Modely pro scifisty #27: USS Voyager

Až dosud se modelářský seriál zabýval hlavně Star Wars, „pravdolety“ a německými projekty z konce války. Nyní se podíváme na něco jiného: na model „ztracené“ hvězdné lodi USS Voyager NCC-74656 v měřítku 1:850 od japonské firmy Bandai, který patří do „konkurenčního“ vesmíru Star Treku.
Tento model Voyageru se od běžných „kitů“ liší především ve dvou věcech: zaprvé se staví bez použití lepidla a díly jsou dodávány již nabarvené, zadruhé obsahuje LED diody a další materiál umožňující do modelu instalovat osvětlení. V této chvíli jistě mnozí „pravověrní“ modeláři mávnou s úšklebkem rukou, neboť podobný typ modelů považují (mimo jiné i díky Star Wars „Easy kitům“ od Revellu) za „pouhé hračky“, avšak v případě tohoto Voyageru by podobné soudy byly v mnoha směrech předčasné.

První, co překvapí, je samotná velikost modelu: v poměrně rozměrné a těžké krabici se ve dvanácti „platech“ nachází přes 100 dílů vylisovaných ze dvou druhů plastu (klasického černého polystyrenu a bílého pružnějšího typu připomínajícího PVC – hlavní části trupu a „skleněného překrytu“ oken jsou vytvořeny v celku zvlášť) plus sáček s diodami a „elektronikou“ a krabička s jádrem osvětlovacího systému. Každý rámeček je přitom ještě zabalen v samostatném acetátovém sáčku, aby se zabránilo poškození nátěru odíráním dílů o sebe. Výsledný dojem je docela působivý, stačí se podívat na odkazy na obrázky nebo shlédnout toto video z YouTube dokumentující „rozbalování“ a stavbu Voyageru – jen je třeba ignorovat části, kde se jeho autor rozhodl ještě svépomocně vylepšit osvětlení modelu, vrtání děr jinak při „běžné“ stavbě opravdu třeba není.

Okamžitě si ovšem všimneme faktu, že všechny díly včetně těch nejmenších jsou připevněny k rámečkům na třech až osmi místech. Vzhledem k tomu, že model je už nabarvený, byla mou první myšlenkou rozmrzelost, že prostě nebude možné díly bez poškození nátěru oddělit, ale zde jsem zažil první z několika překvapení, která mi model připravil. Systém uchycení dílů je totiž promyšlen velmi chytře: rámečky jsou připojeny buď v místech, která budou později zakryta dalšími díly, nebo jsou úchyty přichyceny ne k hraně, ale profilem ve tvaru L k rubové straně dílů. Stačí tím pádem použít jen kleštičky k oddělení dílů od rámečku a poté skalpel k odstranění zbytku, aniž by to ohrozilo povrchovou úpravu. Broušení ani pilování není nutné, otřepy na dílech neexistují, přesto je třeba velké opatrnosti a přesnosti, neboť některé díly jsou opravdu malé a smeknuvší se skalpel snadno vyrobí nehezký šrám v barvě nebo – hůř – ve vaší ruce. To druhé se mi během konstrukce modelu podařilo hned několikrát…

Stavba začíná hned druhou nejobtížnější věcí na celém modelu, konstrukcí warpových gondol. Každá se skládá z šestnácti dílů včetně jednoho se zabudovanou LED diodou, přičemž se zde bohužel poprvé projevuje největší nedostatek modelu: návod. Je „tradičně“ obrázkový, jenže stavbu popisuje v pouhých 21 krocích, což je na model této složitosti naprosto nedostatečné. Zejména vadí, že na mnohých místech není jasné, v jakém pořadí se mají části spojit a jak přesně do sebe zapadají. Konstrukce je totiž složitá, spojení dílů mnohdy rafinované a díky úžasné přesnosti, se kterou do sebe pasují, je pak opravdu těžké je bez poškození opět oddělit.
Na gondolách je třeba dát pozor zejména na záďové majáčky, nestejné barvy (červený na levoboku, zelený na pravoboku) a na správné vedení drátků od LED dílů, které mají v těsném prostoru gondoly přesně vymezené „kanály,“ aby nedošlo při spojování obou polovin k jejich „přestřižení“ mezi hranami vnitřních dílů, což by se mohlo snadno stát. Také mne překvapilo, že čelní a boční strana gondoly, která je čirá, aby jí mohlo pronikat světlo, je tvořena překvapivě masivním „skleněným“ blokem ještě doplněným druhým modrým překrytem, avšak smysl tohoto opatření se ukázal teprve v závěru.
Během spojování gondol a posléze jejich připojování pomocí otočných PVC dílů (stejně jako v seriálu, i modelový Voyager má gondoly nadsvětelného motoru nakláněcí) k zádi trupu jsem si také poprvé povšiml toho, co mě později přivedlo k úžasu ještě několikrát: přesnosti, se kterou do sebe díly zapadají. Popravdě jsem viděl už dost různých modelů, ale před tímto bych řekl, že podobná přesnost je prostě mimo výrobní možnosti: po spojení obou polovin gondoly vznikne doslova vlasová spára, do které se mi nepodařilo vrazit ani ostří žiletky, a takto precizně je provedena celá loď: na jiném místě jsem se dokonce musel podívat do návodu, abych následně zjistil, KDE vlastně jsou díly spojeny, neboť dělící linie byla pohmatem i zrakem zcela nerozeznatelná od čar na povrchu. Stinnou stránkou této přesnosti je fakt, že při spojování je nutné vyvinout poměrně velkou sílu, přičemž model vydává často děsivé zvuky. A po složení sice zůstává teoreticky rozebíratelný, ale popravdě si neumím představit, jak by se to bez značného poškození povrchu dalo provést.

