Knihovny – člověku hned vytanou na mysli různé obrazy. Malé, velké, světlé, tmavé, robustní i modernisticky odlehčené poličky, prozářené místnosti či temné pokojíky, moderní infocentra s usměvavými mladými lidmi sedícími za pultem i obrovské zaprášené budovy s knihovnicí, které za ta léta snad už přirostl ukazováček ke rtům. Ale editor Michael Bronec s dvacítkou špičkových autorů a jedním překladatelem za zády nám odhalí ještě další druh – ty prokleté.
Už na první pohled je znatelné, že Legendy: Prokleté knihovny budou něčím velmi extrovním. Však si vezměte: 956 stran, dvacet jedna autorů včetně Jana Kantůrka, který se postaral o výbornou předmluvu. Na obálce nádherný obrázek od Jany Šouflové, v hlavní roli s mužem křísícím z pergamenu jakéhosi démona, přičemž tvář tohoto člověka je působivě broncovsko-conneryovská. Ale co naplat, nás knihomoly i přes vymazlený kabátek zajímají hlavně písmenka vevnitř.
Jak už jsem výše zmínila, o předmluvu se postaral překladatel Jan Kantůrek a letem světem nás provede nejen historií nejvýznamnějších knihoven – těch reálných, i těch, které hrály významnou roli nejen ve fantaskních příbězích – ale i vylíčí pocity, se kterými se téměř každý milovník knih, ať už čitatel nebo sběratel musí ztotožnit.
Ale teď už k povídkám. I Legendy: Prokleté knihovny budou trpět osudem všech antologií – některé povídky vás nadchnou, jiné zaujmou a ostatní prostě jen… přečtete. Zkusme si jich tedy pár zmínit.
Roli „otvíráku“ celé antologie si střihl Martin D. Antonín s povídkou Mr. Icy. Pan Mrázek má v malíčku všechny správné příběhové postupy a je velmi rozladěn, pokud něco podle nich neklape. Díky tomu může ruku v ruce s autorem ve správně střelené a svižné parodii na filmové kdeco polechtat čtenářovu bránici, a dát tak vzpomenout na své celuloidové bratránky od Abrahamse se Zuckerem nebo Mela Brookse.
Někomu stačí na román jedna dějová linka, Tomáš Bandžuch nás ve své Andělíčkářce obohatí rovnou dvěma. První, odehrávající se v předválečném období, líčí velmi intenzivní vztah mladého četníka s dívkou, jejíž pověst je mezi vesničany více než nevalná. Ovšem mladý příslušník pomalu, ale jistě zjišťuje, že pravda je úplně jinde, než si místní drbny vždy myslely. V druhé lince je ten samý hrdina starším, zkušenějším a ač zprvu nerad, pomáhá vyslancům strany a vlády s rozřešením záhady, na kterou je bolševický aparát setsakra krátký. Obě linie se pak v závěru krásně protnou, a aby měl čtenář jasno v časových souvislostech, předválečná linie je v er formě a kurzívou, poválečná v ich formě a standardní sazbou. Hlavním nepřítelem vyšetřovatelů je tu postava známá v českých luzích a hájích po mnohá staletí, ale v osvěžující inovované formě.
Přestavte si budoucnost, kde už se nemusí zločinci vyslýchat starými metodami, ale prostě si vycvičení agenti vlezou do hlavy dotyčné osoby a dotyčnou informaci si vyšťourají sami. Jak lehké, zdálo by se, ale není to tak. V povídce Jany Rečkové Memorila se ústřední dvojice Ajn a Vea musí potýkat s nástrahami vzpomínkového firewallu vyslýchané osoby – a často se jedná o nebezpečnou, ba i virtuálně smrtící záležitost. Jenže Ajn s Veou jsou sehraná dvojka a nadto mají zvenčí užitečnou pomoc v osobě babičky Karly, která krom šarmu oplývá i nesmírnou inteligencí a neuvěřitelnými konexemi. Jenže čas kvapí a navíc v závětří číhá zrádce. Rečkové snové popisy vzpomínek nejen vyslýchaného, ale i agentů jsou bizarní, smutné i nebezpečné a člověk si při tom uvědomí, jaká temná zákoutí ukrývá nevědomí každého z nás.
Jan Žlebek nás v povídce Popel nebo prach opět zve do Polámaných krajů, tentokrát se dozvíme o práci zaměstnanců Departmentu nenapsaných knih. Žlebek odkrývá příběh Lišáka a jeho týmu, kteří se připravují na příchod něčeho opravdu velkého. Tak velkého, že o to mají zájem technomanceři z daleka i blízka, partičky zlatokopů a radikální skupiny. Jenže nakonec nejde jen o jednu vysoce nebezpečnou knihu, ale i o změnu údělu řadových zaměstnanců a využití samotných prosakujících knih. Žlebek si opět mistrně hraje s jazykem, jeho postapokalyptický svět je melancholicky děsivý a pro nás všední věci se v Polámaných krajích mění na strašlivé nepřátele. Pokud vám však kraje zasažené torzí k srdci nepřirostly už dříve, těžko se to teď změní.
