Nekros a jiné noční můry

Povedená sbírka, už dlouhá léta zdobí mou knihovnu. Od přečtení jistých povídek jsem zavrhl dovolenou v Recku 🙂

The LaST: Nekroskop stojí za to do třetího dílu, od čtyřky výše je to jen bičování mrtvého koně. Sice se sem tam najde povedená a zajímavá pasáž, ale originalita a intenzita prvních tří knih je pryč.

to standa.e
Jo, tahle povídka to byla, po té jsem řekl “Řecko ne!” 🙂

Lumley píše velmi dobré povídky.

No, pak dotyčnému nezbude, než si dotyčnou věc napsat sám 😉

to standa.e, Bloud
Bať. Co si jeden neudělá sám, to nemá! Tleto onehdá večír sepsal v krčmě u lahvičky vodky jistý Nagul Fedosjin Prochorič. Je to podivín, u nás ve vsi se říká, že nemá všech šest pohromadě! Pořád jen u sebe v domku cosi kutí a na zahradě se v zemi hrabe. Pomenoval to Hostitel.

Velmi rád si čtu. Knihy mi nahrazují to, čemu ostatní lidé říkají život. A jedna z nich mě přivedla k tomu, že jsem se stal Hostitelem. Jmenuje se Sběratel a napsal jí John Fowles. Vypráví o mladíkovi Fredericku Cleggovi, sběrateli motýlů, který vyhraje v loterii velkou částku peněz a použije ji k tomu, aby si splnil svůj sen – vlastnit dívku, do které je tajně zamilován. Koupí si osamotě stojící dům s velkým sklepem, dívku (jmenuje se Miranda) unese a v tom sklepě jí drží, jako nejkrásnější kousek své sbírky. Myslím, že s Frederickem mám hodně společného. Ani já se příliš nestýkám s lidmi. Ani já se nelíbím dívkám. Ne, že bych byl přímo ošklivý, ale něčím je odpuzuji. Jako by vždycky poznaly, co si o nich myslím. Je to velice podivné. Bohužel, jsem nevyhrál v loterii, takže si nemohu dovolit to, co Frederick. Mám jen malý domek a sklep v něm nestojí za řeč. Také nejsem tak vybíravý, abych se zamiloval jen do jedné dívky. Líbí se mi všechny, co mají dlouhé vlasy a štíhlou postavu. Proto je hostím. Jsou mými hosty vždy jen jediný večer. Někomu by se to možná zdálo málo, ale mě, mě to stačí.
Často vzpomínám na tu první. Byla mým hostem krátce poté, co jsem dočetl Sběratele a po Frederickově vzoru si koupil starou dodávku. Chloroform, kterým on omámil Mirandu jsem nesehnal, zato jsem si opatřil elektrický paralyzér. Pak už šlo všechno ráz na ráz.Vlastně jsem byl až překvapený, jak to šlo snadno. Stačilo jednou v noci zajet do jednoho města, zaparkovat na anonymním panelovém sídlišti a čekat. A pak jsem ji uviděl. Šla po chodníku přímo proti mně. Vystoupil jsem z dodávky a předstíral, že prohlížím kolo. Když procházela kolem, stačilo natáhnout ruku s paralyzérem. Zatáhl jsem ji dozadu do dodávky, spoutal jí a dal jí roubík. Potom jsem klidně, pomalu odjel. Nikdo mě neviděl. Myslím, že takové věci se vlastně dějí denně, ale lidé je nevidí. Nechtějí.
Doma jsem ji vynesl z auta a vzal dovnitř. Naštěstí můj dům stojí také osamotě, takže není problém se zvědavými sousedy. Přivázal jsem jí k židli v jídelně, vyndal jí roubík (klidně mohla křičet, stejně by jí nikdo neuslyšel) a počkal až přijde k sobě. A pak jsem jí pohostil.
