Dan Brown se ukázal jako autor, který prostě psát umí. Jeho mysteriózní tematika a nové významy děl slavných umělců dodává jeho knihám doslova masovou oblíbenost, takže se není vůbec čemu divit, že se již podruhé setkáváme s filmovou adaptací jeho románu.

Hlavní zápornou veličinou v tomto filmu již není Opus dei, která figurovala v minulém díle Šifra mistra Leonarda. Na scéně se objevuje společenství tzv. Iluminátů, tedy společenství pronásledovaných vědců, kteří se rozhodli vrátit církvi staletí pronásledování. Jak? Jednoduše. Využijí volby nového papeže a unesou čtyři žhavé kandidáty na papežský stolec. Jenže aby toho nebylo málo, někde pod Vatikánem ukryjí zcizenou částici antihmoty, která se svým účinkem dá přirovnat k solidní atomové bombě, jenže v mnohem sympatičtějším balení. Vatikánská policie tak má pět hodin na to, aby nalezla unesené kandidáty, protože každou hodinu bude jeden popraven a v hodině dvanácté vybuchne bomba. Karty jsou tedy rozdány, Tom Hanks alias Robert Langdon na scéně a velká hra může začít. Jako spoluhráčka mu stojí krásná Ayelet Zurer (manželka Erica Bany ve filmu Mnichov). Ve filmu překvapí především svým neortodoxním vztahem ke starým tiskopisům.

Oproti spíše komorní Šifře jsou Andělé a démoni o několik tříd akčnější. Časový limit pěti hodin dodává celému filmu neuvěřitelný spád. Exkurze do minulosti a přednášky o možných významech a původu křesťanských symbolů jsou trochu upozaděny a provádí se vždy prakticky za pochodu, ve spěchu. Ne však tolik, aby se z filmu stala jen prostá honička po městě s jednou či dvěma narážkami na nějaký historický symbol. Akce a hledání cesty jsou postaveny do dobře fungující rovnováhy, kdy ani jedna strana nenarušuje tu druhou.

Film funguje jako vlak, který se na začátku rozjede a jede. Pražce se míhají, šílený sprint napříč Římem kombinovaný s návštěvami supertajných vatikánských archivů a sakrálních staveb svižně odbíhá a napětí v závislosti na ubývajícím čase i papežových nástupců vzrůstá. Tom Hanks se dle mého názoru na roli vysokoškolského profesora velice dobře hodí, díky takovémuto image jsou jeho repliky velmi uvěřitelné. Stejně tak Owen McGregor, kterému kněžský talár s kolárkem velice sluší. Jeho distingovaně tichý hlas je pro roli papežova zástupce jako stvořený.
Velmi zajímavý na snímku je i konec. Na první pohled vypadá jako obyčejné, film zabíjející klišé, kdy se ten nejhodnější z nejhodnějších, ale Langdon to není, obětuje a spasí tak svět, přičemž se mu podaří přežít a je za to po právu odměněn. Jenže naštěstí tomu tak není. Oproti knize byl konec výrazně osekán, tedy co se týče uvěřitelnosti, protože narozdíl od literární předlohy nevyskakuje Robert Langdon z vrtulníku do vody a jako padák mu u toho neslouží kus igelitu. Filmové zpracování však velice hladce dokázalo vybruslit z takovéhoto problému a je navíc jednoduché a takříkajíc „chutné“, protože právě na této scéně se trikaři vyřádili vskutku dosyta a zážitek je úžasný. A když už se skutečně zdá, že to dopadne tak, jak myslíte, a už vymýšlíte nadávky na přímo zkažený konec, karta se obrátí.

Robert Langdon nalezne poslední stopu a s její pomocí dořeší to, co pak mnoho diváků již očekává, nebo alespoň tuší. Film se tedy nezvrhne do přeslazeného happyendu, kdy zlí jsou po zásluze vyhozeni do vzduchu a ti hodní a po celý film utlačovaní nakonec získají všechno pro sebe. Pomyslná vlaková souprava pak v posledních minutách zpomaluje ze zběsilého tempa a pokojně dojíždí do cílové stanice závěrečných titulků.

Režiséru Ronu Howardovi a dvojici scénáristů Davidu Koeppovi a Akivu Goldsmanovi se podařilo obratně odvrátit hrozící klišé a dotáhnout napětí kdo je kdo až do konce. Povedlo se i ukočírovat temnou atmosféru celého filmu tak, aby se obloukem vyhnul možnému srovnání s disneyovskými Lovci pokladů.

Svižné tempo filmu podmalovává úžasně dynamická hudba. Ale není to jen její dynamičností, ale i vhodně zvoleným tématem – chorus prostě k tomuto snímku sedí. Děj se celý navíc odehrává v noci, takže temnota dobře dokresluje jinak již dost hutnou atmosféru a interiéry kostelů působí skutečně mrazivým dojmem.

Oproti již zmiňované Šifře jsou Andělé a démoni méně skandální. Děj se tolik nenabourává do základů křesťanské církve. Přesto je znovu tato víra vyjevena jako ta „špatná“, která po mnoho staletí brzdila vývoj vědy a lidské civilizace (což je mimochodem známý fakt). Po zhlédnutí filmu (popřípadě přečtení stejnojmenné knihy) tedy nebudete mít pocit, že je něco hodně špatně.

Na druhou stranu je před nás naservírovaný mix akce po památkách zabalený do vcelku ucházejícího příběhu. Andělé a démoni trochu zavánějí prvky, které ve filmu být musí, aby se stal komerčním trhákem, ale stále se v nich skrývá spousta věcí, jež z tohoto snímku dělají nadprůměrný zážitek. Atmosféra křesťanských kostelů, pompéznost Vatikánu, uniformita církevních oděvů, přehršle křížů a italský přízvuk v angličtině jsou prostě uchvacující, takže návštěvy kina určitě nebudete litovat.

Trailer: