Dobrodruh 3: Třetí triarcha, další díl volného cyklu Leonarda Medka, se stylem vyprávění vrací na začátek – tedy k první části. Celý příběh je čtenáři předkládán formou chronologicky navazujících povídek a potkáme se v nich s celou řadou starých známých.
 |
Píše se rok 1915, svět se druhým rokem zmítá ve válce a Franta Franta si chce po africkém dobrodružství s ghůly a německou rozvědkou (Dobrodruh 2) užít dovolenou. S krásnou Belle proto odjíždí do Paříže, kde je ale vzápětí obviněn z loupežné vraždy. Jak se velice rychle ukazuje, je celé obvinění účelově vykonstruované a po stopě skutečného vraha vyráží nejen Franta, ale i pařížská policie. Mrtvol utěšeně přibývá a zároveň se do případu míchá magie. Případ se sice podaří vyřešit, ale pachatel nakonec uniká.
Franta vyráží po stopě čaroděje přes oceán. Čekání na parník v Liverpoolu mu „zpestří“ irští dokaři, tentokrát ale není v pozadí událostí pronásledovaný čaroděj, nýbrž někdo zcela jiný. A dlužno říci, že „starý známý“. Ani plavba přes oceán není bez problémů. Podivné SOS, potápějící se nákladní loď s mrtvou posádkou – to je nejen záhada, ale i tragédie. Frantovy zkušenosti ji sice neodvrátí, ale celkem úspěšně zabrání jiné.
Po příjezdu do New Yorku Franta s Belle zachytí stopu pronásledovaného čaroděje a dojde k prvnímu přímému střetu. Následně se děj přesouvá do San Francisca. Zde se do věci vkládají místní pinkertonci a přespolní mafiáni v katakombách dojde k masakru v katakombách Chinatownu a honička přes půl světa má nakonec finále v Andách v útrobách aktivní sopky.
Máme tedy před sebou dobrodružnou klasiku ve starém stylu, zavedeném provedení a nejen na místní poměry výborné kvalitě. Příběh není zbytečně komplikovaný, děj je dostatečně akční a odsýpá, tudíž se kniha rychle a v pohodě čte. Samozřejmostí už se staly autorovy závěrečné dodatky k textu, které opravdu není radno pominout, i vnitřní ilustrace. Obrázky Jana Pekárka jsou „dobově“ doplněné úryvky textu. Ač celkem slušné a téměř „v duchu doby“, tvoří svým rozmístěním v knize zároveň největší slabinu tohoto jinak skvělého díla. Většina obrázků je totiž umístěna o jednu či dvě kapitoly před pasáží, ke které se vztahují, čímž předčasně prozrazují budoucí dějové zvraty. Je ale otázkou, do jaké míry lze ovlivnit rozmístění ilustrací nakladatelem. Obálka Jany Šouflové je též tradiční a obsahem i laděním odpovídá jak ději, tak předchozím dílům.
Máme před sebou 480 stran kvalitního čtiva, které nám díky dobrému příběhu nevydrží na dlouho. Naštěstí hrdinové přežili a můžeme se těšit na další setkání někdy příště, za pár let….
Léto 1915: druhé léto války, zvané Velká. Dobrodruha Frantu Frantu však bojování neláká – po odchodu z Libye mu zůstalo dost zlata, aby si dopřál dovolenou, a víc nechce… Jenže nevinná návštěva Paříže málem skončí pod gilotinou a po vyváznutí o pár fousů začíná honba přes oceán i oběma Amerikami. Protože podobný podraz si nelze nechat líbit! Francouzská Sureté, ruský nekromant, soukromí detektivové a indiánská božstva – to vše a ještě víc v novém akčním kaleidoskopu Frantových dobrodružství. (anotace)
Povídky:
Hrobařská hra
Drancíři doků
Zahlušená zpěvačka
Věže vzdoru, vřídlo vražd
Křišťálový klíč
Ovládnout oheň
- Dobrodruh 3: Třetí triarcha
- Autor: Leonard Medek
- Série: Dobrodruh 3
- Forma: paperback
- Počet stran: 496
- Cena: 290 Kč
- Vydaly: Straky na vrbě, 2011
Michael Střelec Pešťák (redaktor)
Strelec.M.P@seznam.cz
Také si přečtěte:
Minirecenzi na 1. díl, Dobrodruh (Martina Šrámková)
Recenzi na 2. díl, Dobrodruh 2 – Lybijská suita (Michael Střelec Pešťák)
Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!
Máme před sebou, máme před sebou…
Dobrodruh je velmi povedené retro. Nádherná stylistika, báječné příběhy. Myslím, že tady se Leonard Medek našel a nezbývá než doufat, že si najde i dost čtenářů, aby tahle série mohla pokračovat. Bylo by to skvělé.
Jakou otázkou?
Nakladatelem jde ovlivnit umístění ilustrací vždycky.
Je ta sazba “insporovaná starými vilímkovkami” při čtení méně iritující než při prohlížení?
různé
Nakladatel opravdu ovlivňuje rozmístění ilustrací v textu tím, že je tam dává. 🙂
Tedy alespoň pokud si sám sází knihy jako já.
