá snahu o utužení určitých konzervativních pohledů na vztahy a nakolik se zde snaží trefit do cílové skupiny diváctva, pro něž může podobný koncept být vrcholem tužeb, ale i snů. V podobě tajemného Edwarda či animálního Jacoba samozřejmě ještě obohacených o podvědomou vzpouru proti normalitě či snahu vypořádat se nějakým způsobem s vlastní sexualitou.

S přihlédnutím k tomu, jak je zde zabíráno lidské, konkrétně mužské tělo, je možné si vybavit i obřího Mickey Mouse, který v prvním díle třinácté série South Parku vysvětloval, kterak je třeba malým holčičkám prodat sex. Scény s „trpícím“ Edwardem, s jeho „sebeobětováním“, důsledné zpomalování vybraných záběrů a především partička ze zásady do půl těla nahých vlkodlaků (jejich role v ději? Naklusat, poplácat se po svalnatých ramenou, odklusat – a občas prohnat veverku, pardon, upíry) se pohybují na ostré hranici totálního kýče a sebeparodie (ale to jsme opět na začátku a u osobní divákovy volby). V souvislosti s poctivě fetišistickou pozorností věnovanou mužskému tělu přiznejme Kristen Stewart, že její „herecké“ pohledy v těchto chvílích zdatně konkurují i Pattinsonovi.

Pokud bychom se přiklonili k možnosti, že tvůrci své vlastní koncepty dotahují ad absurdum a infiltrují snímek i ironií (což by mimochodem vůbec nebylo v rozporu s producentskou strategií filmu přilákat co nejrozmanitější diváctvo), dostane se nám i dalších drobností… Scény související s návštěvou Belly v kině je možné brát za určité mrkání na diváka a nutí vzpomenout na Pattinsonův legendární výrok, jaký že to pocit vyvolává u malých holčiček postava Edwarda (musím se přiznat, že nahlíženo skrze tuto optiku považuji Pattinsonův projev za oscarový výkon).

Když už režisér pojal Nový měsíc jako frontální útok na bezproblémově akceptovatelnou estetiku a náctileté publikum, proč si aspoň nevyhrát s detaily, které ocení starší publikum, pro něž bude pak návštěva kina snesitelnější? Inspiraci si přitom bere ze svých dalších projektů. Předně se jedná o práci s hudbou (tu originální má na starost Alexandre Desplat a jak je již u něj zvykem, zaslouží si pochvalu) – písničky jsou romantické, energické, ale především určitým způsobem odlehčené (místy bych se nebál mluvit o ironii v mezích zákona) a v kontextu i skutečně vtipné (zmínku si zaslouží např. kousek doprovázející v rádiu zprávu o nalezených mrtvých…).
Nový měsíc je tak oproti svému předchůdci film bohatší (opět záleží čistě na vás, zda budete toto slovo brát ironicky), a to díky antangonii upírů a vlkodlaků i na úrovni vztahů mezi postavami. Bohužel to také znamená, že je mnohem méně sevřený a pro příliš mnoho atrakcí ani v jedné nevyniká tak, jak se to Catherine Hardwickové povedlo s využitím drsné přírody. Snaha vměstnat do filmu co nejvíce rozmanitých prvků vedla i k absenci nějaké skutečně nosné linie, která by ve filmu zdůvodnila i jiné motivy, než ty romantické (viz Victorie). V poslední etapě filmu se proto dočkáme přesunu děje do Itálie. Zde se ocitáme ve zcela jiném filmu. Nádherné prosluněné lokace a celé společenství upírů, mezi nimiž vynikne Michael Sheen a především roztomile sadistická Dakota Fanning (vyrostla holka, vyrostla). Jestliže před tím Weitz černý humor pouze naznačí, zde mu definitivně povolí uzdu v geniální scéně s turistickou přehlídkou (příznačně však jakoby na okraj). Ale jelikož jsme v Itálii, naservíruje nám i něco módy a panoramat jak vystřižených z posledních dvou bondovek (Ashley Green neboli Alice Cullen by se jako bondgirl neztratila – od automobilu přes šatečky až po brýle). Pravda, opět se věci vyřeší tak, že se vlastně nic nevyřeší (a „strhující“ finále také nepřidá – fráze wtf vyrazí obočí vzhůru takovým způsobem, že vám vypadne skleněné oko), ale dívá se na to nádherně. Je jasně vidět (i když náznaky jsou již dříve), že do filmu byly investovány nemalé prostředky, které se režisér snažil vytěžit co to dá.
Což je možné dokázat i na řadě speciálních triků. Stmívání bylo spíše komornějším filmem, ale Nový měsíc, věren tomu, že je druhým dílem ságy, je mnohem rozmáchlejší a nejvíc je to vidět na vlkodlacích. Jejich souboje skutečně stojí za to a scéna, v níž jeden z nich stojí na vrcholku útesu, přičemž mu vítr čechrá srst, téměř svádí k sodomii a hlavně (i díky nádhernému hudebnímu motivu) k myšlence, že takhle nějak by mohl vypadat hraný Wolf´s Rain. Škoda že takových chvil není ve filmu víc.

Ve výsledku tak Nový měsíc nabízí větší porci zábavy, než Stmívání, chtěně i nechtěně – a také větší počet zaváhání, která se však Weitzovi daří částečně zahladit, či vykompenzovat (například nechtěně směšnou scénu se střídajícími se měsíci si vyžehlí efektně nasnímaným skokem vlkodlaka Sama z útesu), ať prací s hudebním podkresem, nadhledem vůči filmu i sobě samému či zdáním větší epičnosti. Snímek nelze kritizovat za přepjaté herectví (i když Bellino noční utrpení je už na hraně), ani za důraz na sladkou romanci – na tom je totiž nejen film, ale i série založena. Že se nejedná o objekty kritiky však neznamená, že se nemůže jednat o zdroje pobavení.

Přesto však dvě věci zamrzí. Za prvé je to nevyužití školního prostředí a Belliných přátel (i když na obhajobu je třeba říct, že ve stávajícím uspořádání filmu na ně opravdu už není místo) a především upozadění Cullenovic rodiny. Tito upíři byli už v prvním filmu spíše ozdobou, ovšem ozdobou charismatickou a zábavnou. V Novém měsíci sice dostane větší roli jasnovidka Alice, ale zbytek rodiny se omezí na v podstatě statické postávání ve dvou scénách (pokaždé takřka ve stejném divadelním rozestavení). Ale co, prostě si je přidáme, společně s Victorií, na seznam důvodů, proč se těšit na třetí díl. I s ohledem na další změnu na postu režiséra (tentokráte za tvůrce 30 dní dlouhé noci) bude zajímavé sledovat, kam se sága bude ubírat dál.

VERDIKT:

Zábavnější, barevnější, líbivější a mnohem více zalidněné (počítejme i monstra) pokračování Stmívání, které však v žádném ohledu nevybočuje nad průměr. Co tvořilo základ prvního snímku, to zůstalo. Režisér Weitz pak přihodil tunu vtipu, akčnější režii a úhledné balení fantasy ságy. I přes výtky ke scénáři a zakončení (viz výše) se jedná o film, který stojí za to vidět. Pobaví spolehlivě. Buď v dobrém, nebo ve zlém, ale pobaví.