Pátrání po tajemném svazku zavede upíry Abélarda a Heloïse do domu bytostí, se kterými nemají krvesajci zrovna nejlepší vztahy, a tak začátek audience nedopadne podle představ obou táborů. Prchlivá a hubatá Heloïse si snadno dělá nepřátele a uhlazený diplomat Abélard je vnímavější ohledně místních pravidel. Převážně díky jemu se tak oběma pátrajícím dostane té cti navštívit elfskou knihovnu. A čtenáři naštěstí také. Sidha Apollyon ví, Kudy kráčí sfinga a hned od začátku představuje fascinující a bez debat půvabný svět se svými přísnými pravidly, která je třeba dodržovat, protože za každým regálem elfské knihovny čeká krutá smrt, ať už od ryb za zrcadlem, papírových šelem nebo ulepených oblud. Autorka tak vampýrům neupírá jejich zvířeckost a poživačnost, která s elfí elegancí a přírodností působí parádně konfrontačně, dialogy jiskří, a tak nejen akční scény jsou zábavné.
Leonard Medek nám ve své povídce Svazek č. 25 představuje průměrného Čecha, plovoucího lehce nad hranicí zločinu a chytajícího za pačesy každou příležitost, která se chytit dá. Díky tomu se dostane k likvidování knižních pozůstalostí a velmi zajímavé sbírce knih, která je maskována jako sebrané spisy Aloise Jiráska. Ač je vyprávění odprezentováno hrubým, nespisovným výrazivem hlavního protagonisty, klame tělem, protože se jedná o vtipnou, chytrou záležitost, kde nám autor jen tak mimochodem zase nasype do krmítek pořádnou porci literárních znalostí.
Přestavte si, že jste knihovník a jedete bibliobusem… ne, vlastně si to představovat nemusíte, stačí si jen přečíst povídku Jiřího Pavlovského Knihovník. Pavlovského hrdinové jsou často ve špatný čas na špatném místě, a tak se i tentokrát hlavní protagonista stane středobodem dobře odsýpajícího survival hororu v pokroucené krajině se zaměňujícími se bibliobusy a velmi, velmi nebezpečnými knihovníky. Suché hlášky otírající se o popkulturu a šílenosti různého druhu samozřejmě přibaleny.
Ale ani ty nezmíněné kousky nepostrádají nápad a švih, slabší kousky byste spočítali na prstech jedné ruky. Většina autorů ze sebe bez debat vyrazila to lepší, a tak si antologie zaslouží pozornost nejen díky svému rozsahu, i když ten hlavně z ní bude dělat ve vaší knihovničce magnet pro oči případných návštěvníků. A kdo ví, třeba v noci, až usnete, tento masivní svazek začne vyprávět své fascinující příběhy i dalším knihám, protože dle dobrodružství v ní napsaných se nic nezdá nemožným.
Autor: Bronec Michael (ed.)
Nakladatelství: Straky na vrbě
Překlad: –
Obálka: Jana Šouflová
Stran: 960
Někdo mi tu lichotí. Což jest příjemné, ale ještě příjemnější by bylo vědět, kdo. Nějak se vám v záhlaví popletly kolonky: Michael si tu recensi určitě nepsal sám…
Díky, teď už to vypadá líp.
Pěkná recenze, díky :o) Jen to, že Leonard klame tělem dvakrát po sobě, bych zrevidoval :o)
to Tygr
Děkuji bystrým očím čtenářským, opraveno. 🙂
Recenze mě taky potěšila; v tomhle týdnu vyšly hned tři – zjevně to v předvánočním shonu nikdo nedokázal přečíst rychleji…
To je pěkné, pěkné pěkné :O)
pro strýce Leonarda (Tlustý a zlý prostě nenapíšu)
Nedá mi to, abych se nezeptala … KDO přijde?
Gabě: Nějak nevidím, že bych výše psal cokoli o přicházení… Ptal jsem se, kdo mi lichotí – to proto, že zprvu nahoře v záhlaví stálo “Napsal: ed. Michael Bronec”. Od chvíle, kdy je to opraveno, samozřejmě můj přípodotek ztratil smysl; o nic víc nejde.
Přece psohlavci!
Já bych řekl, že přijdou psohlavci… 🙂
strýc Leonard: Poslední slova Vaší povídky, včera jsem ji četla, tak mi to nedalo a musela jsem se zeptat. Jen mě zajímalo, jestli mají autoři sami konkrétní představu, když ukončí povídku větou např. : “A dveře se pomalu otevřely… ” nebo “Zaslechl tiché zaťukání na okno …” apod. Jistě, že jsou takové povídky působivější, ale mě prostě štvou 🙂
Michael: Jan Sladký Kozina a spol.?
Psohlavci!
Ten poslední svazek v povídce se jmenoval Psohlavci, tak bych čekal něco lovecraftovského s psími hlavami; ale těžko říct, to ví jen jediný člověk na celé Zemi, a ten teď nejspíš míří někam na pivo!