Tady jsem použil styl rovnoměrného rozdělení do celé knihy. Měl jsem dojem, že se nikde nic podstatného předčasně nevykecá, pokud jo, pak mne to mrzí…
Pane Vaňku, knihu jsem už prodal spoustě kamarádů, někteří ji i shtli a žádný si nestěžoval. Snažím se, aby byly knihy sazbou každá něčím trochu výjimečná, ale nechci tak činit na úkor čitelnosti. Tady se mi zatím dostává prvního negativního ohlasu od Vás, ale pohled do knihy není totéž co četba.
Ostatně jsem to v sazbě sám korekturoval, kdyby se mi to četlo blbě, něco s tím udělám.
(Co jsem ale čitelností asi opravdu nezvládl je podle mě textík na str. 4. Tam dám příště nejspíš normální italicu…
Kniha je fajn, obsah i uprava. Trochu me deprimuje cena, moc levny – takhle se dlouho prezivat neda. Koukam prvni dil naklad 2500ks, 2hy 2000, tohle 1500. Bohuzel nic pro masy, prezil bych 390 i vic.
Vanek je osina.
cena
Bohužel si nejsem jist, zda je tohle masový názor veřejnosti.
Jinak s léty se holt náklady knih “zrealističťují”. Toho prvního dílu se sice prodalo 1.500 ks, ale nedá se počítat s tím, že každý čtenář bude pokračovat…
Tahle recense mne přivedla ke zjištění, že mám přinejmenším dvě novoroční přání (a dnes je to správné datum). Jedno je zjevně nesplnitelné, tudíž jej ani nebudu zveřejňovat, ale druhé na sebe prásknu: byl bych strašně rád, kdyby žánroví recensenti – a netýká se to zdaleka jen přítele Pešťáka – napříště už konečně přestali používat to příšerné sloveso “odsýpat”…
OK
OK, příště tam bude “jede jak utrženej vagón”, byť to tak docela nesedí.
Nebo cokoliv jiného, klidně i původní hovorové “odsejpá”. Jenom, provůch, ne tuhletu pospisovněnou zmršeninu…
Pročpak?
Ale? Že by někdo čekal přesýpací hodiny místo urny?
Ne. Když to slovo vidím, čekám spíše zvolání: “Ýhle! Zde máme výce na hniličku, servírované pravou japonskou gýšou, a vůbec všechno nýlepší, co může tento mýdan nabídnout!”
Ecce pravý konserva ti vec!
“Příruční slovník jazyka českého”:http://psjc.ujc.cas.cz dokládá použití “dosti rychle práce mi odsýpala” a “spustila … jen se jí od úst odsýpalo” z let 1899, resp. 1896.
Ano, pane Vaňku, a z této recenze lze další použití doložit nejméně po dalších sto let.
Znamená to něco? 🙂
Kdyby jenom z této, vzal to čert. Jenže ony jich jsou za posledních několik let desítky, možná i stovky. (Střelec měl jen tu smůlu, že to použil někde, kde jsem to cítil o trochu víc než jindy, a že byl zrovna po ruce Nový rok; jinak mi to pije krev už dlouho.) Ono je to, jako když chce někdo uvařit turka: může si vzít “mlýnek na kávu” nebo “kafemlejnek”, to záleží pouze na kontextu, a obojí je v pořádku. Když z těch dvou termínů ale vytvoří jakéhokoliv křížence, vznikne zrůda… A přesně tohle mi na “odsýpání děje” vadí – že je to “kávomlejnek”.
(že jsem tu hubu nedržel)
Znamená to, že to není “pospisovněná zmršenina” už nejméně sto let.
Neznamená.
Ano, neznamená (a JVjr. to nepochybně ví rovněž): Na konci devatenáctého století byly nespisovné tvary v české literatuře tabu, dokonce i do přímé řeči je umístil jen málokdo a to pouze tehdy, když chtěl danou postavu charakterisovat jako velmi hrubou. Tudíž se vesele šroubovaně mršilo… Nejsem si jistý, kdy přesně přišel zlom, ale mám dojem, že až ve dvacátých letech s Dobrým vojákem Švejkem. (Jedna výjimka ovšem byla – spisovatelé, kteří psali v nářečí. Jenže obecná čeština se – čertvíproč – za nářečí nikdy nepovažovala.)
Leonardovi
Jojo. Ještě teď mám osypky z toho, jak jsem v jedné hisrtorické knize z konce 19. století narazil na Vojtěcha z Pernštýna.
Ne, nevím
Zjevně každý víme o hláskoslovném vývoji češtiny něco docela jiného.
JVjr: To je velmi pravděpodobné, už proto, že zrovna toto je jeden z dlouhé řady oborů, které jsem nikdy nestudoval. Nicméně nevidím, co by měl mít s předešlým tématem – při darech, která padla – společného.
Fouré: Třeba to bylo v pořádku, třeba nebyl ze šlechtického rodu, ale z té krátké uličky vedle Národní (tehdy Ferdinandovy). Ta se tak, se mi zdá, píše pořád…
JVjr.: Lexikologii jsem náhodou i vychodil.
Omlouvám se, v mé předchozí replice nemělo být “darech”, nýbrž “datech”. Mor aby to, ta dvě písmena jsou hned vedle sebe…