Po nějaké době se vrátíme k čistě „papírovým“ projektům stíhaček. Situace ve vzduchu nebyla pro třetí říši ve druhé polovině války příznivá, mohutné svazky spojeneckých těžkých bombardérů, doprovázené silným stíhacím doprovodem, obracely německá města a průmyslové podniky v popel a dým. Objevila se řada více či méně konvenčních projektů stíhaček, na jejichž výrobu ale nakonec nedošlo. Dnes si probereme dva zajímavé návrhy.
Stavebnici tohoto stroje vyráběla německá firma HUMA jako klasický stříkaný kit. Krabice s líbivým obrázkem obsahuje návod s barevným kamuflážním schématem a přehledným postupem stavby, jeden rámeček dílů z šedého plastu a průhledný překryt kabiny plus aršík obtisků. Ke stavbě stačí klasické barvy a běžné lepidlo na modely, doporučuji ale sehnat kousek olova jako zátěž, aby model stál na podvozku.
Stavbu zahájíme klasicky začištěním dílů a natřením drobných detailů (interiér RLM 66 a RLM 02, motor brynýrovaný kov, hydraulika chrom, pneumatiky černošedá). Slepíme primitivní interiér kabiny, který můžeme z vlastních zdrojů doplnit o nejrůznější vybavení a vlepíme ho do trupu. Pak zkompletujeme motor, vnitřní přepážky a pečlivě vytvarujeme zátěž, vše umístíme do trupu a zalepíme po odzkoušení a dolícování na sucho. Při rozmísťování zátěže je třeba dbát na to, aby v trupu zbylo místo pro nosník křídla. Po slepení a proschnutí trupu začistíme spoj (možná bude třeba nepatrně tmelit), nalepíme podvozek a po jeho důkladném zaschnutí instalujeme křídlo – i zde je třeba vyzkoušet jeho umístění „na sucho“. Nosníky polovin se uvnitř trupu vodorovně překrývají a je třeba vyzkoušet, která část je dorní a která spodní, aby křídlo navázalo na trup plynule. Nakonec nalepíme směrovky – zde je nutno hlídat při schnutí lepidla geometrii.
Po proschnutí stroje můžeme nanést kamufláž. Výběr barev je „omezen“ sortimentem luftwaffe, já jsem zvolil tradiční kombinaci RLM 76, 81 a 82 (šedomodrá, hnědofialová, zelená), hodí se ale i nejrůznější kombinace šedé, případně šedé a zelené. Kryt kabiny jsem natřel odděleně a nalepil ho Clearfixem a ž po dokončení kamufláže. Stroj jsem přelakoval pololesklým lakem, nanesl obtisky a po jejich vyschnutí ho přelakoval matným lakem.
Projekt Junkers EF 128 je pohodová stavebnice pro začátečníky a pokud stroj seženete, zajistí Vám příjemné povyražení na jeden až dva večery.
Druhým strojem byl „von Braunův stíhač“ (1. verze projektu). Šlo o velmi zajímavý projekt přepadové stíhačky na raketový pohon (detaily:http://www.luft46.com/misc/vbi.html). Stroj měl startovat kolmo buďto ze speciálního hangáru s rampou, nebo z mobilní rampy, instalované na náklaďáku s vlekem. Přistávat měl jako větroně „na břicho“, kde byla na trupu umístěna mohutná přistávací lyže. Trup stroje byl aerodynamicky velmi čistý a připomínal zmenšenou V-2, lichoběžníková křídla a výškovka ale vedle něj působily dost neústrojně. Pilotní kabina byla zapuštěna v obrysu stroje, za tryskou pohonu z trupu vyčnávala plynová kormidla, umožňující řízení při startu, kdy rychlost stroje neumožňovala „zabrat“ klasickým ovládacím plochám.
Stavebnici stroje vyrábí kladenská garážová firma AV models. Jde o polyuretanový model s několika kovovými doplňky. Bytelná krabička s kresbou fantasticky kamuflovaného stroje ukrývá stavební výkres, několik pytlíků s polyuretanovými díly, planžetu leptů, acetátový výlisek kabiny (přimlouval bych se za balení dvou kusů pro případ, že něco nevyjde) a aršík kvalitních obtisků. Ke stavbě budeme potřebovat smirek různé hrubosti, tmel (šedý Tamyia), vteřinové lepidlo a na kabinu Clearfix.
Nejprve provedeme kontrolu dílů. Trup seděl nezvykle dobře, poloviny se rozměrově „míjely“ jen nepatrně. Začistil jsem všechny součástky a nahrubo slícoval poloviny trupu. Pak jsem průběžně lepil, natíral a dobrušoval interiér pilotní kabiny. Zde těm, co mají ruční vrtačku s frézkami, doporučuji ztenčit stěny pilotní kabiny – hlavně ve spodní části. Po delším souboji se mi podařilo interiér pilotní kabiny dopasovat do trupu a trup uzavřít. Následovalo přetmelení spoje, broušení a opravy odbroušeného rytí – nebylo ho mnoho. Jak jsem poznamenal výše, trup mého kusu celkem „seděl“ hned napoprvé, což u modelů této kategorie nebývá zcela běžné. Následně jsem zabrousil náběžné a odtokové hrany křídel a ocasních ploch (odtokovky křídel byly velmi silné) a pokusil se na trup dopasovat přistávací lyži, což se mi za pomocí nemalého množství tmelu nakonec podařilo. Následovala ostruha a směrovka – obojí na své místo padlo bez větších problémů. Pokračoval jsem polovinami výškovky, které také nekladly nijaký zvláštní odpor. Před nalepením křídel bylo jejich styčnou plochu nutno vytvarovat podle zakřivení trupu, pak sedly docela pěkně. Při všech těchto operacích je nutno hlídat celkovou geometrii a plánek. Spáry jsem tmelil vteřiňákem a začišťoval kvalitním debondérem. Jako nejhorší zkouška trpělivosti se ukázalo lepení plynových kormidel na hranu trysky – kormidla tvoří jakési „praporky“ dlouhé cca 3 a široké necelé 2mm.
Zatímco lepidlo „vyzrávalo“, uvažoval jsem o kamufláži. Opět došlo na tradiční RLM 76, 81, 8 na kovovém podkladu, ale tentokrát byla zelená barva „natupovaná“ štětcem na hnědofialový povrch a netvoří tudíž souvislá pole. Pod vlivem článků v Modeláři jsem se navíc po nanesení laku a obtisků pokusil model trochu napatinovat. Fixy Gundammarker jsem obráhl spáry a naznačil opotřebení, rozředěnou směsí pigmentů a barev jsem pak nestejnoměrně upravoval jednotlivé části povrchu. Vše jsem nakonec zafixoval lehkým nástřikem matného laku. Stavbu jsem ukončil dolepením překrytu kabiny (Clearfixem). Výsledkem je celkem zajímavý stroj velmi „jetého“ zevnějšku.
Jak vyplývá z popisu, tahle stavebnice je spíše pro pokročilé. Není špatná, ve své kategorii by mohla být považována za jednu z těch lepších a relativně jednoduchých, ale rozhodně bych ji nedoporučil začátečníkům. Pokročilejší modelář v ní ale bez zbytečné námahy rozhodně získá interesantní kousek do své sbírky.
Co se týká barev a lepidel, mohu zde jen odkázat na předchozí články – zásoby ani dodavatele jsem zatím neměnil.
