Modely pro scifisty #19: Řízené létající pumy

Německé projekty – řízené létající pumy

Firemní konstruktéři vytvořili celou řadu zajímavých projektů, mezi jinými stěžejní projekt „C“, což byl gigantický létající nosič menších strojů, určených k nejrůznějším účelům.

Z našeho hlediska jsou zajímavé dva „podvěsné“ projekty pro zmíněné monstrum – Projekt „E“ a projekt „F“. V obou případech šlo o pilotované létající pumy, které měl pilot podobně, jako v jednom z předchozích článků popsané rakety, navést na cíl a těsně před dopadem stroj opustit. Prakticky šlo o sebevražednou záležitost. Projekt „E“ měl klasickou konfiguraci a poněkud tvarově připomínal zmenšený Me-262. Je teoreticky možné, že by v něm byla tehdy v Německu zkoušená katapultovací sedačka, její funkce při rychlostech nad 1000 km/h je ale sporná. U podstatně bizarnějšího projektu „F“ měl pilot nad hlavou motor a vstup do kabiny se nacházel v podlaze za pilotní sedačkou – tam by zřejmě nebylo jednoduché dostat pilota dovnitř, natož ven při vysokém přetížení!

Vzhledově šlo v obou případech o elegantní, aerodynamicky vytříbené jednoplošníky s šípovými křídly, poháněné proudovými motory. Projekt „E“ měl motor pod ocasní částí a kabinu klasicky umístěnou na hřbetě trupu uprostřed jeho délky. Projekt „F“ měl motor nad zadní částí trupu. Zadní hrana trupu a motorového nosníku byla zároveň směrovkou, přední hranu nosníku tvořilo prosklení pilotní kabiny.

Modely obou strojů – pum vyrábí český výrobce AV-models z Kladna. Stavebnice jsou odlévané z polyuretanu, kryty kabin mají z acetátové fólie, sedačky a knipl z bílého kovu. To vše doplňuje planžeta plechových dílů aršík obtisků a velmi jednoduchý návod. Obal obou modelů tvoří bytelná kartonová krabička s barevným bokorysem příslušného stroje a firemními údaji.

Vzhledem k technologii výroby těchto modelů se k lepení používá vteřinové, případně disperzní (Clearfix na kabiny) lepidlo a na tmelení šedý tmel Tamiya, k čištění přeteklého lepidla pak rozlepovač (debondér). Barvy jsou syntetické Modelmaster (kov, černá), Modelud (RLM 02) a disperzní Agama (ostatní odstíny).

„Daimler-Benz project E“ na první pohled vypadal jako standardní polyuretanová stavebnice. Po otevření krabičky, na mě vykoukl jeden list s hrubým výkresem stroje a náčrtem zkompletované sedačky. Kupodivu postrádal jinde obvyklý „rozstřel“, tedy náčrt, jak patří dohromady jednotlivé díly. Pod ním se schovávaly igelitové sáčky se součástkami – pro AV-models typickou sestavou, popsanou výše. Prohlídka dílů ukázala, že jsou bez zjevných bublin, těleso motoru a vodorovná ocasní plocha ale měly vedle velmi jemného rytí také brutální nálitky a prstence vstupu a výstupu motoru nepostrádaly zbytky blány po odlití. První hrubé poskládání dílů „na sucho“ ukázalo, že jedna polovina trupu je o kousek (pár desetin milimetru) větší, než druhá, což se nejevilo jako velký problém. Horší to bylo se vstupem a výstupní tryskou motoru – ty byly výrazně menší, než čela motorového bloku. Směrovku stačilo jen začistit a odstranit nálitek na styčné ploše, až příliš jemně rytá křídla potřebovala přebrousit hrany a prohloubit rytí.

V první fázi stavby jsem tedy začistil všechny díly, dopasoval poloviny trupu a natřel součástky relativně chudého interiéru (RLM 02; RLM 66, černá), ve kterém mají fajnšmekři co vylepšovat. Sestavil jsem interiér (podlážka, knipl, sedačka s pásy) a zkusil, jak jde do trupu – stačilo lehce zúžit podlážku a dokonale sedl (včetně palubní desky). Následovalo slepení trupu a přetmelení styčné spáry. Zatímco tmel na trupu zvolna zasychal, jal jsem se kompletovat motor. Po začištění tělesa motoru a opětovném poměření prstenců jsem oba (jak vstupní, kam se vlepuje imitace čela turbíny, tak zadní, ve kterém chybí výstupní kužel) usadil na vrstvu tmelu, ze kterého jsem zároveň v zadní trysce naznačil výstupní kužel turbíny. Trup i motor jsem nechal důkladně proschnout, načež následovalo broušení a obnova odbroušeného či zatmeleného rytí. Po přiložení motoru k trupu se ukázalo, že přechod z trupu do motoru pod ocasem stroje bude nutno vytvořit z tmelu, neb k sobě části nepřiléhaly. Vyřešil jsem to tak, že v přední části jsem motor lepil k trupu natvrdo vteřiňákem, zatímco v zadní části je spoj tvořen vrstvou tmelu. Po usazení motoru opět následovaly fáze schnutí a broušení. V mezičase jsem prohloubil rytí na křídlech a ocasních plochách. Výškovku a směrovku jsem bez problémů přilepil na zabroušené styčné plochy výřezu v ocasní části trupu (je nutno hlídat geometrii) a následně na trup přilepil křídla a začistil spoje. Částečně podle vzoru Me-262 jsem na trupu rozmístil antény a následně ze zbytků rámečku jiné stavebnice slepil „trubkový“ stojan na sestavený stroj. Po lehkém přebroušení následoval nátěr – jako základ kovový odstín „steel“, který ukázal nerovnosti povrchu (přebrousit a znovu natřít!), po zaschnutí základu pak následovala šedomodrá RLM 76 na spodní a kombinace zelených RLM 82 a 83 na horní plochy, doplněné drobnými skvrnami hnědofialové RLM 81. Po zaschnutí barev následovalo přilepení překrytu kabiny Clearfixem (přes veškerou snahu moc nesedí), lakování, nanášení obtisků a po jejich vyschnutí další přelakování. Bylo hotovo.

