Modely pro scifisty #46: Avia B-771

Dále je nutné zdůraznit, že v průběhu první srpnové dekády kupříkladu jen 23. bombardovací skupina Ničitelé – Zerstörer svrhla na nepřátelské subjekty přes čtyři sta dvěstěpadesáti­kilových pum. Mohutné letecké síly České unie tak i nadále provádějí na základě žádosti vlád Velké sedmy bojové operace po celém území Evropy.

České bombardovací divize mají ve výzbroji kromě výše zmíněných těžkých bombardérů i takzvané „kapesní“ dvoumístné bombardéry Avia B-771. Jsou to dvoumotorové, celokovové středoplošníky se skořepinovým trupem. Motory každý o výkonu 860 koní pohánějí dvoulisté vrtule a výzbroj tvoří dva dvacetimilimetrové kanony a dva velkorážní kulomety.

Avia B-771 s číslem 22–007 s obrázkem polonahé Manky pod kabinou byla jedním ze sedmi set letounů, jež bojovaly za hranicemi Unie proti společnému nepříteli…

Jak bystrý čtenář zajisté poznal, výše uvedený text pochází z povídky Válka s Goky od Jiřího W. Procházky, která vyšla ve sborníku Imperium Bohemorum (recenze). Tato pocta Karlu Čapkovi se vyznačuje neodolatelnou retro atmosférou meziválečného Československa. I když některé detaily navzájem časově nesedí, kdo by se v tom šťoural – koneckonců, naše bazální realita to není. V této realitě zuří válka. Ne však střet států a ideologií ve smyslu druhé světové války, tuto válku vede lidstvo o přežití proti mnohem horšímu, nelidskému protivníkovi. Tato válka se vede hlavně ze vzduchu a klíčovou zbraní jsou střední bombardéry Avia B-771. Zřejmě pod vlivem stavby letadel z řady Agent JFK, i tady jsem zauvažoval, jak asi vypadaly a jestli by se to nedalo postavit. Ovšemže dalo…

Historická odbočka: předobrazem fiktivních B-771 byl zcela evidentně reálný bombardér Avia B-71. Ten se objevil ve výzbroji československého letectva v druhé polovině třicátých let jako výsledek snahy o modernizaci zastaralého letadlového parku. Se západními spojenci se nepodařilo dospět k dohodě, typy, které připadaly v úvahu, byly buď nevyzrálé (francouzský Potez 63–11), nebo je západní vlády odmítly uvolnit (britský Blenheim). Volba padla na sovětský rychlý bombardér Tupolev SB-2 který už stihl prokázat prokázal svoje kvality v občanské válce ve Španělsku. Mimo výše uvedeného postoje západních spojenců byl nákup SB-2 důsledkem normalizací politických vztahů ČSR a SSSR a uzavřením smluv o spojenectví a vzájemné spolupráci v roce 1935. V kategorii zbrojního materiálu měl SSSR zájem hlavně o dělostřelecký materiál ze Škodovky, z naší strany byl zájem právě o letadla. SB-2/B-71 bylo ideální volbou – ve své době to bylo to nejlepší na trhu a stroje navíc používaly motory Hispano Suiza či jejich sovětské varianty. Tyto motory se licenčně vyráběly i u nás. První kus dorazil ze SSSR koncem roku 1937, a ač se tento typ měl licenčně vyrábět v ČSR, do okupace se výrobu nepodařilo rozjet, veškeré B-71 v čs. letectvu byly upravené sovětské SB-2 přeznačené na B-71. Podrobnější historie zde: <a href= http://www.vinar.cz/mitte/b71.htm> http://www.vinar.cz/mitte/b71.htm. Rusové typ dále vyvíjeli, následujícím typem se stal <a href= http://mig3.sovietwarplanes.com/ar-2/index.html >Archangleskij Ar-2 a vývojová řada vyvrcholila typem SB-B (tamtéž). V té době už však nastoupila další generace modernějších bombardérů Petljakov Pe-2.

Ale dost reálné historie a zpátky do fikce! Jelikož v paralelní realitě Imperia Bohemora k okupaci (a k 2. svět. válce) nedošlo a Česká unie byla hospodářsky nejrozvinutějším státem nejen střední Evropy, mohl se typ dále vyvíjet. Otázkou bylo, jak.

Vodítko dává JWP jednak v popisu v úvodu článku, druhak drobnými narážkami v různých místech textu. Logickou úvahou se jeví samozřejmé, že B-771 měla výkonnější, tudíž větší motory, protože pohonná jednotka bývá to první, co obvykle podstupuje modernizaci. Na rozdíl od třímístné B-71 byla B-771 toliko dvojmístná, osádku tvořil pouze pilot a střelec-bombometčík (dnes by se řeklo „zbraňový operátor“), přičemž střelec seděl za pilotem a nikoli před ním – soudě dle pasáže, kdy po fatálním poškození letounu gokem nad Drážďanami kapitán Povondra prolézá dozadu do trupu, aby pomohl uvízlému Wernerovi s katapultáží (přičemž za povšimnutí stojí skutečnost, že typ byl vybaven vystřelovacími sedadly). Přední střeliště tedy zmizelo a v přídi logicky mohla být umístěna hlavňová výzbroj. Tvar zadního střeliště byl záhadou, možností bylo několik. Buď klasický „skleník“ jako u B-71, nebo střelecká věž, případně nějaká prosklená kopule jako u Beaufighteru. Pro variantu „věž“ mluvila zmínka o tom, že střelec ovládal kulomety a odhoz bomb (tohle řešení má reálný předobraz, např. u Letovu Š-328 ovládal pilot dopředu střílející kulomet, kdy mířil celým letounem, zatímco odhoz pum se prováděl klávesnicí na palubní desce pozorovatele, který měl k dispozici pohyblivý kulomet na obranu zadní polosféry), pokud by tyto byly umístěny v přídi á la Mosquito, postrádalo by to logiku. Jako nejpravděpodobnější varianta se jevily dva kanóny ráže 20mm v přídi, ovládané pilotem, a dva velkorážné kulomety ráže 15mm (náboj 15×104) ve střelecké věži. Palebný úhel věže byl 360 stupňů a věž bylo možné zafixovat tak, že veškerá hlavňová výzbroj mířila dopředu a mohl ji ovládat pilot. Tato konfigurace byla použita při náletu na Plzeň, kdy střelce Wernera nahradil reportér Karel Čapek. Pilot kapitán Povondra nebombardoval, ale ostřeloval goky ze všech palubních zbraní, zatímco Čapek seděl ve věži, na nic nesahal a pouze se díval skrz miřidla.

V tuto chvíli jsem oslovil JWP s dotazem, jak si to vlastně představoval. JWP projevil z nápadu nadšení, z vybraných náčrtů si vybral nejbojovněji vyhlížející verzi se střeleckou věží a projevil přání výsledný model vlastnit, přičemž vyjádřil úmysl vozit ho po conech, autogramiádách a podobných fanouškovských akcích. Tím se ovšem z původně nezávazné úvahy stala stavba na objednávku a mně nastal problém. Mělť jsem pro tento účel připraven model SB-2 v pytlíkovém vydání od firmy Novo, což je přebalený a v SSSR lisovaný prastarý model původně britské firmy Frog. Technologie provedení odpovídá stáří a výroba v ruských podmínkách to rozhodně nevylepšuje. Jako experimentální platforma se to s výhradami použít dá, ale představa, že by se tento sovětský hnus pro masochisty měl někdy objevit na veřejnosti, mi působila jistou nevolnost. Proto jsem se domluvil s JWP, zda je ochoten zainvestovat do něčeho kvalitnějšího (byl). Něčím kvalitnějším je v tomto případě model SB-2 M-100 / Avia B-71 od firmy ICM. Sice rovněž ruské provenience, ale je to nová záležitost, a tudíž jiná liga. A to tak, že velmi. Model je tvarově věrný, vyznačuje se epesně provedeným povrchem, mnoha detaily a neuvěřitelným „naporcováním“, kdy se jednotlivé konstrukční prvky skládají z několika segmentů. Původně jsem zamýšlel pojmout stavbu jako on-line záležitost, kdy průběh budu postupně dokumentovat buď někde na webu, případně v samostatném vlákně ve what-if sekci na Modelfóru. Nestalo se tak ze dvou důvodů – z alibismu a lenosti. Z alibismu proto, že když jsem dostal model do ruky, poněkud jsem zapochyboval o tom, jak to nakonec dopadne (kdo by si chtěl nejdřív honit triko a pak si uříznout ostudu, že). Stavbu jsem nakonec pojal stylem „něco z toho vyleze…“ Z lenosti proto, že jsem se při nejlepší vůli nedonutil fotit průběh stavby, a i kdyby, s obyčejným kompaktem se zázraky dělat nedají. Není nad věrohodnou výmluvu…

Začal jsem – možná paradoxně – tím posledním: „nose artem“ pod kabinou. Charakteristickým znakem letounu kpt. Povondry byla kresba „polonahé Manky“ pod kabinou a bez ní to nemělo smysl stavět. Podoba Manky byla trochu nejasná. Že by se nejednalo o Manku z řáholeckých pohádek o loupežníku Rumcajsovi, to mě ani ve snu nenapadlo (jejich vznik se sice datuje do doby poválečné, ale to vzal čert). Aby byla polonahá, bylo nutné ji svléknout buď ze sukně, nebo z košilky. Po vytvoření několika pracovních verzí a poradě s JWP jsme dospěli k tomu, že ideální bude Manka bez košilky, neb široká červená sukně je charakteristický určující rys, zatímco Manka bez sukně jen v košilce je prostě jen jakási slečna v košilce. Optimální velikost Manky v měřítku 1/72 činí 8 – 10 mm, což je trochu problém, Obtisky samozřejmě nejsou, kde by se vzaly, ale na druhou stranu, nahotinku v této velikosti nemaluji poprvé, takže přišel ke slovu tenký štětec, patinovací fix a pevná ruka. Výsledek nechť posoudí laskavý čtenář sám. Nejsem sice Uko Ješita, ale jak říkáme my modeláři, nemusí pršet, stačí když kape. Kdo mi Manku pohaní, toho nebudu mít rád!

Výraznými úpravami prošel trup. Přední střeliště zmizelo úplně a bylo nahrazeno „plnou“ přídí. Zadní střeliště bylo upraveno pro montáž střelecké věže – na rozdíl od sovětského hnusu Novo/Frog má model od ICM tuto partii trupu výrazně užší, takže byl velký problém najít na vrakovišti věž natolik úzkou, aby tam pasovala. Ocasní plochy sice měly zůstat původní, ale v průběhu stavby mě napadlo, že dvojitá směrovka by letounu slušela. JWP byl pro, takže následovalo odříznutí zadní části trupu zhruba v linii náběžné hrany stabilizátoru a napasování nového ocasu z vrakoviště.

V mezičase během stavby jsem vymýšlel kamufláž a typ výsostných znaků. Zbarvení je prosté. Vzhledem k povaze boje proti gokům bylo zbytečné letouny jakkoliv maskovat a proto mohly zůstat v barvě kovu. Číslo na trupu je bez debat, výsostné znaky nabízejí opět několik možností; jak klasické kokardy (s červeným nebo modrým lemem), tak starší typ znaků praporovitého typu, případně znaky nikdy nepoužívané. Navrhl jsem podélné kokardy v národních barvách (jakási obdoba jednoho reálného návrhu tzv. bandalírových znaků z počátků ČSR) a přesvědčil kolegu Pytláka, aby to vizualizoval. Úpravou příslušného skinu pro simulátor Il-2 Šturmovik vznikl 3D model. Sice se jedná o klasické SB-2 (změnit tvary nebo alespoň „zaplechovat“ přední střeliště program neumožňuje, nebo to alespoň neumíme), které navíc nelze pilotovat (jen doprovázet, případně sestřelovat), ale představu o zbarvení poskytuje (příslušný skin do šturmovika buď na vyžádání, nebo, dá-li JWP, časem ke stažení na jeho webu). Při konzultaci ohledně typu výsostných znaků vydal JWP poslední, zásadní pokyn: „Nějak to udělej!“ Tak jsem to nějak udělal s vědomím, že mám nadále volnou ruku.

