Planeta: Když je Země dvanáctistěn

Vydavatelství Dino přivezlo, počeštilo, nabídlo – a mimochodem v únoru na Comic Conu předvedlo – dvě od pohledu krásné hry. O Fotosyntéze jsme již psali, teď přišla řada na Planetu.

Jakkoliv se Fotosyntéza dá hrát s dětmi, přece jen obsahuje taktiku v množství větším než malém. I v Planetě je možné brát v potaz větší počet dlouhodobých cílů, ale celkově je tahle hra více přizpůsobena dětsky okamžitému rozhodování, které občas zvítězí i nad moudrým rodičovským plánováním.

Když rozhodují zvířata

První, co zaujme i potěší, je 3D planeta, kterou každý hráč dostane na začátku. Není to sice koule, nýbrž dvanáctistěn, ale i tak precizně funguje a vede představivost v božských stopách – ba, co díme, Boha předhoníme, neboť zatímco on Zemi hňácal celý den, my budeme hotoví ani ne za hodinku.

V každém kole si hráči postupně mohou z nabídky vybrat jeden „půdní“ pětiúhelník a pomocí magnetu jej přilípnout na svou planetu. Neplatí tu časté pravidlo o navázání stejného typu oblasti, ba dokonce ani to o přidávání žetonu k jednomu z již položených – když druhý pětiúhelník prdnete na opačnou polokouli oproti prvnímu, je to jen vaše rozhodnutí a nikdo proti němu nemůže nic namítat.

Otázkou je, jak se od třetího kola budou rozhodovat zvířata.

Součástí hry jsou totiž karty zvířat, na nichž je kromě samotného zvířete (přiznejme, že v nepříliš podařené grafice) vyobrazeno i prostředí které mu vyhovuje. Takové zvíře se následně usadí u hráče, který má pro něj na své planetě nejlepší podmínky – tedy například pro ledního medvěda nejvíc arktických oblastí. Nebo pro jelena největší les sousedící s vodou. Nebo pro želvu největší vodní plochu navazující na písek. A pro pestrobarevnou rybku známou od korálových útesů rovněž největší moře, jenže takové, které neomývá ani jediný břeh pokrytý věčným sněhem a ledem.

Když je to nerozhodné

Jestliže je to co do vhodnosti území plichta, karta zvířete se posune do dalšího kola. Každý hráč má tak znovu možnost daného tvora zaujmout, nebo se soustředit na některého úplně jiného, jemuž jeho planeta svědčí lépe.

Anebo se může snažit získat úplně jiné body, plynoucí z velkého počtu oblastí jednoho takzvaného přirozeného prostředí, jež si vylosuje každý na začátku. I toto je provázáno s body za zvířata a celé je to takové rozumně vyvážené, v textu nesnadno vysvětlitelné a při hře snadno pochopitelné.

Takže jako ve správné rodinné hře není cestiček k vítězství spousta se spoustou pravidel, ale ani jenom jediná, a všichni mohou zkoušet, zda je lepší to či ono či kombinace obojího.

Když se počítá

Škodit tu lze, když soupeři tu a tam vyfouknete před nosem dílek, který by mu pomohl, ale v konečném součtu to nemá příliš silný efekt. Téměř nikdy nenapácháte fatální škody, a než tříštit pozornost mezi všechny planety na stole, je lepší soustředit se na tu svoji a do důsledků rozvíjet svou strategii, zejména když tato musí být občas korigována dle aktuální situace. Ono totiž není jednoduché udržovat si neustále přehled o svých oblastech, s čím a kde ne/sousedí, jak jsou velké, i kolik kde a jakých bude v příštím kole zapotřebí.

Ve větším počtu a/nebo s dětmi je nutno počítat s trochou trpělivosti, než přijdete na řadu, protože každý si toho musí ne zcela málo spočítat a propočítat, ale hlavně v pozdějších kolech vás stejně zaměstná plánování i mimo váš tah a tak vám to nebude příliš vadit.

Spočteno a dvakrát podtrženo, Planeta je dobře fungující rodinná hra, pro tuto cílovku dostatečně jednoduchá i variabilní, a díky svým magnetickým planetám skvěle vypadající. Jen ta zvířátka na kartách by si zasloužila elegantnější zasazení do svého prostředí, nicméně ve výsledku to není o moc horší než příslovečná piha na kráse.

A mimochodem, i když pravověrní hráči ji asi nezvolí hrou roku, moc bychom se divili, kdyby někoho urazilo, když Planetu na nějakém herním sezení vytáhnete a nabídnete jako oddechovou mezihru, nebo k léčení gloomhavenovské či jiné kocoviny.

Planeta