Nastupovat, prosím: Kluci, pozor, zelená!

Ta krabička od pohledu vypadá jako že se v ní ukrývá dopravní škola pro děti. Pamětníci si díky ní možná vzpomenou na dávnou knihu a seriál Kluci, pozor, červená! – nicméně nechť setřou sentimentální slzu a začnou pečlivě studovat plány města, neboť tohle je ve skutečnosti tvrdá přepravní škola pro dospělé.

Červená znamená stát, a to tu není žádný problém. Ale když padne zelená, čili když jste na tahu a máte vymyslet originální trasu svého busu, kudy jet, koho nabrat a kde vyložit; to je nápor na logistické centrum vašeho mozku, to je dopravní oříšek… to je prostě paráda.

Praha, Londýn, New York

Zdánlivě je to jednoduché: otočí se lístek s číslem, které určuje, jak dlouhý úsek trasy a s kolika zatáčkami máte pro svůj autobus nadefinovat (každý hráč jiný), načež podle toho položíte na mapu herního plánu označovače ne nepodobné těm z Trans Europy. Když je vás méně, projíždíte New Yorkem, kde vám cestu komplikují nekončící dopravní zácpy, když je vás víc, otočíte si herní desku na Londýn a zácpy si vytváříte sami.

Tohle totiž není Praha, kde jsou autobusy na stejných trasách jedoucí těsně za sebou běžným a netrestaným jevem, tady za každý úsek sdílený s dalším hráčem platíte minusovými body; a kdyby se vám náhodou povedla uzavřená smyčka, tak si ji vezměte a jděte se na ní oběsit, protože jste právě vypadli ze hry. Naštěstí existují tahy poslední záchrany, ale jsou zpoplatněny trestnými body.

Naopak semafory, které bývají v reálu často k vzteku, vám tady pomáhají, ovšem musíte na nich umět správně zastavit.

Zahnout nebo odbočit

Hlavním mechanismem této hry je však sběr bodů za nastoupení cestujících a projíždění kýženými destinacemi. Každý někam chce – tedy kromě důchodkyň, ty se prostě chtějí jen vozit a vykecávat. Ale úředníci musí do kancelářských budov, studentky do škol, a turisté chtějí vidět pamětihodnosti. A vy na každé křižovatce můžete buď někoho nabrat, nebo někoho vyložit, a čím více bude spokojených pasažérů, tím více dostanete bodů.

To všechno si hráči zaškrtávají na individuálních listech, které se ostatně chytře starají i o to, aby když jeden plánuje rovný úsek trasy o délce dvou dřívek, druhý má za úkol esovitě kličkovat, a třetí jednoduše zahnout. (Totiž zabočit; jak z ní autentický výrok jednoho policajta, zahnout může mladá paní, ale vozidlo vždy odbočuje.)

A stále nedosti na tom; přítomny jsou rovněž karty společných i osobních úkolů, které vám přihodí další bodové odměny za jejich splnění.

Rada dobrá, všechno dobré

Byť malá krabička, pravidla nejsou úplně z nejmenších a z nejexplicitněji vysvětlených, a než vám všechna přejdou do krve, chvíli to trvá. Proto nedoporučujeme držet se nejnižšího doporučeného věku, jelikož osmiletým bychom si to předložit netroufli; a když, tak aspoň hrajte s cizími dětmi, abyste je pak mohli – řvoucí po totálním debaklu – odevzdat jejich rodičům.

Čímž se snažíme naznačit, že Nastupovat je plnokrevnou hrou pro dospělé, nebo alespoň odrůstající, a souboj se žáky třetí bé není úplně fér.

Jinak je to ale bezva hra! Díky hernímu plánu rozhodně nemáte pocit, že po celou partii jenom děláte fajfčičky a počítáte body; také interakce se dočkáte, když vám ten zmetek kamarádská o kolo dřív profrčí třídou, kterou jste měli zahrnutou ve svém geniálním plánu; a fakt fakt fakt je toho spousta na zvažování a plánování. A protože lístky s trasou se vždy jinak zamíchají a vy střídáte různé archy s různými kombinacemi tras, znovuhratelnost je vysoká…

…tedy dokud vám listy nedojdou, protože na stránkách vydavatele pohříchu nejsou ke stažení. Proto dobrá rada nakonec: než je pokreslíte, oskenujte si je. Sice si asi nad nimi nebudete chtít lámat hlavu úplně celý večer, ale hráčská sezení mohou oživovat celkem pravidelně a dlouho.

Koneckonců, kličkování městem byla vždycky zábava, ať už na koberci s namalovanými domy a silnicemi, nebo na papíře, s nakreslenými ulicemi a cestujícími.

Nastupovat, prosím