Nemyslete si o mě něco špatného. Nejsem žádný úchyl, nebo tak něco. Jen jsem chtěl, aby byl někdo se mnou. Někdo krásný.
Na pohoštění jsem si dal záležet. Stůl byl hezky prostřený, uprostřed stříbrný svícen, příbory se jen leskly. A to jídlo! Já umím vařit! Bylo to prvotřídní. Nejsem sice žádný boháč, ale na svých hostech nešetřím. Samozřejmě jsem Markétu (jméno jsem si přečetl v dokladech z její kabelky, potěšilo mě, že začíná na M) musel krmit, protože jsem nemohl riskovat, že na mě zaútočí nožem nebo vidličkou. Lidé mají někdy divné nápady.
Po jídle jsme si povídali a pili víno. No, ona sice zpočátku trochu křičela a rozčilovala se, ale když jsem jí ujistil, že jí nic neudělám a ráno jí se zavázanýma očima odvezu někam daleko a pustím, tak se uklidnila. Požádal jsem jí, ať mi vypráví něco o sobě. Pověděla mi, že studuje ekonomickou školu. No jistě! Dnes všichni studují. To já nemohl. Pak sedí v pěkných kancelářích a vyvyšují se nad ostatní. Na mě si však nepřijdou! Také říkala, že ráda chodí do kina. Má prý bratra a sestru, dvojčata. Otec je lékař. Matka úřednice. Zeptal jsem se, jestli má přítele. Řekla že ano. To mě trochu sklíčilo, ale ne na dlouho. Dnes večer byla přece se mnou. Chtěla vědět něco o mě. Řekl jsem, že na mě není nic zajímavého. Zvláštně se na mě podívala a řekla: Mýlíte se, vy jste zajímavý. To mě potěšilo. Tohle mi ještě žádná dívka neřekla. Když jsem se kdysi pokoušel s nějakou seznámit, nedostali jsme se většinou dál než k pozdravu a několika prázdným frázím. Potom následoval pohrdavý pohled a odchod (té dívky).
Teď to bylo jiné. Měl jsem celou její pozornost. V tuhle chvíli jsem pro ni byl ten nejdůležitější člověk na světě. Doslova.
Bohužel, nic netrvá věčně, a u příjemných okamžiků to platí dvojnásob. Láhev byla vypitá, a já měl před sebou ještě spoustu práce. Poděkoval jsem Markétě za krásný večer a zeptal se, zda jí smím políbit. Po kratičkém zaváhání řekla ano. Udělal jsem to. Bylo to moc příjemné.
Když polibek skončil, dal jsem jí znovu ránu paralyzérem. Pak jsem jí přes hlavu natáhl igelitový pytel a pečlivě ho kolem krku upevnil lepicí páskou. Netrvalo to dlouho. Brzy sebou přestala škubat. A pak, že lidi navádí k vraždění televize! Knihy jsou mnohem lepší! Chápete přece, že jsem ji nemohl pustit, ne? Nejsem blázen! Policie by mě nakonec našla, teď mají na všechno tlety různé vědecké metody, a navíc viděla mou tvář. Sfoukl jsem svíčky a šel na zahradu vykopat hrob.
Od té doby jsem hostil už mnoho dalších dívek, ale na tu první dodnes vzpomínám s takovou zvláštní, dojemnou něhou. Avšak život (teď už opravdový, ne vyčtený) jde dál. Kdoví. Pokud jste krásná, dlouhovlasá štíhlá dívka, možná se někdy setkáme. Možná i vy budete mým hostem. Jsem přece Hostitel.

