Modely pro scifisty #54: K-15 – poslední projekt inženýra Kalinina

K. A. Kalinin pocházel z kozácké rodiny a vůbec trpěl všeobecně nevhodným kádrovým profilem. Původně carský důstojník se po revoluci několikrát přidal na “špatnou“ stranu (samostatné Ukrajiny), než skončil u „těch správných“ v oddíle Rudého letectva. S notnou dávkou štěstí přežil první čistky ve 20. letech, aby se díky své minulosti stal obětí těch předválečných. Možná mu k likvidaci napomohlo, že jeho stroj K-12 byl formálně přijat do výzbroje a tím pádem se znelíbil někomu s těmi správnými konexemi (více detailů najdete v článku „Pták Ohnivák“).

Prokazatelně posledním Kalininovým projektem byl malý kluzák, nesoucí označení K-15. Vzhledem k zálibě konstruktéra asi nepřekvapí, že šlo o samokřídlo. Podstatně zajímavější je ale jeho vzhled a pohon. Stroj měl podobu deltakřídla a předpokládal se pohon raketovým motorem. Vzhledem k tomu, že konstrukční kancelář byla zlikvidována spolu se svým šéfem, je o detailech konstrukce známo velice málo. Délka stroje je uváděna 10 m, rozpětí 9,5 m. Tvar křídla je čistá delta, na ní byl posazen trup s kabinou „automobilového typu“ a nádržemi, v zádi byl umístěn raketový motor. Zadní část trupu nad motorem přecházela do trojúhelníkové směrovky. Konstrukce stroje měla být celokovová, ale nikdo již nedokáže zjistit, jestli se tato informace vztahuje jen na kostru a namáhané části, nebo na celý stroj včetně potahu. Jako přistávací zařízení se předpokládá výsuvná lyže. K prakticky stejné konfiguraci dospěl o několik let později německý inženýr Lippisch, jehož celodřevěná delta DM-1 se v roce 1945 stala cennou kořistí americké armády.

Traduje se, že Kalinin dělal pokusy s malými maketami stroje, poháněnými raketami na tuhá paliva a jen díky tomu se dochovaly alespoň zlomkovité informace o projektu a patrně i nějaké aerodynamické výpočty, které posloužily po válce při vývoji proudových stíhačů.

Stavebnici K-15 vyrábí ukrajinská garážová firma Unicraft. Model tvoří brutální odlitky z čehosi, co lze s jistou nadsázkou nazvat polyuretanem. Materiál je tvrdý, křehký, ale i přes uvedené vady opracovatelný. V krabičce najdeme list s výkresem, acetátové výlisky oken, křídlo, dvě půlky trupu, ovládací plochy a několik pro Unicraft nadstandardních dílů – sedačku, palubní desku, trupovou šachtu s naznačenými nádržemi a kryt uvedené šachty. Model je třeba lepit kyanoakrylátovým lepidlem.

Stavbu zahájíme odříznutím dílů od nálitků a jejich začištěním. Na křídle to znamená odříznout odtokové hrany v úrovni ovládacích ploch a v ploše trysky. Odvrtáme trysku pohonu, dopasujeme a nalepíme ovládací plochy ze samostatných odlitků. Nabarvíme díly interiéru – asi nejvhodnější na většinu povrchů bude světlešedá barva, palubní deska je černá a polstrování sedačky hnědé. Z nějakých zbytků jsem ještě dodělal řídící páky. Rezignoval jsem na šachtu s nádržemi a otvor v trupu jsem uzavřel. Slepil jsem trup a dolepil do něj palubní desku a sedačku, na podlahu v horní ploše křídla nalepil ovládací páky a trup přilepil na křídlo. Spoje jsem přetmelil a přebrousil a opravil rytí. Z acetátového výlisku jsem vypreparoval zasklení kabiny (je ze dvou půlek) a pokusil se ho dopasovat na trup. Jednu polovinu jsem při tom úspěšně zničil (nejprve upatlal vteřiňákem a pak rozpustil v debondéru) a ze zbytku acetátu jsem ji musel vyrobit znovu. Po dlouhém boji se mi nakonec podařilo kabinu zasklít – z fotek je patrné, že ne zrovna úspěšně. Na místo zatmelené trupové šachty jsem nalepil kryt, zhotovený z tenké plastové desky.

Nastala kritická fáze č. 2 – vnější nátěr. Fantazii se zde sice meze nekladou, ale leccos se dá odhadnout. Z informací o možnostech tehdejšího průmyslu a fotek nejrůznějších prototypů jsem ale odvodil, že většina potahu na méně namáhaných místech by byla patrně překližková, namáhaná místa a kryty by tvořil plech a ze dřeva (nebo delta-drevesiny?) by patrně byla i přistávací lyže. Náběžné hrany, příďový kužel, spodek trupu a ovládací plochy dostaly spolu s kryty revizních otvorů a šachty nádrží nátěr ve stříbřité kovové barvě (ocel), tryska a její okolí pak dostaly zbarvení „brynýrovaný kov“ zvenčí a barvu „výfuky“ dovnitř trysky. Zbytek stroje nese našedlou barvu „hliníkový nátěr“, spodek lyže je v barvě dřeva. Kovové odstíny doporučuji stříkat – natírání štětcem nikdy není dokonalé a výsledek vypadá notně otřískaně a flekatě. Možná stroj časem dostane zbarvení a výsostné znaky podle nějakého vojenského standardu.

Výsledkem našeho snažení je tvarově velmi zajímavý stroj, který lze v případě potřeby modifikovat na kosmické těleso od výzkumné sondy po stíhačku, případně zařadit po doplnění vhodné kamufláže mezi stroje kategorie What if.

Michael Střelec Pešťák (redaktor)

Strelec.M.P@sez­nam.cz