V době čekání na dokončení Drnkova cyklu z paralelních dějin Československa došlo na diskusi, jak vypadaly československé jednotky v mezičase mezi první a druhou částí cyklu. Po „Říjnové válce“ byl stav naší armády tristní. Chyběly průmyslové kapacity i finance, továrny přestěhované na Slovensko ještě nebyly schopné vyrábět na plný výkon a průmysl obecně jen těžko stačil na odstranění válečných škod. Rýsovaly se sice příjmy z chystané těžby uranu, ale tu bylo třeba teprve rozjet.
Z ozbrojených složek utrpělo v průběhu krátké války největší škody letectvo, takže náhle stouplo v ceně vše, co mělo křídla, vrtuli a kulomet – bez ohledu na zastaralost konstrukce. Relativně moderní stroje, dodané ze SSSR, utrpěly značné ztráty v operaci „Levý hák“, Avie B-35/135 byly k dispozici jen v prototypech a bývalý spojenec se stal hrozbou na naší nejvýchodnější hranici. Proto došlo na realizaci plánu modernizace Avií B-534 z druhé i třetí série, kdy stroje s původně otevřeným pilotním prostorem dostaly při generálních opravách bublinový kryt kabiny a alespoň částečnou pancéřovou ochranu pilota (opěrku hlavy a plát za opěrku sedadla). Stroje při přestavbě dostaly i „mobilizační“ skvrnitou kamufláž. Rekonstruované stroje pak sloužily v prvoliniové službě až do úplného nahrazení moderními stíhačkami a přeživší kusy pak ještě dosluhovaly v pilotních školách. Po ukončení konfliktu se letectvo vrátilo k používání plukovních znaků, které byly za mobilizace zabarveny (aby protivníkovi neposkytovaly informace o příslušnosti strojů k vyšší jednotce a velkou barevnou plochou nedemaskovaly stroje na zemi). Jedním z rekonstruovaných strojů, sloužícím doslova „do roztrhání těla“, byla i Avie B-534 druhé série s kódem S 19. Po rekonstrukci byla přidělená do Piešťan, ale většinu služby strávila hlídkováním podél severní hranice na Podkarpatské Rusi a Východním Slovensku a po totálním olétání byla kanibalizována na náhradní díly.
Pro stavbu jsem použil stavebnici od firmy HR-model, zobrazující modernizovaný stroj Slovenských vzdušných zbraní. Krabička obsahuje standardní stroj druhé série, acetátový překryt kabiny a návod, popisující stavbu obou verzí. Součástí stavebnice jsou i lepty, zahrnující konstrukci interiéru, zaměřovač a mřížky chladičů. Pro what-if variantu je nutno sehnat aršík obtisků na čs. verzi. Některé rámečky obsahují i díly na jiné výrobní série, proto podle schématu v návodu nejprve označkujeme vše, co nebude ke stavbě zapotřebí. Pak začistíme jednotlivé díly a natřeme ty, které po slepení nebudou přístupné, a připravíme si podle návodu několik plastových tyčinek různé délky. Při nátěru dílů interiéru je dobré aplikovat odstíny uvedené v návodu. Předbarvíme i vrtuli – originální byla dřevěná, bandážovaná. Listy tedy natřeme odstínem dřeva a pak na ně naznačíme jeho vrstvení – patinovacím fixem či pastelkou a po dokončení nátěr zafixujeme opatrným přelakováním. Bandáže listů a vrtulový kužel natřeme odpovídající kamuflážní barvou.
Vlastní stavbu zahájíme kompletací interiéru z kovových a plastových dílů. Konstrukce trupu (bočnice), podlážka, sedačka i výztuhy jsou oddělené. Lepíme je podle návodu a snažíme se udržet pravoúhlý průřez výsledné konstrukce – není to snadné, neustále něco ujíždí, pružné a relativně měkké bočnice se kroutí jako had. Z acetátového výlisku opatrně vyřízneme bublinový kryt kabiny s předbarveným žebrováním. Po proschnutí interiéru a jeho osazení do trupu „na sucho“ spojíme poloviny trupu pomocí lepicí pásky a vyznačíme na hřbet trupu co nejpřesněji půdorys nové kabiny. Připravenou kabinu při tom používáme jako šablonu.
