Seriál o podivnostech na obloze bude tentokrát pokračovat dvěma zajímavými kousky, které svým vzhledem nemají daleko k UFO.
Ve třicátých letech se do centra pozornosti leteckých konstruktérů začaly dostávat jiné typy pohonu. Bylo zřejmé, že klasické motory a vrtule v tehdejším technickém pojetí spějí ke svým hranicím možností. Proudové motory byly hudbou blízké budoucnosti a tak se pozornost obracela k raketovým motorům. Ty však vyžadovaly zcela nová aerodynamická řešení strojů…..
Tato řešení hledali mnozí a jedno z nich bylo deltakřídlo. Všeobecně jsou známy práce bratří Hortenů nebo profesora Lippische z Německa, na stejných úkolech ale pracovali i konstruktéři v „rudém carství“ – SSSR. Jedním z nich byl i mladý konstruktér A. S. Moskalev. Jeho doménou byly lehké sportovní stroje, ale jako člen různých konstrukčních kolektivů se účastnil i prací na modernizaci TB-3 a konstrukci jiných strojů. Jedním z nich bylo i vojenské samokřídlo „Sigma“ (Moskalev SAM-7), vycházející z technologického demonstrátoru pro bombardér K-12 konstruktéra Kalinina. Z konstrukce SAM-7 bylo odvozeno pokusné samokřídlo SAM-9, jehož osud sledovali nejvyšší sovětští funkcionáři. Výpočty prováděl CAGI (Centrální aerohydrodynamický institut), Moskalev stál pravděpodobně za původním návrhem a podílel se hlavně na technické realizaci. Pokusný stroj byl malý (rozpětí 3,55m, délka 6,15m) a měl elegantní, aerodynamicky čistý tvar. Tvořilo ho tlusté, lehce protáhlé deltakřídlo se zaoblenými rohy, ze kterého na spodní ploše vystupovalo břicho trupové gondoly a podvozek, na horní ploše se nacházel překryt pilotní kabiny, který plynule přecházel ve směrovku. Stroj byl hotov v roce 1936, vykonal pojížděcí zkoušky a první skoky. Pokusy o plnohodnotný let probíhaly od konce roku 1936, ale skutečné lety se podařilo uskutečnit až ve druhé půlce roku 1937. V té době nezvyklé aerodynamické vlastnosti stroje vyžadovaly úplně novou techniku pilotáže, při klasické se stroj nedostal více jak 20 m nad zem. Pokusy s letounem v aerodynamickém tunelu ukázaly, že pro start vyžaduje podstatně vyšší úhel náběhu, než se tehdy považovalo za možné. Chyba tedy nebyla ve stroji, ale mezi sedačkou a kniplem. Po náležitých rozborech se piloti naučili potřebným technikám a stroj létal velmi dobře. Výsledky jeho testů velmi dobře posloužily o dvacet let později při konstrukci MiGu 21….
Stavebnici této kuriozity dělá ukrajinská garážová firma Unicraft. Měla by to být dvaasedmdesátina, ale model je proti uváděným rozměrům originálu o něco větší.
V malé lepenkové krabičce najdeme návod, vakuovaný překryt kabiny a hrst dílů, odlitých z jakési tvrdé a křehké hmoty, připomínající polyuretan. Dílů je minimum – tři díly vrtule, dvě podvozkové nohy, dvě kola, acetátový kryt kabiny, neprůhledný kryt kabiny, vana trupu, směrovka, přední a zadní část křídla s brutálními nálitky. Interiér kabiny neexistuje – doplníme ho dle vlastního uvážení z vrakoviště. Návod radí ještě vyrobit ostruhu – použil jsem kousek plastové tyčky z vrakoviště.