Po připojení gondol k zádi následuje malá pauza na sestavení stojánku. Ten je velice důkladný a stylový, ve tvaru Star Trek symbolu, navíc má uvnitř prostor pro spínač a tři tužkové baterie napájející osvětlení – model Voyageru svítí, jen stojí-li na stojánku. Místo drátů slouží jako vodiče vytvarované plechové pásky a vše do sebe opět dokonale zapadá, bohužel v tomto případě selhal už zmíněný promyšlený systém uchycení dílu k rámečkům. Protože stojánek není barven, ale vyjma leštění ponechán v původní černé, jsou úchyty k rámečku přidělány přímo na jeho plochu a navíc zbytečně silné. Po odřezání zbudou nehezké kruhové fleky, které jsou na stojánku vidět i po sestavení a je velmi obtížné je zamaskovat.

Následuje „zlatý hřeb“ stavby: primární trup. Ten je zhotoven ze dvou polovin vylisovaných vcelku a sám o sobě je pastvou pro oči. Do každé poloviny je navíc nutno vtlačit „vložku“ z čirého plastu, která naráz „zasklívá“ všechna okna, a vložit dvě LED diody. Ty jsou napevno zalisované v plastikových koulích, takže připomínají nějaké futuristické žárovky. Pomáhá to stejnoměrnému rozptylu světla uvnitř modelu, ovšem pokud by se nějaká dioda porouchala, byla by její výměna zřejmě dost problematická. Po doplnění pár dalších drobných dílů zbývá obě poloviny spojit. Vzhledem k jejich velikosti ta operace vzbuzuje obavy, ale jde docela hladce, jen je třeba opatrnosti a síly.

Následně přichází na řadu nejobtížnější část stavby: spojení „hřbetní“ části lodi za primárním trupem, krku a boků navazující zádi, přičemž se současně dovnitř vkládá jádro osvětlovacího systému. V podstatě jde o žebro s dalšími dvěma zabudovanými diodami, vyztužující střed modelu, do kterého později zapadne stojánek. Toto žebro se musí připravit připojením malých držáků a zašroubováním čtyř křížových vrutů, které roztáhnou místa spojů, že je už nelze vyjmout; systém je podobný hmoždinkám ve zdi. V této fázi ovšem naprosto selhává návod, ze kterého nelze poznat, v jakém pořadí se hřbet, žebro a boky s primárním trupem spojují. Postup, ke kterému nepřímo vybízí – připojit hřbet k přední části, pak dovnitř vložit žebro a doplnit boky – je totiž špatný, a pokud ho modelář použije jako já poprvé, zjistí, že boky už jaksi nejdou do zbytku zapasovat. Při následných marných pokusech o to se mi podařilo ulomit jeden z držáků žebra, naštěstí není zvenku viditelný a nebyl problém ho kapkou lepidla vrátit zpět.
Nakonec jsem se zaťatými zuby celou sestavu rozebral a po delším zkoumání objevil správnou posloupnost: nejprve připojit boky k žebru, přidat hřbetní část a posléze to celé kolmo „narazit“ na trup. Vyžaduje to cit i značnou sílu a zvukový doprovod v podobě vrzání a praskání vzbuzuje dojem, že se model každým okamžikem rozletí na kusy. Přesto po zatlačení na doraz sedí vše zcela dokonale i v místě hřbetu, kde je spoj zakřivený hned ve dvou rovinách… můj úžas nad precizností modelu v této chvíli dostoupil nejspíš vrcholu.