Po vyřešení problému se střeleckou věží – musel jsem dlouho hledat, než jsem našel věž natolik úzkou, aby pasovala – následovaly obvyklé práce (vytmelení, nástřik surfacerem, opětovné přetmelení toho, co „vylezlo“, opět nástřik surfacerem). První vrstva barvy (ocelová – Revell 91) měla za následek velmi mnoho velmi vulgárních výrazů. Většina syntetických barev v poslední době změnila složení, zřejmě podle jakýchsi úchylných norem nějaké obskurní komise neméně úchylné EUSSR, což vedlo k tomu, že nové „eurobarvy“ jsou sice více ökölögisch, ale chovají se jinak. Aniž bych se odvažoval radit, doporučuji na „kovové“ odstíny od firem Revell a Humbrol rezignovat a použít nějaké kvalitnější metalizéry, např. značek Gunze Sangyo nebo Modelmaster. Nicméně po nástřiku dalších vrstev kritická místa do značné míry zmizela, takže ve výsledku to nedopadlo tak špatně.

Obtisky. Nakonec jsem neodolal a použil československé kokardy s modrým lemem (Extratech). Popisků v češtině není k dispozici mnoho, ale něco se našlo; číslo byl opět trochu problém, neb k sestavení dvou čísel 22–007 (na levou a pravou stranu trupu) jsou zapotřebí čtyři nuly a málokterý výrobce je natolik inteligentní, aby ke stavebnici přiložil obtiskový aršík se čtyřmi číselnými řadami. Opět jsem tedy musel vyštrachat zbytky. Sice by bylo na místě použít nějaký archaičtější font, ale je třeba vycházet z toho, co je k dispozici, jinak by se stavba nehnula z místa.

Poslední fází bylo přelakování polomatným lakem kvůli zafixování obtisků a sjednocení povrchu, doplnění hlavní, antén, zaměřovačů, pitotovy a Venturiho trubice a podvěšení bomb.

Model Avie B-771 č.22–007 kapitána Povondry, který byl zničen při útoku na goka u nádraží v Drážďanech, je tímto konečně hotov. Vzhledem k tomu, že na začátku stavby jsem měl o konečné podobě letounu jen rámcovou představu a ke stavbě jsem přistoupil stylem „něco z toho vyleze“ – což je nesporná výhoda fiktivní techniky, která není popsána zcela jednoznačně, dopadl výsledek vcelku nad moje očekávání. Nesporně elegantní letoun má překvapivě značný potenciál pro další vývoj. Umožňuje přestavbu na noční stíhačku s radarem v přídi, těžkou stíhačku s podvěšeným pouzdrem s kanónovou výzbrojí (segment s kanóny 2×30 mm, případně 4× 20mm po demontáži vrat polozapuštěný do pumovnice), protibombardérovou záchytnou stíhačku se dvěma 30mm kanóny v pumovnici, střílejícími šikmo vzhůru, průzkumný třímístný letoun s pozorovatelem v prosklené přídi a kamerami v pumovnici, dálkový průzkumný letoun s kamerami v přídi, přídavnou palivovou nádrží v pumovnici, případně zvětšeným rozpětím u výškové varianty, a nakonec cvičný letoun s vyvýšenou kabinou instruktora umístěnou za pilotní kabinou, nemluvě o spoustě dalších motorů a vrtulí. Stavba dalších verzí je ovšem už mimo rámec původního záměru.