Další z létajících podivností se na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století proháněla sovětskou oblohou.
Stroj měl na svou dobu nezvyklý vzhled. Šíhlý doutníkový trup, v jehož hrotu byla umístěna kabina pro ležícího pilota, byl opatřen tehdy neobvykle šípovitými křídly (45°) a nezvyklými (též šípovitými) ocasními plochami ve tvaru T. Podvozek tvořila výsuvná lyže, pohon pak dvoukomorový raketový motor Walther HWK, který za dvě minuty chodu plným tahem spotřeboval celou zásobu 1900 kg paliva (kerosin, kyselina dusičná a peroxid vodíku). Systém záchrany pilota v případě letové nehody patrně inspiroval konstruktéry prvních sovětských kosmických lodí. Jeho základ tvořila oddělitelná kabina. Tu po oddělení od zbytku stroje stabilizoval padák. Ze stabilizované kabiny byl následně katapultován pilot, který přistál na vlastním padáku.
Pokusné stroje nebyly stavěné na samostatný vzlet ze země, buďto byly vlekány B-25 nebo Tu-2, nejčastěji byly ale do velké výšky vynášeny v závěsu pod křídlem B-29, nebo jeho sovětské kopie („analogu“) Tu-4 a vypouštěny jako okřídlená střela.
Letové zkoušky byly zahájeny v roce 1948 a zřejmě pokračovaly až do padesátých let. Byly provázeny četnými problémy, menšími nehodami a občas i havárií. Třetí prototyp nakonec dosáhl rychlosti 0,95 M ve vodorovném letu a 1 M (rychlost zvuku) překročil v letu střemhlavém. Zkoušky přinesly řadu vědeckých poznatků, o aerodynamických jevech při vysokých rychlostech tehdy ještě nebylo mnoho známo a prakticky nic o jejich skutečném vlivu na konstrukci letadel.
Model stroje v německých barvách původně vyráběla jako stříkaný německá HUMA, v současné době ho produkuje kladenská garážová firma A+V models.
V bytelné lepenkové krabičce s barevným bokorysem stroje najdeme jednoduchý návod, hrst polyuretanových dílů, plátek plastu na vyříznutí aerodynamických plůtků, několik kousků ocelového drátu a nepříliš průhledné díly kabiny z acetátu nevalné kvality.
Stavbu zahájíme prozkoumáním návodu. Interiér kabiny má relativně bohatou výbavu, ale kdo chce, může z něj ponechat jen část blízkou otvoru v přídi – do stroje není prakticky vidět. Postupně začistíme jednotlivé díly a zkusíme je spasovat na sucho. Natřeme drobné součástky a interiéry podle poznámek v návodu (ruská šedá na konstrukce, černá, barva kůže, hliník). Sestavíme interiér, nebo alespoň jeho viditelné části, dopasujeme ho do trupu a slepíme poloviny trupu. Kdo bude chtít, aby stroj stál vybalancovaný na vysunuté lyži, měl by za kabinu přidat zátěž, jinak mu stroj bude po slepení padat na ocas. Spoj přetmelíme, přebrousíme a opravíme rytí. Na konec trupu nalepíme plátek s tryskami, které následně odvrtáme. Z přiloženého kousku plastu podle obrázku v návodu vyřežeme aerodynamické plůtky na křídla a výškovku, dopasujeme je a nalepíme. Slepíme směrovku s výškovkou a nalepíme je na záď trupu. Upravíme náznak kořenů křídla podle styčných ploch křídel, nalepíme křídla. Přetmelíme spoje křídel a trupu, přebrousíme je a zrekonstruujeme poškozené rytí. Sestavíme podvozkovou lyži a soustavu vzpěr (část jich naštípeme z přiložených drátů) a celou sestavu vlepíme do podvozkové šachty. Pak přilepíme podvozkové kryty.
Čeká nás nejděsivější část. Prosklený nos letounu se skládá ze čtyř dílů acetátu, které je nejprve nutno vypreparovat s výlisku. Díly při tom velice snadno praskají, navíc se v případě bočnic krytu předem nedá odhadnout jejich přesný tvar. V principu jde o dva kruhové vypouklé kryty (jeden tvoří hrot přídě, druhý uzavírá dutinu v trupu) a dva díly, tvořící stěny kuželu mezi nimi. Podařilo se mi z fólie úspěšně vypreparovat oba kryty, bočnice se ale již při vyřezávání začaly rozpadat. Příď jsem lepil Clearfixem. Toto speciální disperzní lepidlo na průhledné díly dokáže scelit praskliny a uzavřít menší otvory při zachování průhlednosti. Oba kryty jsem v označeném místě provrtal a ten větší jsem nalepil na trup. Poté jsem na kus drátu, imitující pitotovu trubici a procházející jako osa průhlednými částmi, nalepil přední kryt a „vnitřní“ konec opatrně zalepil do krytu na trupu. Mezi ně jsem se pak snažil umístit obě bočnice, aby plynule navazovaly na oba kryty. Při uzpůsobování tvaru ale dále praskaly a nakonec kus chyběl. Sice se mi podařilo tento konstrukční celek dát nějak dohromady, ale nedosáhl jsem žádoucího vzhledu. Celý předek stroje jsem namočil do Clearfixu a nechal několik dní proschnout. Vzhledu to sice valně nepomohlo (pořád se to jeví jako nouzová oprava po havárii), ale výsledek je lepší, než před zákrokem a nikde nezívají díry a praskliny.
Po dokonalém proschnutí jsem stroj natřel barvou v odstínu „kovový hliník“ a po vyschnutíještě některé části doplnil „stříbřenkou“. Prostor kolem trysek pak dostal nátěr odstínem „žíhaný kov“ a tím práce na této obludě skončily.
Model je velmi zajímavého vzhledu, v případě potřeby je ho možno nakamuflovat i v duchu „Luftwaffe 46“. Rozhodně potěší příznivce paralelních dějin, ale vzhledem k záludnostem stavby by ho měl stavět spíš profesionál.
Michael Střelec Pešťák (redaktor)
Strelec.M.P@seznam.cz