Tento model je vzhledově zajímavý, ale na rozdíl od následujícího není díky absenci „rozstřelu“ v návodu a zvýšené potřebě tmelení vhodný pro úplné začátečníky s polyuretanem. Stavba sice vypadá díky minimu dílů jednoduše, ale prodlužuje ji neustálé, byť rozsahem nevelké tmelení.

„Daimler-Benz project F“ překvapil už ve stádiu vybalení z krabičky svými rozměry. Trup vyplňoval celou délku krabičky a zastiňoval ostatní díly. První obhlídka součástek umístěných v několika pytlících dopadla dobře – droboť se zbytky blány byla bez bublin, stejně jako křídla a ocasní plochy. Trup vypadal také dobře, jen kořen křídla na pravé polovině byl delší, než bylo třeba a zadní hrana spolu s okraji kabiny v sobě měla bubliny – naštěstí na vnitřní straně.

Stavbu jsem zahájil začištěním dílů a zabroušením styčných ploch. Poloviny trupu v tomto směru vyžadují zvýšenou péči a než si na sebe „sednou“, musíme brousit dlouho a opatrně. Pak standardně předbarvíme drobné díly a interiér (šedá RLM-02 a černošedá RLM-66) a sestavíme vnitřek kabiny. Zkusíme nasucho sesadit trup a zkompletovaný interiér kabiny (podlážka, knipl, palubní deska, pedály, sedačka s pásy a nějaké potrubí okolo). V mém případě se ukázalo, že je třeba poněkud rozšířit výřez kabiny v trupu, než si vše „sedlo“ a bylo možno trup slepit. Po zaschnutí lepidla bylo nutno začistit spáru mezi polovinami trupu – tam kde materiál přebýval, jsem škrábal a brousil, spáry jsem tmelil (šedý tmel Tamiya) a po zaschnutí tmelu brousil. Po začištění jsem podle plánku v návodu zjistil, že mi na zadní hraně trupu schází cca 3 mm na délku. Materiál byl v těch místech bublinkovatý a ubýval při broušení více, než bylo zdrávo. Chybějící část jsem dotmelil, vybrousil a přeryl, načež jsem instaloval směrové kormidlo. V mezičase, než vytvrdl tmel, jsem zkompletoval pohonnou jednotku a označil si, kterou částí přijde na nosník na trupu. Zde bylo nutno poněkud obrousit základnu výstupního kuželu a stěny vstupního tunelu, aby šlo vše dohromady. Po dokončení trupu přišla na řadu křídla a ocasní plochy. Lepí se na trup na tupo a je při tom třeba neustále hlídat geometrii. Po zaschnutí lepidla je kořeny křídla nutno přetmelit, přebrousit a následně obnovit rytí – styčné plochy křídel jsou poněkud menší, než plochy kořenů na trupu. Po křídlech jsem nalepil motor, antény a celý stroj přetřel barvou oceli. Barva ukázala, kde je ještě třeba brousit, antény mě donutily zimprovizovat stojánek. Ten jsem zhotovil ze staré telefonní karty a natřel á la „dřevěná koza“. Po přebroušení jsem obnovil „kovový“ nátěr a po jeho zaschnutí a fixaci nalepil disperzním lepidlem kryt kabiny a celý stroj přetřel šedomodrou RLM-76. Po dalším schnutí jsem na horní a boční plochy namaloval tenké hady zelenou RLM-82, stroj přelakoval, nanesl obtisky a znovu přelakoval. Proti stavbě rakety téhož výrobce šlo prakticky o oddechovku na několik odpolední.

Vzhledem k malému počtu dílů a jejich slušnému lícování tato pilotovaná puma nemusí být špatná jako první celopolyuretanový model pro někoho, kdo už se s tímto materiálem setkal ve formě doplňků jiného modelu a zvládl jejich instalaci.

Oba dva modely nejsou určeny pro absolutní modelářské začátečníky, ale jejich pojetí umožňuje někomu navyklému pracovat s různými technologiemi jejich prostřednictvím vstoupit do světa celopolyuretanových stavebnic. Jako problém se jeví ne zrovna podrobné návody, absence vhodných stojánků, nutných pro stroje bez podvozku a skutečnost, že acetátové překryty kabin jsou ve stavebnicích jen v jednom exempláři (současný trend je přibalovat dva kusy), takže se je musí povést vypreparovat z polotovaru na první pokus.

Popsané stroje představují velice zajímavé sběratelské artefakty – zejména pro vyznavače paralelních dějin a zájemce o technické kuriozity a nepochybně upoutají pozornost nezasvěcených zvědavců.