Modely pro scifisty #41: Na obloze věci divné (2) – Pták Ohnivák

Mystickým tvorem byl pro tuto příležitost speciálně kamuflovaný prototyp bezocasého bombardéru Kalinin K-12. Několik dochovaných fotografií nám ukazuje divoce pomalovaný stroj značně neobvyklého vzhledu, popisy se pak shodují na celkem dobrých letových vlastnostech, ale jinak (na rok 1937) mizerných výkonech a výzbroji. Relativně velké rozměry (rozpětí 20,9 m, délka 10,3 m), pouhé dva kulomety, 500 kg pum, pevný podvozek bez tlumičů, slabé motory a rychlost kolem 200 km/h by už tehdy znamenaly v reálných bojových podmínkách pro posádku stroje sebevraždu. Prameny ale hovoří i o tom, že prototyp byl de facto technologický demonstrátor, jehož hlavní úlohou bylo prokázat funkčnost zvolené koncepce. Celý projekt ale skončil neslavně.

Autorem neobvyklého stroje (stejně jako celé řady dalších) byl K. A. Kalinin. Pocházel z kozácké rodiny, byl nejprve carským důstojníkem (nejprve u pěchoty, pak u dělostřelectva a nakonec u letectva), po revoluci vystřídal letecké oddíly několika vládních formací na Ukrajině, aby skončil v leteckém oddílu Rudé armády. Po válce studoval leteckou konstrukci, přžil první vlnu čistek, aby se nakonec stal leteckým konstruktérem a pracoval v několika leteckých závodech – v Kyjevě, Charkově a ve Voroněži. Zkonstruoval celou řadu menších dopravních a sanitních strojů, pokoušel se i o bombardéry. Proslulým byl stroj Kalinin K-7 – těžký bombardér, bohužel se zřítil při letových zkouškách, snad v důsledku tehdy neprobádaného flutteru ocasních ploch. Známým je jeho „Pták Ohnivák“, který se měl stavět v menší sérii, a jeho posledním projektem byl malý raketoplán K-15, který zůstal už jen na papíře. Po úspěchu stroje K-12 konstruktéra opět dohnala realita. Další vlna stalinských čistek vrátila do hry jeho proukrajinskou činnost v letech revoluce a K. A. Kalinin byl režimem nemilosrdně zlikvidován – není ani známo přesné datum jeho popravy, uvádí se různá data v letech 1938 – 1940. A protože nebylo žádoucí vyrábět dílo „nepřítele revoluce“, zahájená sériová výroba stroje K-12 byla zrušena a existující prototyp rozebrán a uskladněn jako zdroj náhradních dílů…

„Ptáka Ohniváka“ v současné době seženete jako stavebnici jen náhodou, nejspíš v aukci, nebo v komisním prodeji při likvidaci pozůstalosti po nějakém sběrateli, jako se to podařilo mě. Jedinou známou stavebnici stroje (1/72) odlévala z epoxidu začátkem 90. let firma Spin, což byl zjevně „garážový výrobce“. V lepenkové krabičce s brutálně kolorovanou fotografií stroje se nalézají pytlíky s blánou s drobnými díly a několika velkými odlitky, tvořícími motory, křídla, klapky a části trupu. Rytí je jemné, ale znehodnocuje ho bublinatost materiálu. Prosklené části jsou vakuované z acetátové fólie. Povedený je kryt pilotní kabiny, ostatní díly jsou lehce zmuchlané. Prostudujeme jednoduchý návod, připravíme si vteřiňák, urychlovač a debondér, sadu brusných nástrojů, nějaký tmel a začneme s prací.