Návod v tomto není příliš jednoznačný, takže doporučuji k orientaci obrázek na krabičce a rytí na trupu. Oddělíme poloviny trupu, vyjmeme interiér, trup opět stáhneme a za neustálého poměřování opatrně vyřízneme a vybrousíme otvor pro nový kryt kabiny. Pokud vše sedí, oddělíme poloviny trupu, osadíme konstrukci interiéru i s palubní deskou (je lepší lepit ji do trupu samostatně a pak k ní dopasovat konstrukci), a opatrně slepíme obě poloviny trupu. Zatímco schne lepidlo, zkompletujeme chladič. Plastové výztuže do něj příliš nesednou, kovové mřížky jsou ale přesné, takže vnitřní plasty můžeme s klidem vynechat. Na výřez v trupu nalepíme vodorovnou ocasní plochu – i při pečlivém sesazení polovin trupu bude problém udržet správnou geometrii výškovky. Po zaschnutí lepidla dolepíme přechodový díl hřbetu trupu, přetmelíme spoje a po vyschnutí tmelu je přebrousíme. Po broušení obnovíme narušené rytí a pokračujeme ve stavbě ocasních ploch. Přechodový díl hřbetu moc nesedí, takže si užijeme broušení víc, než by bylo milé. Slepíme směrovku a kýlovku a s laskavou pomocí tmelu a smirku sestavu umístíme na konec trupu. Kormidlo v oblasti kýlovky nepřiléhá ke hřbetu trupu zrovna přesně a udržení správné geometrie se díky tomu může stát testem nervové soustavy. Po zaschnutí kormidel dolepíme pod výškovku vzpěry a pokračujeme pracemi na trupu. Vlepíme spodní kryt v oblasti olejových chladičů, spoj přetmelíme a přebrousíme, nalepíme kovové mřížky olejových chladičů a pod trup instalujeme připravený velký chladič. Jeho přesné umístění je nutno zjistit z bokorysu na krabičce, na spodku trupu sedí celkem slušně. Nesmíme ale (podle návodu) zapomenout ne jednu voštinu, která není umístěna ve vaně chladiče, ale na trupu, odkud do vany volně visí. Pokud ji ale vynecháme, patrně si toho nikdo nevšimne – do vany chladiče není přes čelní žaluzie skoro vidět a průhledu „skrz“ brání výstupní mřížka.
Teď přichází ten pravý horor – nalepení polovin spodního křídla na trup. Díly křídla se totiž lepí na kořeny na trupu „na tupo“, navíc jsou o milimetr delší, než plochy pro jejich uchycení. Opět nastává problém s udržením geometrie, navíc je třeba nějak vyřešit rozměrový nesoulad. Osobně jsem nalepil křídla tak, aby na obou stranách přečnívala jen minimálně, a detaily jsem neřešil. Udržení správného vzepětí, než lepidlo zaschlo, bylo dosti úmornou činností. Po zaschnutí křídla následovala instalace podvozku, předem nabarvené vrtule, krytu motoru a několika dalších detailů. Kola podvozku se skládají z dvoudílných disků a pneumatiky – disky je třeba dost obrousit, aby se kolo dalo bez problémů sestavit. Kompletace podvozku se po zážitku s ocasními plochami a spodním křídlem zdála příjemnou oddechovkou. Posléze jsem do kabiny za sedadlo pilota vlepil ochranný rám s opěrkou hlavy a pomocí Clearfixu instaloval překryt. Polotovar jsem nechal důkladně proschnout a za několik dní jsem stroj bez vzpěr a horního křídla nabarvil variací čs. mobilizační kamufláže (spodek světle šedý, vršek skvrnitý v barvách okr – tmavě hnědá – tmavě šedozelená). Před kabinu jsem přilepil zaměřovač, na trup stupačku. V souladu se zbytkem stroje jsem natřel i samostatné vzpěry a horní křídlo. Po proschnutí nátěru a výše zmíněné instalaci detailů jsem přistoupil k nejnáročnější části stavby – nalepení horního křídla. Nejprve jsem do otvorů v dolním křídle vlepil vnější vzpěry a po jejich částečném zaschnutí na ně nalepil horní křídlo. Sestava byla dost „živá“ i přes to, že jsem jak křídlo, tak letadlo fixoval v potřebné poloze sadou zarážek. Po částečném přischnutí horního křídla jsem po delším laborování vlepil na určená místa trupové vzpěry. Laborování je nutné, na první pohled není totiž poznat, kterým koncem patří k trupu a kterým ke křídlu. Do budoucna vážně uvažuji o koupi speciálního rámu na lepení dvouplošníků, improvizace pomocí podložek nedává solidní výsledky.
Po proschnutí letounu jsem obnovil na několika místech poškozený nátěr a realizoval obligátní cvičení s lakem a obtisky. Po dokončení prací na „dekoracích“ následovalo „olétání“ stroje. Podle fotek bojových strojů jsem hliníkovou barvou naznačil oloupaný nátěr, patinovacími fixy obtáhl ovládací plochy a naznačil očazení zplodinami a nakonec „opotřebil“ povrch stroje pomocí „špinavého“ laku. Výsledek vcelku odpovídá požadavkům na silně provozně opotřebovaný stroj, který strávil většinu času na polních letištích bez řádného hangárování. Zcela jsem vynechal pokusy o instalaci výpletů, charakteristických pro většinu dvouplošníků – na tuhle práci se mi moc klepou ruce a na nezasklené polici by navíc velmi brzy vzaly za své. Stavebnice rozhodně není pro začátečníky, ti zkušenější se ale mohou směle pokusit postavit do sbírky stroj, na který se doslova hodí fráze „…bylo nebylo…“, ať už ho budou stavět jako what if, nebo v reálné podobě.
Michael Střelec Pešťák (redaktor)
Strelec.M.P@seznam.cz
Přečtěte si i další díly scifistických modelů.