to KarelC
Blázníš? Blog? U nich na vsi? Takové městské vymyšlenosti, kde se stejně jenom nejapné řeči proti Bohu a carovi vedou? 🙂

to KarelC
Tak tleten blog opravdu nepoužíváme, to má Schramm pravdu. Jak se říká: Na bumážce psáno, jak do žuly vytesáno! Ještě by došlo k nějakým oplétačkám! Ale jinak je to u nás na vsi samý literát! Tohle například sepsal Chasim Petrov Tatrmin, když seděl v obecní šatlavě, kam ho zavřel starosta s ponocným protože se strašlivě opil, oholil starostovo prase, oblékl ho do suknice a pokoušel se s ním tancovat po návsi dupáka! Nazval to Dvojník.

Pogluvov vyšel z krčmy, zapálil si cigaretu a vydal se trochu nejistým krokem domů. Bylo kolem půlnoci. Ulice byly tiché, tu a tam se v nich převalovaly cáry mlhy. Ke svému domu to Pogluvov neměl daleko. Už byl skoro u branky, když se proti němu ze tmy a mlhy vynořila vysoká, nezřetelná postava.
„Nemáte prosím oheň?“ otázal se neznámý zdvořile.
Pogluvov škrtl zapalovačem. Plamínek ozářil tvář neznámého. Pogluvovovi se zatajil dech. Byla to jeho tvář. Byl to jeho Dvojník. Stejné rysy, stejné oči, stejné vlasy, stejné černé oblečení! Přece jsem toho zase tolik nevypil, pomyslel si. Dvojník si klidně připálil cigaretu a tiše se zasmál.
„Překvapen?“ zeptal se zkoprnělého Pogluvova. Pak ukázal rukou držící cigaretu na dům v němž Pogluvov bydlel. „Nepůjdeme dovnitř?“
Pogluvov, neschopen pro tuto chvíli slova jen přikývl a zavedl Dvojníka do svého domu.
Usadili se v kuchyni. Pogluvov vyndal ze skříňky láhev vodky a nalil jim. Pak si sedl ke stolu naproti Dvojníkovi a mlčky, nevěřícně na něj zíral.
Dvojník do sebe obrátil skleničku a rozmáchlým gestem obsáhl vše kolem.
„Nic moc, co?“
„Jak to myslíte?“ dostal ze sebe Pogluvov přiškrceným hlasem konečně pár slov.
„Žádný pořádný majetek, žádná žena… Ztroskotanec, co?“ Teď už byl sarkastický.
„Ha ha ha!“ smál se Dvojník „Ztroskotanec!“
V Pogluvovovi vzkypěl vztek. Takhle s ním mluvit nebude, Dvojník, nedvojník!
„Buďte zticha!“ Vyskočil ze židle, popadl ze stolu láhev a vší silou s ní praštil Dvojníka do hlavy. Láhev se roztříštila a Dvojník se celý zkrvavený svezl na zem. Pogluvov k němu přiskočil a snažil se zjistit, jestli dýchá. Nic. Zkusil nahmátnout tep. Nic. Zabil jsem ho. Sakra! Zapálil si cigaretu a horečně přemýšlel. Co s mrtvolou? Auto, do jehož kufru by ji mohl nacpat, odvézt a pak zakopat někde v lese, bylo rozbité. Stejně by ho mohl někdo vidět. Totéž platilo v případě, že by se ji pokusil zakopat na zahradě. Ve sklepě zas byla podlaha ze silného betonu a stejně, nechávat si něco takového v domě? Takže? Rozsekat. Rozsekat a roznést do kontejnerů na odpadky.
Vzal mrtvolu Dvojníka za nohy a odtáhl ji dolů do sklepa. Na betonové podlaze rozložil velkou igelitovou plachtu, mrtvolu na ní převalil a začal ji svlékat. Přitom přemýšlel, kde se tu vlastně jeho Dvojník vzal. Kdo ho poslal? Mimozemšťani? Zednáři? Satanisti? Jedno je jisté: Jdou po mě! Když byla mrtvola svlečená, pozorně ji prohlédl. Dvojník měl stejné jizvy, jako on. Jedna od nože. Jedna po havárii na motorce. Jedna po havárii v autě. Neskutečné. Prohlédl Dvojníkovi šaty. Byly stejné, jako ty jeho. V kapsách balíček cigaret, jaké kouřil i on. Pár bankovek a hrst mincí, jinak nic. Odhodil to všechno do kouta a začal si chystat nástroje. Sekeru, sekáček, pár nožů, kladivo, palici. Několik černých plastikových pytlů. Tak do toho!
Původně chtěl mrtvolu jen rozřezat, ale teď, když jí tam tak viděl, ho napadlo ještě něco jiného. Sním ho. Alespoň kousek. Vzal nůž a odřezal nejlepší kusy svaloviny ze stehen a zad. Pečlivě je omyl a uložil v lednici. Pak se vrátil do sklepa a pustil se do porcování. Byla to těžká, špinavá práce. Největší problém byl s hlavou. Musel ji zabalit do několika vrstev igelitu a těžkou palicí ji doslova rozmlátit na kaši. S trupem a končetinami to už bylo lepší, sekera byla velmi ostrá. Nebyla to sice žádná jemná, přesná prácička, ale co. Nejsme na hodině anatomie.
Když skončil, měl dva pytle masa, kostí a vnitřností. Promíchal to s běžným domovním odpadem a celé to ještě zasypal pepřem, kdyby snad u kontejnerů čmuchal nějaký pes. Ještě uklidil sklep a očistil nástroje. Měl dobrý pocit. Zvládl to. Pytle vyhodí zítra v noci. Šel do kuchyně a otevřel lednici. Maso vypadalo lákavě. Pocítil lačnost. Vytáhl pánev a olej. Krájel z masa plátek za plátkem a pekl je. Chutnalo to výtečně! Měl pocit, že nic tak dobrého v životě nejedl. Musel toho sníst nejméně kilo. Když skončil, bylo mu báječně. Cítil se silný. Mocný.
Spokojeně se uložil ke spánku. Zdál se mu jeho život. Vlastně ne jeho opravdový život, ale jeho dokonalá verze. V tomhle životě bylo vše skvělé. Vždycky měl štěstí. Vždycky se rozhodl správně.
Probudila ho silná bolest v žaludku. Měl pocit, že se mu tělo obrací naruby. Odpotácel se do koupelny a pokusil se zvracet. Nešlo to. Dovrávoral k umyvadlu, opláchl si obličej studenou vodou a vzhlédl. Ze zrcadla se na něj díval Dvojník.