Nejprve očistíme velké díly od nálitků a stop po dělení formy, z blány vypreparujeme a začistíme drobné díly. Odvrtáme v motorech otvory pro vrtulové hřídele. Zkontrolujeme křídla a pokud jsou olámány stojiny mechanizace křídla, z plastových destiček vyrobíme a nalepíme na křídla nové. Následně doporučuji větší díly přestříknout surfacerem, nebo alespoň přebarvit nějakou světlou základovou barvou. Objeví se tak bublinky v povrchu a bude je možno včas přetmelit a přebrousit. Po skončení přípravných prací nabarvíme drobné díly a interiéry, případně doděláme díly na vylepšení interiéru pilotní kabiny. Zkompletujeme interiér pilotní kabiny (existuje jedna fotografie), slepíme a vybavíme interiérem příď (dle fantazie a jiných bombardérů – podklady nejsou k dispozici), zasklíme její boční okna a případně doděláme z polotovarů ve stavebnici otevřenou pumovnici. Já jsem ji lepil zavřenou – bylo třeba upravit dvířka, protože konstruktér stavebnice s touto možností nepočítal. Přilepíme křídla na trup, nalepíme na křídla mechanizaci (klapky a křidélka). Zde je třeba dávat pozor na geometrii a nejspíš použijeme urychlovač na vteřiňák, který výrazně usnadní práci. Slepíme díly podvozku a odložíme je stranou. Na slepeném trupu začistíme spoje debondérem a zahájíme první fázi nátěrů.
Jediná známá barevná rekonstrukce pochází z časopisu „Modělist-konstruktor“ z poloviny 80. let a působí dost fantastickým dojmem (spíše jako mnohobarevný, opravdu ohnivý airbrush). Černobílé fotografie originálu jsou už fantastické podstatně méně – zdá se, že stroj pomalovali mechanici jednou barvou (asi žlutou) pomocí dvou štětek – velké kulaté na malování pokojů a malé, užívané na běžné barvení. Rozhodl jsem se pro kompromis mezi dostupnými zdroji.

Spodní plochy jsou v základu světle modré či šedomodré (použil jsem ruskou modrou AMT-17), základem horních ploch je vlastnoručně namíchaná červenohnědá (základ ruská zemitě hnědá AMT-1, přimíchaná červená). Touto barvou jsem natřel i rámování věží, pilotní kabiny a prosklení přídě. Po zaschnutí barvy opatrně přilepíme kryt pilotní kabiny a prosklení přídě (kombinoval jsem vteřiňák a Clearfix). Necháme vše důkladně proschnout, než přikročíme k malování „peří“. Podle fotek a kamuflážních schémat si nejprve vhodným odstínem patinovacího fixu od Gunze nahrubo předkreslíme „brka“(pozor, oranžová je na modrém podkladě dost tmavá, na hnědém zmizí) a pak je začneme přes předkreslený vzor malovat syntetickou žlutou barvou – pěkně ručně štětcem, jako na předloze. Osobně jsem ve finále rezignoval na detailní rozmístění „opeření“ a použil systém „žaves“ (počet „brk“ mi sedí s předlohou po okrajích, zbytek v ploše je „jak to vyšlo“, pro spodní plochy není věrohodný doklad), což v důsledku působí v porovnání s fotkami dost realisticky. Nejprve jsem „opeřil“ horní plochy, pak trup a směrové ploutve zhora a z boků. Po zaschnutí barvy jsem pokračoval na spodku. Nechal jsem nátěr důkladně zaschnout a posléze jsem ho dokončil „růžovým“, žlutým a oranžovým patinovacím fixem (třepení a úprava tvaru „brk“). Nátěr jsem fixoval matným lakem, boky přídě jsem následeně přelakoval lesklým lakem a nanesl japonská bíle lemovaná „hinomaru“, která tvoří „oči“ ohnivého opeřence. Po jejich vyschnutí jsem je znovu přelakoval, celý stroj přetřel vrstvou „filtrů“ (silně naředěná šedomodrá na spodek a šedomodrá se žlutou na vršek) a po proschnutí opět přelakoval matným lakem. Dolepil jsem podvozek, střelecké věže (ty clearfixem) a „Ohnivák“ byl hotov.

Stroj zpodobňující bájnou bytost vypadá naprosto neuvěřitelně a kdyby ho někdo vyráběl rozumnější technologií a s kvalitními obtisky, mohl by se stát ozdobou četných sbírek a připomínat památku konstruktéra, který se i přes svůj talent stal obětí absurdního systému…..

Nátěry – základ kamufláže: syntetické emaily Agama, kovy: ModelMaster, detaily: patinovací fixy GundamMarker od Gunze.
Laky – akrylátové Agama
Lepidla – střední vteřiňák + urychlovač, Clearfix na průhledné díly.

Zdroje:

http://www.valka.cz/clanek_12409.html
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/44464/title/Kalinin-K-12
http://www.airwar.ru/enc/bww2/k12.html