Po připojení hřbetní části je nejobtížnější část stavby hotová, zbývají jen „dokončovací práce.“ Spojení obou polovin lodi pojištěné dvěma šroubky je jednoduché, následně je třeba dalšími dvěma šroubky připevnit vyčnívající drátky od světel z obou polovin modelu na správné kontakty na žebru. Drátky jsou už opatřené připájenými očky, která spolehlivě drží. Není třeba se bát odlomení, ani riskovat mávání pájkou nad hořlavým modelem, navíc spojení opět zůstává teoreticky rozebíratelné.
Dále je nutno dole zakrýt zbývající čirou část primárního trupu – dobře je vidět obrys kapitánského raketoplánu, se kterým se počítalo do seriálu, ale nakonec se nikdy „skutečně“ neobjevil – a ze čtyř dílů opatrně složit deflektor i se svítícími šachtami trikobaltových děl nad ním. Posléze se celý spodek trupu uzavře dalším jediným velkým dílem s čirou „vložkou.“ Už nepřekvapí, že i tato operace je bezproblémová a spojení dílů dokonalé, zbude pouze poslední malá otevřená část pro stojánek.

USS Voyager byla jediná z „velkých“ lodí Star Trek vesmíru, která kromě raketoplánů disponovala i možností přímého přistání na planetě. Z toho důvodu model nabízí možnost postavit ji s vysunutým podvozkem, ovšem v tomto směru není výsledek nijak zdařilý. Především, samotné podvozkové nohy jsou příliš krátké a titěrné, aby se dalo uvěřit, že plavidlo takové velikosti unesou – v seriálu to bylo vysvětleno tím, že i „zaparkovaný“ Voyager je stále nadnášen antigravitačním polem a nohy ho pouze „stabilizují“, což ovšem nezmění nic na tom, že model pak vypadá jako rachitický jezevčík. Navíc samotné provedení podvozkových noh není ve srovnání se zbytkem dílů nijak oslňující – dokonce vznikla konverzní sada, která nabízela jejich nahrazení za lepší, stejně jako jiná, určená původně pro Voyager od Revellu podobné velikosti, co dovolovala postavit loď s otevřeným hangárem, kde byly vidět i miniaturní modely raketoplánů. Přestože tak model umožňuje postavit podvozek dokonce ve dvou verzích, s nohama buď plně, nebo jen částečně vysunutými jako během přistávání, většina modelářů nejspíše sáhne jako já po variantě se zataženým podvozkem, takže vlastně bez něj. Naneštěstí opět narazí na problém s návodem, neboť kryty podvozkových šachet jsou asymetrické a z kreseb nelze vyčíst, jakou stranou na otvory správně pasují. Zbývá opět jen pracná a vzhledem k možnosti poškození povrchu i riskantní metoda pokus-omyl.

Úplně poslední prací na modelu je jeho upevnění na stojánek. To je provedeno jinak než obvykle, Voyager na něm není jen posazen, ale zasunut do „šuplíkového“ výřezu tak, aby došlo k propojení kontaktů osvětlení ve stojánku a modelu. Výhodou tohoto systému je, že loď lze následně i se stojánkem naklánět nebo otočit úplně „vzhůru nohama“ bez rizika, že upadne nebo se cokoliv ulomí – spojení je realizováno v těžišti a hlavně váhu modelu nenese plášť, ale právě až „žebro“ uvnitř trupu, které ji rovnoměrně rozkládá. Záporem je skutečnost, že pokud chcete model sejmout nebo naopak nasadit, musíte nejprve oddělit „panel“ trupu, kterým stojánek prochází, a poté ho vrátit zpět. Ovšem dotyčný díl je úmyslně vyroben s nepatrně větší vůlí a nachází se na něm dvě „spony,“ které manipulaci velmi usnadňují, stačí za ně lehce zatáhnout nehtem. Výrobce navíc myslel i na modeláře, kteří se případně rozhodnou ignorovat osvětlení a budou model stavět k zavěšení: v krabici najdou totožný díl bez výřezu pro stojánek, takže nebudou mít loď „s děravým břichem.“

Tím je stavba v podstatě hotová. Model není třeba barvit, a pokud během konstrukce nedošlo k nějaké nehodě, ani provádět jakékoliv retušovací zásahy. Nátěr je přitom precizní i v detailech, zcela stejnoměrný a navíc polomatně lakovaný, takže působí velmi přirozeně. USS Voyager sice nemá na trupu notoricky známé „aztécké panely,“ stínované geometrické plochy připomínající maskovací kamufláž, které jsou noční můrou každého stavitele Star Trek modelů, ale stačí se podívat na jemné, symetrické „žebrování“ a je jasné, že to by se rozhodně nedělalo snadno. Podobně vynikající jsou obtisky – čitelné jsou všechny nápisy včetně čísel na poklopech únikových modulů nebo varování pod hangárem, s písmem menším než milimetr.