to KarelC
Díky! Myslím, že i Prochorič s Tatminem budou potěšeni 🙂 Co se týče “počinu”, řek bych, že povídkové sbírky se nejčkon bohužel moc nevydávají. Čtenářstvo si žádá nekonečné ságy 🙂

to Podchaljuzin:
:-)… a kdyby pánové zase něco sepsali, tak neváhej a nahoď! 🙂

Žoldnéři, nebo Mlok, ale ta zahraniční povídková tvorba je tady nějak opomíjená, to je fakt. Nekonečné ságy a stereotyp – hrdina je mocný, potom narazí na někoho, kdo je ještě mocnější, ale nakonec to stejně nandá všem! Občas člověk něco takového potřebuje, ale taky se to nedá číst pořád.

to Slavo: Díky! Jdu se po tom mrknout!! .-)

to standa.e
Prochorič i Tatrmin jsou sice lidé boží, ale jen lidé! Dokonalý je pouze Bůh! V honbě za dokonalostí už zhynul nejeden dobrý mužik! Jako kupříkladu onehdá u nás ve vsi jistý Vaňka Akustič. Usmyslel si, že dokonalou samohonku vypálí! I dal se do díla a šlo mu to pěkně od ruky. Když byl hotov, ochutnal a počal se rouhat řka, že takovou samohonku by nedokázal připravit ani Bůh! A to neměl nebožák dělat! V tu chvíli, jen co ta slova pronesl, ranil ho Bůh slepotou! A jak byl slepý, vypotácel se před chalupu a tam ho přejel opilý starý Lapkin traktorem! A měl to! Inu, jak se říká: Proti Bohu rouhání ke hrobu tě pohání!

to KarelC
Anebo je hrdina ušlápnutý tichošlápek, který se jednoho dne dozví, že musí spasit svět, království, vesmír… Napřed tomu nevěří, ale posléze je dobrými lidmi či bytostmi přesvědčen a statečně přijme svůj úděl! Zlého nepřítele nakonec přemůže, avšak krutou daň za to zaplatí! A tak dále a dále… Prostě x-té předělávky Dun a Pánů prstenů… Přiznávám, že většinou nejsem schopen prokousat se přes první díl těchto šarád. Jakoby ze mě energii vysávaly! Inu, jak se říká: V kruhu chození – žádné prospění!

to KarelC
Bať, dnes aby člověk dobrou knihu pohledal! Nemáš nějaký tip? Kromě “Sila” jsem dlouho nic pořádného nečetl.

to Fenris 13:
To jo. Prvních sedm dílů se četlo jako po másle. Ale Daň pro Ohaře jsem přelouskal s velkým sebezapřením a Prach snů jsem jenom rozečetl a musel odložit. Ale třeba to jednou dočtu.

to KarelC
Díky za tipy, zvláště ta poslední kniha se mi zamlouvá, lov vlkodlaků je u nás ve vsi oblíbenou kratochvílí všech mužiků! Leze nám to sem z Ukrajiny, pakáž mizerná. Bohužel je při takovém lovu vždy alespoň jeden nebožtíček! Jako posledně: Sešli jsme se u krčmy, vodky popili a vyrazili do lesa. Střílíme, vkodlaky hubíme, vše s pomocí boží. Pak si Sťopa Macharič usmyslel, že si vodky přihne. Jak butylku naklonil, slunko vysvitlo, od butylky paprsek se odrazil, starého Jemlichaje oslnil, ten vypálil, a prošpikoval sekaným olovem soudek vodky co jsme měli na potom a starou Karafinu, co pirohy nám nesla! A za to všechno můžou vlkodlaci! Inu, jak se říká: nežli s vlkodlakem výti, to raději vodu píti!