Pán prstenů: Karetní hra – revidované vydání: Leze leze po železe

Tak zase jednou došlo na Pána prstenů. Her ze Středozemě se v současnosti potuluje po prodejnách hned několik, a tak jsme chvíli putovali a rozvažovali, která jedna vládne všem, která jim všem káže

Nakonec jsme si v nabídce karetních her vyhlédli revidovaný návrat klasiky z nejklasičtějších…

Vlastně nevíme, jestli jsou i současní caparti zkoušeni hádankou „Leze leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze – co to je?“, ale protože se to velice hodí na dnes recenzovanou hru, dovolili jsme si tuto poetickou hlášku našeho dětství využít. Koneckonců poetika a atmosféra je to, v čem je karetka Pána prstenů hodně silná.

Happy Birthday, milý Bilbo

Jednoduše nazvaný Pán prstenů Karetní hra v Česku již jednou hostoval coby hra pro dva hráče. Nová verze nabízí možnost zahrát si až čtyřem, což je rozhodně fajn, protože zájemců o partii se najde vždycky dost. Hra je sice ze základu koncipována jako tažení, u kterého se schází stejná skupina a hraje se stejnými hrdiny, ale nic vás k tomu nenutí, a scénáře jsou tu stejně jenom tři. Jenže… ale o tom později.

Pro první hru si každý vybere některý z předpřipravených balíčků, jejichž součástí jsou karty hrdinů, mezi nimiž najdete Aragorna, Gimliho, Legolase, ale třeba taky Denethora. Všechny čeká cesta Temným hvozdem a těšit se mohou nejen na boje s pavouky a jinými nestvůrami, ale i na další dobrodružství a zajímavá setkání; ano, dokonce i s Ním šedým.

Časově je tahle hra totiž zasazena do toho nejslavnějšího období Středozemě, počínajícího oslavou Bilbových stojedenáctin a končícího odchodem Froda. Zapomeňte ovšem na přesné události, jak jdou po sobě v trilogii; je na vás, co se se stane, kdy a jak. Hra pouze definuje základní prostředí a úkoly, a zda je hráči ne/splní, záleží na jejich schopnostech spolupráce, správném výběru karet do balíčku… a v neposlední řadě (píši to fakt nerad) na štěstí. Ale o tom později.

Když jde mrtvý na pivo

Mechanismy hry jsou příjemně jednoduché a přitom důmyslně provázané. Na stole budete mít pro každého hráče všehovšudy karty hrdinů, herní balíček a počítadlo ohrožení, společně pak paklík karet setkání a pár karet úkolů, plus tři druhy žetonů. Dobrodružství z toho dělají hezké mechaniky díky kterým například snižujete náročnost úkolu tím, že prozkoumáte přilehlou oblast, nebo třeba fakt, že ne vždy protivník na postavu zaútočí.

Pokud jsou všichni jeho hrdinové zneškodněni nebo mu úroveň ohrožení stoupla na 50, je hráč vyřazen, a pokud jsou vyřazeni všichni, tak to skupina kooperativně projela. Pokud se alespoň někomu podařilo dotáhnout do konce splnění i posledního úkolu, mohou se všichni včetně mrtvých poplácat po ramenou a jít na pivo.

Samotnému rozehrání napomáhá i fakt, že do začátku si stačí nastudovat doslova pár stránek pravidel a konkrétní potíže pak řešit pomocí detailně rozepsané příručky. Jenže… o háčcích, které se v tom ukrývají, konečně níže.

Vyčerpán hledáním vyčerpání

Název tohoto oddílu by také mohl znít: Proč nedat pokoj, dokud tam nevlezete. V karetním PéPéčku (doufám, že mi korektor neopraví tuhle zkratku na Péčko) vás totiž čekají dvě nástrahy. Jednou z nich je, že revidované vydání nemá důkladnou revizi a korektury. Cožpak překlepy, ty by tak nevadily, i když nepotěší. Jenže když v základním popisu útoku postav chybí informace, že zaútočení kartu vyčerpá (čili pootočí o 90 stupňů a učiní nepoužitelnou až do dalšího připravení), a tuhle povinnost najdete pouze v příkladu souboje, můžete dlouho hrát špatně a pak se dlouho divit divit. Jelikož to není jediná potíž, je nutno přiznat, že po této stránce dostáváte za nemálo peněz nekvalitní muziku.

Druhým aspektem cílícím na vaši vytrvalost je fakt, že když je smůla, tak je smůla, a když se sejdou nevhodné karty v nevhodné kombinaci, a ty vaše vhodné, které by proti těm nevhodným pomohly, čekají až vespod balíčku, tak to prostě prohrajete a nepomůže vám ani návrat krále. Což se vám může stát i opakovaně. Komu nejde o výhru, ale o hru, užije si celou partii i tak, ovšem zavilí stratégové asi potěšeni nebudou…

Nicméně síla prostě pořád je v tom úžasném světě, v ilustracích, které sice možná tak úplně nesedí (Gimli prostě podle mne není Gimli), ale drží atmosféru, a konečně a vlastně hlavně v možnosti prožít si oblíbený příběh po svém. Komu nevadí prubnout to znovu, když mu náhoda nepřeje a on ani ne vlastní vinou „odejde za světlíšky“, bude spokojen. Kdo chce mít vždy všechno pod kontrolou a/nebo trvá na tom, že za své bezchybné peníze má dostat bezchybnou hru, bude se muset poohlédnout po jiné Středozemi.

Jak výše uvedeno, nějaké se ještě na trhu najdou, a nejen na našem. Firma FYFT.sk díky které jsme pro vás mohli vytvořit tuto recenzi, je nabízí, a kdo ví, možná že na ně někdy příště dojde řada i s recenzí. Nikdy přeci nevíte, jak vám osud namíchá karty…

Pán prstenů: Karetní hra – revidované vydání