Modely pro scifisty #7: Německé létající talíře

Na scéně domácí sci-fi toto téma učinil klasickým Ludvík Souček v Případu čerta č.4 a hlavně v Případu Jantarové komnaty. V těchto dílech hrají významnou roli tajné projekty, dokumentace, vzorky materiálu a nakonec i jedny z výsledných produktů výzkumu – létající talíře.

Konstrukce, stavba a pokusné lety talířů jsou pověstmi spojeny s Prahou a Chebem, datací se váží na léta 1944-1945. Jaká byla realita, nelze v současnosti určit. Dostupné informace většinou pocházejí od zažraných ufologů a tudíž jsou nespolehlivé. Prokázáno je, že údajní konstruktéři německých létajících talířů působili na našem území, vše ostatní lze považovat za spekulace. Principiálně mělo jít o jakousi variantu vírníku či vrtulníku, jehož rotor se otáčel kolem kabiny posádky a o dopředný pohyb se staral proudový motor. Rotor s relativně krátkými a širokými lopatkami  tvořil kolem kabiny talířovitý prstenec a dodával stroji charakteristický vzhled.

Mystičnost předlohy ale nezabránila českému výrobci „Planet Models“, odnoži firmy CMK, vypustit na trh polyuretanové modely těchto strojů v měřítku 1/72. K sehnání jsou (v cenových relacích kolem osmi a devíti set korun) dva modely údajných produktů konstruktérské dvojice Schriever – Habermohl. V katalogu jsou k nalezení pod názvem BMW „Flügelrad“ V1(jednomístný) a V2 (dvojmístný).

Stavebnice pocházejí z počátečního období působení firmy, nejsou tudíž prosty nedostatků, které se výrobci u nejnovějších produktů podařilo vcelku úspěšně odstranit.
Oba dva modely jsou uzavřeny v bílých krabicích s černobílou, nepříliš pohlednou kresbou. Krabice obsahují návod a v igelitu velice šikovně zavařené díly z polyuretanu, plechu a acetátu. Návod obsahuje stručnou historii typu v němčině a angličtině (s notnou porcí chyb a překlepů), vyobrazení všech dílů a přehlednou kresbu, zobrazující postup stavby.  Obě stavebnice obsahují několik shodných dílů – sedačky, kniply, kola a podvozkové nohy + planžetu s fotolepty (plech) pro vylepšení vzhledu motorů. 

Pro oba modely platí následující:
Je nutno opatrně odříznout a odbrousit nálitky, krajně opatrně vyříznout kryty kabin, vakuově tvářené z acetátové fólie (výrobce je tehdy nedával do stavebnice dvojmo) a předem nabarvit drobné díly a interiéry. Díly je nutno vyzkoušet „na sucho“, jestli lícují, případně je dobrousit. Oba talíře mají perfektně odlité menší díly, ale ty největší – nosné rotory, mají kvalitu dosti hanebnou. Ve spárách jsou patrné bublinky a „krupička“, díly mají nestejnoměrnou tloušťku a větší talíř měl v obvodovém zesílení několik propadlin, takže bylo nutno tmelit a brousit. Přiložené „plechy“ je u obou modelů nutno rozměrově přizpůsobit, aby dobře „sedly“. To se týká především viditelných oběžných kol turbíny a pomocných lopatek. Oba modely mají též shodné nástavce na výtokovou trysku motoru, které tvoří rám ve tvaru „U“, do kterého jsou vlepeny  čtyři regulační klapky. Pro lepení klapek nejsou v rámu žádné drážky (rám navíc pruží), sestavení je tudíž dost nepříjemná operace.

Jednomístný talíř o malém průměru sestává z rotoru, bublinového krytu kabiny, spodního dílu, spojujícího motor a pilotní prostor, kniplu, sedačky, dílů k vyplnění dutiny pro motor a výše zmíněné plechy spolu s díly podvozku. V rotoru je nutno přebrousit styčnou plochu, aby spodní díl dobře sedl. Zjednodušený interiér nevadí, v kabině je krytem vidět jen sedadlo, řídící páka a boční pulty, takže stačí doplnit upínací pásy (z vlastních zdrojů). Naznačené otvory pro podvozkové nohy doporučuji předvrtat, aby do nich nohy dobře sedly a držely shodný úhel (já to neudělal a stroj mi teď šmajdá na všechny čtyři). Lepení probíhá relativně rychle, polyuretan, acetátové i kovové díly se většinou lepí klasickým vteřiňákem. Spodní díl k hornímu jsem ale nakonec lepil disperzním „Clear-fixem“ – vysrážené výpary z vteřiňáku by totiž mohly zevnitř poškodit („zamžít“) průhledný překryt kabiny.

Barvení je provedeno štětcem, základ hliník od Modelmasteru, přes to kamufláž akrylátovými barvami Agama – interiér RLM 02 a černá, spodní plochy RLM 78, horní RLM 74 se skvrnami RLM 82.

Dvoumístný talíř o větším průměru tvoří podstatně více dílů. Samotná kabina je ze dvou acetátových dílů (horního a spodního) má masívní díl interiéru, jehož podlahu je nutno ztenčit a samotný interiér prakticky kompletně dovybavit z vlastních zdrojů.

Stavbu jsem tradičně zahájil přípravou dílů a jejich nátěrem (základ kov a přes něj kamufláž – RLM 02 a černá na interiéry a šachty podvozku, RLM 76 na spodní plochy a okraje, RLM 81 na horní plochy a RLM 82 na skvrny). Díly kabiny jsem před nátěrem vymaskoval pomocí speciální lepicí pásky, což mi umožnilo bezstarostně natírat téměř neviditelné rámování. Po zaschnutí barvy jsem pásku odstranil a speciálním zmizíkem od firmy Gunze začistil místa, kde se barva dostala pod maskovací pásku.

Poté jsem dal dohromady interiér. Do kabiny je zatraceně dobře vidět a dvě sedačky, pár pedálů, jeden knipl a dvojice bočních pultů podél motoru je zoufale málo. Probral jsem tudíž vrakoviště a doplnil poutací pásy na sedačky, palubní desky a nějaké krabice (symbolizují radiové a jiné, blíže nespecifikované přístrojové vybavení), které vyplnily holý interiér (zbarvení Agama – RLM 02, RLM 66, černá). Poté jsem sestavil a nabarvil motorovou část a nechal vše náležitě proschnout. Po zaschnutí jsem do nabarveného disku rotoru vlepil spodní polovinu kabiny, do ní umístil připravený interiér a několik dalších doplňků. Následovaly barevné retuše interiéru a po zaschnutí pak došlo na lepení podvozku a motorové skupiny na příslušné prolisy spodní části kabiny. Díky odlišné konstrukci a nabytým zkušenostem se to podařilo lépe, než u menšího talíře. Nakonec došlo na nalepení směrové ploutve na horní díl kabiny a zalepení (opět „Clear-fixem“) této sestavy do talíře.

Po praktickém dokončení stavby jsem na modely nanesl výsostné znaky. Stavebnice neobsahují obtisky, musel jsem je proto dodat z vlastních zdrojů. Přitom vytanul problém s jejich umístěním. Výsostné znaky musely být viditelné za letu a zároveň nesměly překrývat prosklení kabiny. Na jednomístném talíři byly pevné části po stranách pilotní kabiny a na bocích motoru, u dvoumístného talíře splňovala požadavky směrová ploutev na kabině a spodní kryt motoru. Po nanesení a fixaci obtisků jsem ještě provedl patinování pomocí fixů Gundam-marker od japonské firmy Gunze.

Oba modely jsou postaveny víceméně „z krabičky“, jejich vzhled by bylo možno oživit dalšími úpravami, třeba rozřezáním rotorů a jejich následným slepením s lopatkami nastavenými do úhlu pro stoupání, případně volbou jiné kamufláže. Osobně jsem zavrhl výrobcem předkládaný celožlutý nátěr – na jaře 1945 by znamenal zaručenou likvidaci hloubkaři. Žluté (od oka namíchaný odstín) jsem ponechal jen přední části motorových krytů a kamufláže řešil na základě tehdy běžných schémat a používaných barev.

Výsledek je rozhodně zajímavý a nepochybuji, že přes výše zmíněné nedostatky obohatí i sbírky dalších příznivců české sci-fi.