Na závěr jsem si nechal zhodnocení hlavního „taháku“ modelu, integrovaného osvětlení. Návod doporučuje testovat ho průběžně během celé stavby, ale já zariskoval a zapnul ho poprvé až po dostavění, abych si užil trochu překvapení. 🙂 Není to žádná převratná novinka. První podobně osvětlené modely produkoval už AMT/Ertl, konkrétně šlo o stanici Deep Space Nine, model Enterprise-D a imperiální křižník ze Star Wars. Světlo v nich zajišťovala soustava optických vláken, pro která bylo nutno ručně vrtat otvory, v případě stanice Deep Space Nine to zahrnovalo na 1 900 děr většinou o průměru 0,8 mm – komentář myslím netřeba. Dnes se zase vyrábí speciální „elektronické sady,“ se kterými lze zavést s trochou modelářské a elektrotechnické zručnosti osvětlení do téměř libovolného modelu. Velmi ceněné (a také drahé) jsou například od tohoto výrobce, firmy, která se jinak zabývá i výrobou zvláštních efektů pro „skutečné“ filmy a seriály. Doporučuji prohlédnout si stránky a hlavně zhlédnout prezenční videa Enterprise a „torpédového efektu.“ Mimochodem, sady jsou určeny primárně právě pro vůbec největší sériově vyráběný Star Trek model, Enterprise-A od firmy Polar Lights s délkou přes jeden metr a průměrem talíře trupu 48 cm.

„Náš“ USS Voyager je v tomto směru rovněž zdařilý. Především u motorů působí příznivě fakt, že dvě vrstvy průhledného materiálu rozptýlí světlo, až je vyvolán dojem, že vychází rovnoměrně z celého povrchu a značně potlačují „bodový efekt.“ Přestože tak gondoly svítí mnohem silněji než v seriálu, nepůsobí nijak „hračkovitě.“ Díky uzavření LED diod do plastikových koulí se podobného výsledku dosáhlo i u trupu, okénka, kterých je mimochodem docela dost, září stejnoměrně a „nešajní.“ Dokonale trefit se podařilo hlavní deflektor, který je od „skutečnosti“ v seriálu k nerozeznání – Bandai se zjevně poučil z chyb svého dřívějšího modelu Enterprise-E, kterému bylo v recenzích vytýkáno právě to, že vypadá, jako by měl v trupu zabudovanou baterku. Celkově je Voyager snad prvním modelem, u kterého osvětlení vážně působí jako přirozená součást přispívající k celkové kvalitě a ne jen „reklamní doplněk“; prohlédnout si ho můžete na tomto bohužel nepříliš kvalitním videu.

Dohromady je model hvězdné lodi USS Voyager zdaleka nejlepší Star Trek a jeden z nejlepších „kitů,“ jaké jsem dosud viděl. Především přesnost a preciznost zpracování dílů je místy neuvěřitelná, stejně jako provedení povrchu; dobu stavby odhaduji na zhruba 8-10 hodin čistého času. Mezi negativa patří uchycení dílů stojánku, provedení podvozku, ale hlavně naprosto odbytý návod. Přestože se model staví bez nutnosti lepení a barvení, nemohu jeho stavbu doporučit zcela začínajícím modelářům, spíše až středně pokročilým, nehledě na skutečnost, že bude dnes už velmi těžko sehnatelný. Pokud se vám to však podaří a máte již určité modelářské zkušenosti, rozhodně byste si ho neměli nechat uniknout.

Obrázky jsou tentokrát pouze externí:

Pohled na přebal krabice.

Zvětšená fotografie částečně sestavené gondoly, dobře je vidět masivní blok rozptylující světlo i jeho modrý překryt, stejně jako vedení drátků.

Snímek otevřeného trupu se zapnutým osvětlením před finální dostavbou. Vpředu jsou vidět diody kryté kulovými pouzdry.

Detail spodku zádi.

Zde a zde pohled na poněkud chatrně působící podvozek.

Pohled na místo připojení stojánku, patrné jsou dosud otevřené podvozkové šachty.

Porovnání několika verzí stejného modelu různých výrobců – Vyoager od Bandaie je uprostřed, nalevo Revell. A nakonec několik fotografií hotového modelu.

Doplňující odkazy:

Recenze tohoto modelu ze serveru starshipmodeler.com.
Starší článek věnovaný tomuto modelu na jednom z českých Star Trek webů, jeden z krátké série.
http://dlmparts.com/home.html
http://mysite.verizon.net/vzerfxy3/index.html
http://www.needfulthings.net/webmall/jai/index2.html – pro zájemce o problematiku osvětlovacích kitů.