Modely pro scifisty #80: PT/PSN

Dnes se seznámíme se speciálním bojovým prostředkem – kluzákovým nosičem pum. Začátkem 30. let se v SSSR zabývali konstrukcí celé řady bojových prostředků. Jedním z nich byla i dálkově řízená bojová technika. Testovalo se leccos – rádiem řízené tanky, torpédovky a letadla. Nešlo ale o modely – vše byly skutečné stroje, upravené pro řízení rádiem. Skupina inženýra S. F. Valka se od roku 1934 zabývala projektem PT (planiruščuja torpeda – kluzákové torpédo) pro námořní letectvo. Výsledkem jejich snažení byl z donedávna nezvyklý hybrid střely a bombardéru, který lze považovat za prapředka dnešních dronů.

Rádiem řízený kluzák, vypuštěný z podvěsu pod nosičem (bombardér TB-3) ve vzdálenosti 30–50 km od cíle měl doplachtit k cíli, odhodit na něj pumu či torpéda a přistát na vodě, kde by ho sebraly a odvezly vlastní jednotky. Proč bylo zvoleno toto komplikované řešení, není jednoznačně určeno. Mohlo jít o snahu ušetřit drahou a nedostatkovou ovládací aparaturu, případně o opakované použití celého stroje.

Výsledkem konstrukčních snah byl nevelký větroň – hydroplán, schopný v podvěsu unést téměř tunový náklad – pumy, torpédo, nebo nálož. Vzhledem k nutnosti stroj nejprve spolehlivě zalétat a odladit ovládací aparaturu, měl klasické řízení a pilotní kabinu. Zalétávání stroje prováděl N. N. Ivanov. Dálkové řízení mělo být buďto rádiové, nebo infračervené. Psal se rok 1935 a tak to zní trochu jako sci-fi, ale RC aparatury už tehdy byly používány. Jejich rozměry ale rozhodně nebyly malé, proto se montovaly do skutečných strojů. Se spolehlivostí to také nebylo optimální, takže účast pilota byla přinejmenším u zkoušek nutná.

Protože 30. léta byla v rudém carství ve znamení lámání leteckých rekordů (heslo „Létáme nejvýš, nejdál a nejrychleji“), nebyl problém prohlásit vesele zbarvené zkušební exempláře letounové střely za sportovní stroje. Celkem byly vyrobeny čtyři prototypy a po testech v roce 1936 byla zadána sériová výroba pod označením PSN (planěr specialnovo naznačenija – kluzák zvláštního určení). Ta se měla rozjet v roce 1937 a do roku 1938 snad se podařilo několik kusů vyrobit, pak produkci přerušily stalinské čistky a blíže nespecifikovaný počet strojů skončil ve skladu. O případném nasazení nejsou informace, a pokud by na ně došlo, asi by se nikdo v bojových podmínkách nezabýval „recyklací“ použitých strojů – nejspíš by byly použity jako klasické řízené pumy. Jestli řízené technikou, nebo piloty – sebevrahy, to může být předmětem spekulací.

Model „sportovní“ i bojové verze kdysi odlévala v měřítku 1/72 z polyuretanu firma Kora, stroje se lišily zbarvením (prototypy byly stříbrné s patrně červenými či modrými doplňky, bojové pak světle modré na spodních a tmavě zelené na horních a bočních plochách), bojová verze měla navíc podvěšené pouzdro s náloží, nebo torpédo.

Samotná stavba je jednoduchá – polyuretanové díly se zbaví nálitků, začistí, vybarví se jednoduchý interiér a stroj se slepí podle návodu vteřiňákem. Součástek je minimum (náznak interiéru, trup, křídlo, poloviny výškovky a jejich vzpěry, závěs, pomocné plováky, kryt kabiny), nejproblematičtější je čisté vyříznutí krytu kabiny z acetátového výlisku. Osobně mám model prototypové „sportovní“ verze v červeno-stříbrné kombinaci. Rozložení barev je kombinací dostupných informací a čiré fantazie. Stavba je asi na dva večery a zvládne ji i začátečník. Výsledkem je nezvyklý přírůstek do sbírky a možnost přemýšlet, kam by se pohnuly dějiny, kdyby něco bylo trochu jinak.

Michael Střelec Pešťák (redaktor)