Díly opatrně očistíme od nálitků a zabrousíme. Musíme být opatrní, odlitky jsou proklatě křehké! Natřeme detaily – kola a někde jinde získané vybavení kabiny. K lepení (vyjma průhledného překrytu kabiny) použijeme vteřiňák. Slepíme díly křídla a protože nesedí (přední část mého kusu byla výrazně tlustší), spoj masivně přetmelíme a vybrousíme. Na křídlo napasujeme zespodu trupovou vanu – kupodivu to jde bez větších problémů, spáru zalijeme vteřiňákem. Zabrousíme spoj v místě, kde bude nalepena vrtule, a obnovíme poškozené rytí. Vybarvíme šachtu kabiny, osadíme interiér, nalepíme směrovku a pomocí Clearfixu i průhledný překryt kabiny – nebude se mu na své místo chtít, takže doporučuji použít umírněné násilí. Je možno použít i vhodně nabarvený neprůhledný odlitek – tím nám odpadne práce s interiérem. Podle plánku v návodu nalepíme podvozkové nohy a kola a následně i slepenou vrtuli. Na věrohodné informace o zbarvení stroje jsem nenarazil, takže jsem použil hliníkový nátěr na většinu stroje (většinu stroje tvořilo dřevo a plátno, barva „aluminium“ se tudíž nehodí) a stříbrnou barvu na kovové kryty na přídi. Pneumatiky, vrtulové listy, ventilační mřížky a výfuky jsou černé, interiér je v kombinaci klasických barev – základ ruská „šedá na konstrukce“, sedačka hnědá, detaily černé. Dokončený model přelakujeme matným lakem. Hotový model vypadá i na dnešní dobu dost neuvěřitelně.
Přes jednoduchost konstrukce a malý počet dílů je stavebnice vhodná spíše pro staré praktiky, než pro začátečníky….
Druhou dnešní „obludou“ je jediné skutečně zdokumentované německé UFO – Sack AS-6. Letecký modelář a statkář A. Sack již před válkou provozoval létající modely s kruhovým křídlem. Do roku 1944 dospěl do velikosti, která mu konečně umožnila přejít ke stavbě skutečného stroje (rozpětí 5 m, délka 6,40 m). Na počátku své činnosti získal podporu generála Udeta a tím i říšských úřadů, jejich přízeň mu vydržela i po Udetově smrti. To mu umožnilo stavbu prototypu, jehož konečná montáž proběhla na letecké základně Brandis. Stroj měl kruhové křídlo, v náběžné hraně byla vetknuta gondola s motorem, podvozkem a pilotní kabinou, na odtokové hraně v ose stroje čněla nevelká směrovka, nesoucí výškovku, a na spodku „placky“ pod výškovkou se nacházela ostruha. Jinak by se dalo říci, že byl ze „sekáče“. Příď a motor z Me -108, podvozek z Me-109, vybavení kabiny „co dům dal“ a žebra z prken konstruktérovy stodoly…. První zkoušky ukázaly, že stroj je špatně vyvážený. Po náležitém vyvážení se za průběžných úprav konstrukce podařilo provést několik dlouhých skoků, které prokázaly malý účinek řídících ploch, občas došlo k poškození podvozku….. Stroj budil pozornost bojových pilotů z letek, dislokovaných na základně, nikomu se ale (podle dostupných informací) na podivném stroji nepovedl plnohodnotný let. Pokusy koncem roku 1944 ukončil americký nálet a po zajímavém stroji tak zbyla jen nějaká fotodokumentace.
Stavebnici talíře (občas se objeví i název „Fliegende Bierdeckel“ = „létající pivní tácek“) vyráběla v obou základnícj měřítkách (1/48 i 1/72) česká firma Special Hobby. Popisovaný model je „dvaasedmdesátina“.
V charakteristické krabičce s líbivým obrázkem najdeme rámeček plastových a pytlík polyuretanových dílů, acetátový překryt kabiny, návod a slušné obtisky od Propagteamu. Jde o shortrun, takže před začátkem stavby důkladně začistíme a dopasujeme plastové díly, opracujeme polyuretanové díly interiéru a natřeme drobné součástky a po sestavení nedostupná místa (RLM 02, černá, hliník). Slícujeme díly na sucho, klasicky slepíme plastové části – křídlo, trupovou gondolu, podvozek a přední masku s vrtulí. Spoje gondoly bude patrně nutno lehce přetmelit a přebrousit. Slepíme interiér kabiny – tvoří ho „vana“ s odlitými detaily, palubní deska a sedačka a instalujeme ho do výřezu v trupu. nalepíme překryt kabiny astroj natřeme – horní plochy tmavou zelenou RLM 71, spodní světle modrou RLM 65, výfuky černé, nebo rez. Po zaschnutí barev stroj přelakujeme, podle schématu naneseme obtisky a po jejich zaschnutí je přelakujeme.
AS-6 je originální obluda, jež potěší oko scifistovo. Stavba je relativně jednoduchá, byť vyžaduje jistou dávku trpělivosti (při čištění dílů) a tři druhy lepidla (běžné modelářské na polystyren, vteřinové na polyuretan a disperzní – třeba Clearfix – na lepení kabiny). Zvládne ji tedy i začátečník, pokud to nemá být jeho úplně první model.