Michael: No právě – ví to? 🙂
Každopádně myslím, že horory jsou založeny na strachu z neznáma, a Svazek č. 25 je celkem plnokrevný horor, takže jako redaktor jsem byl spokojen a po pozadí příběhu nepátral.
Gabě: Ach tak. Michael je zjevně chápavější, on ten dotaz oproti mně rozlouskl správně… A má pravdu i v odpovědi: přijdou psohlaví démoni. Jejich status a pravomoce nechávám na čtenářově představivosti, nicméně jedno je jisté – na rozdíl od těch, se kterými měl hrdina povídky co do činění předtím, s těmihle se smlouvat nedá. (Jestli znáte Helllraisera, vzpomeňte na cenobity…)
Když jsem nad tím dále uvažoval, podle mě by hrdinu klidně mohl zabít i čistě jen vlastní strach!
Ale není divu, že jsem se na narážku chytil; všechno, co jsem vydal, mám vypálené někde v mozkových závitech. Pomalu se mi už asi začínají přeplňovat…
Leonard: Jsem ráda, že máte přesnou představu, protože někdy mi připadá, že jsou autoři bezradní a neví, jak povídku ukončit. Chraň Bůh, že bych Vás z něčehpo takového podezřívala. Nakonec, díky Vaší knize Runeround jsem vzala na milost české autory SF&F.
na ostří pointy
Podle mě tahle povídka začala od pointy; takže si nemyslím, že by byli autoři bezradní, rozhodně ne všichni! 🙂
Gabě: Tak na tohle musím odpovědět nadvakrát… Napřed ohledně konců: Povídka může mít všelijaký konec – ostře pointovaný, “měkce” pointovaný, “dojezdový” (občas k vidění u Dashiella Hammetta: poté, co vlastní příběh skončí, následuje ještě pár odstavců ve stylu “toho a toho pověsili, ten a ten nevyleze z basy spoustu let, tu a tu pořád ještě hledáme”), jakož i otevřený (ale tak, aby si čtenář mohl domyslet, k čemu to může – nebo musí – vést); to všechno je regulérní. Případ, kdy je autor bezradný a neví (což se – najmě začátečníkům – vskutku někdy stává, do soutěží takových příspěvků chodí dost), poznáte snadno; ten totiž nemá ŽÁDNÝ KONEC. Ani ten otevřený.
A teď k té Runeround: Děkuji za chválu, byť prvé, co mne napadlo, byl citát (jeden z mých oblíbených): “Jaký to prastarý prach…” Fakt je, že zrovna Runeround jsem kdysi psal sám sobě pro radost a nacpal do ní všechny šílené nápady, co jsem měl (taky si laskavě povšimněte, že od té doby žádné nemám), a dost dlouho jsem ji sám považoval za to nejlepší, co jsem napsal… A mezi námi, naformulovat zrovna v ní konec (ne ten dovětek v hospodě, ale happyend s Vayolé) mi tenkrát dalo setsakra dřinu a dodnes si nejsem jistý, jestli se povedl tak, jak jsem chtěl.
pointa povídek
V našich Žoldnéřích fantazie je krásně vidět, že část nováčků si plete povídku s ukázkou z románu. Udělají atmosféru, ukážou kousek světa, ale nijak zajímavě příběh neuzavřou.
Leonard:
Runeround: To nic, já jsem tehdy nebyla moc náročný čtenář. Ale vážně, knížka pro mě měla takový zemanovsko-verneovský půvab a moc se mi tehdy líbila.
A k těm nápadům – chcete tím říct, že ve Stínu modrého býka všechno oddřela paní Vrbenská 🙂
Michael:
To je mi Vás upřímně líto, co všechno musíte přečíst.
Gabě: Pozor, mluvil jsem o ŠÍLENÝCH nápadech! Ty krotké ještě semo tamo vykutám… (A na SMB jsme se s Františkou nadřeli dost a dost oba. Na “Kalných vírech Rhenu” ostatně taky.)
A Michaela nelitujte, nebo nelitujte pouze jeho. Není v tom sám, s tímhle se musejí potýkat všichni porotci všech soutěží…
Leonard:
Omlouvám se – oprava: Lituji upřímně porotce všech literárních soutěží.
A Franta Franta je samozřejmě jeden z těch krotkých nápadů 🙂
Samozřejmě. Stejně jako – abychom se vrátili k hlavnímu tématu této diskuse, totiž Prokletým knihovnám – ona drobná nehoda s Jiráskovými spisy. František Franta je tradiční až hanba (koneckonců právě na tom stojí), a tohle se také mohlo přihodit kterémukoli antikváři…
Leonard:
Nepřu se, že Franta Franta není klasické dobrodružné vyprávění, jen to jméno.
Ano, my jsme také běžně u nás v knihovně řešili takové problémy při likvidování pozůstalostí, hmm, tedy chtěla jsem napsat při zařazování knih z pozůstalosti do fondu. Proto jsem obě mé dcerušky posedlé ďáblem 🙂