Louka jak vyšitá: Radosti i starosti s tkaničkami

Osobně mám podezření, že Louka jak vyšitá vznikla za účelem zmírnění odporu autorova potomstva k zavazování tkaniček, ale nešť. Přišly už velké hrůzy z dobrých pohnutek, tak proč by tomu projednou nemohlo být naopak?

Zmíněná Louka je zase jednou hodně originální hra, což se cení, a navíc česká, což těší. Je ovšem na jednom každém rodiči, zda přizve své ratolesti ke stolu, aby do nich hraním naočkoval sympatie ke tkaničkám, nebo je naopak vyhodí za dveře s příslibem, že až se naučí zavázat si kecky, můžou se přidat.

Louka polem, kytky kolem

Herním polem je plátno/semiš/sakra-co-já-vím, tedy louka plná květin s proděravělými středy, hlavním herním nástrojem je tkanička s uzlem označujícím konec. Tou se kytky „sešívají“ dohromady a přinášejí své švadlence body podle počtu okvětních lístků. Logicky je tedy zapotřebí zvážit, zda pást pouze po bohatších květech a na větších vzdálenostech rychleji zkracovat tkaničku, nebo jet jako singrovka a brát i chudší květy, ale mít jich o to víc. Protože když vám skončí tkanička a na další květ nedosáhne, skončili jste i vy.

Rošťáci hmyzáci a hlemejžďáci

Každý, kdo si někdy lehl na louku k odpočinku, ví, že otravnou, ale nedílnou součástí všech travnatých ploch je hmyz. Na této louce tomu nebude jinak. Losováním se k minimálně dvěma, maximálně ke všem pěti barvám přiřadí po jednom pišišvoru, který do hry přinese tu menší, tu větší, tu výhodu, tu komplikaci.

Například čmelák způsobí, že květiny v jeho barvě se budou počítat za tolik bodů, kolik vám přinesla poslední přišitá kytka. Podobně další zástupci nejen hmyzí říše, mezi nimiž jsou motýli i pavouci, koníci i brouci, ale taky třeba hlemýžď nebo moucha, vymezí či omezí sbírání květin v té barvě, ke které byli přiděleni.

A pak už se jen tkaničkou sešívají květy dohromady a dává se pozor na aktuální „broučí“ pravidla, což třeba při využití všech pěti barev bývá občas docela fuška.

Smutno není nutno

Ale faktyš není nutno, aby bylo z toho smutno, natož zcela kyselo. Louka je rodinná hra a jako taková vás nebude nutit lámat si hlavu, dokud si ji neulomíte – můžete hrát jen na dva broučky (nebo na taky na jednoho, ale pšššt, pravidlům to neříkejte) a ještě si vybrat ze tří tříd obtížnosti.

Interval možných hráčů je 2 – 4, ale nejlepší hra je ve třech. Ve dvou jste na louce zpočátku trochu opuštění, a do zelí, totiž do květů, si začnete lézt až v závěru partie, a ve čtyřech se naopak někteří menší a/nebo méně trpěliví spoluhráči mohou nudit při čekání na svůj tah, neboť jiným menším a/nebo méně vzdělaným může nějakou dobu trvat, než si přepočítají všechny okvětní lístky. Navíc ve čtyřech platí pravidlo, že v každé květině mohou být až dvě tkaničky, a následné rozmotávání není moc pro menší a/nebo méně trpělivé…

Zkušené dospělé hráče tahle hra asi neuchvátí, i když patrně ani neurazí, ale děti s ní mohou dost dlouhou dobu růst, což je – vedle samotného nápadu i vizuálu – hodně velké plus.

PS: Po vlastní uzávěrce autor recenze zjistil, že původní inspirací pro Louku byl vánoční dárek pro tříleté děvčátko, které s velkou oblibou stále něco přivazovalo a šmodrchalo. To je důkazem, že ženy nelze pochopit ani v takto útlém věku, neboť recenzent se mohl vzteknout, už když měl uvázat osm uzlů na čtyřech tkaničkách ve stejných vzdálenostech.

Tomáš Uhlíř: Louka jak vyšitá