Každý chce někomu šéfovat. I obchodníček, který pobíhá s trakařem po bazaru, má k ruce pár pomocníků, kteří za a na něj pracují. A když je nemá, tak prostě nehne prstem. I kdybyste kvůli tomu měli prohrát hru.
Pravda, když má alespoň peníze, může si pro pomocníka poslat, ale když je playte, tak bude radši chodit, hledat a volat, než by něco smysluplného udělal. Čím to je, že jakákoliv vyšší pozice s sebou nese tak náruživé vyhýbání práci – u nás stejně jako v Cařihradu?
Jako zloděj do stínu
Dovolte nám protentokrát obrátit kompozici recenze a hned zkraje uvést, že Cařihrad – totiž Istanbul – je přesně tou pravou hrou pro, no, asi pro všechny. Pro začátečníky není moc náročná, pro zkušené hráče snad nepříliš nudná, správnou mírou je kontaktní i zábavná, a dlouhá volitelně podle potřeby. Jistěže jsou originálnější hry, ale do málokteré vklouznete tak snadno jako do téhle – jako zloděj do temné uličky.
A v uličkách istanbulského bazaru se také odehrává. Kupec, za kterého hrajete, jimi pobíhá, shání zboží a prodává jej, pořizuje nástavbu na trakař, aby se mu toho na něj vešlo víc, modlí se v mešitách o výhody, vyzvedává zboží a peníze na poště, dává zatknout členy konkurenčních rodin a konečně a hlavně střádá drahokamy, které jediné vedou k vítězství.
Jak už ale bylo řečeno, nic z toho nedělá sám, nýbrž tím pověřuje pomocníky. Vždy se někde zastaví, zadá úkol a pokračuje dál. Jenže pomocníci, holota jedna líná, neběží za svým pánem, když jsou hotovi, a tak je obchodník vždy musí vyzvednout tam, kde je zanechal, a proto zatraceně dobře plánovat své cesty.
Čajovna, kolárna, kriminál a další
Různá místa bazaru jsou představována různými, krásně ilustrovanými kartami. Po nich se obchodníci pohybují, tempem o jednu až dvě karty za tah, a pokud s sebou mají pomocníka, mohou jej nechat vykonat akci dané karty. Tedy opravdu naložit zboží, kterého jsou čtyři druhy, zahrát si o peníze v čajovně, přikoupit prkénko na trakař (důmyslně navržený tak, aby se dal opravdu rozšiřovat), získat bonusovou kartu, prodat zboží na tržnici, či na policejní stanici požádat člena rodiny o výpomoc. (Čím to je, že jsou příbuzní těchto shánčlivých mužíků ustavičně v kriminále?)
Pomocníky je ale také nutno sbírat, a navíc není možné jen tak vstoupit na kartu, kde má svého obchodníka soupeř, ale musíte mu zaplatit 2 liry odškodného. A protože ani tady není nic zadarmo, je zapotřebí rozvažovat a šetřit, jelikož drahokamy jsou drahé a se zájmem o ně roste i cena – ale na druhou stranu k nim vede vícero cest, jako ostatně ke všemu v této hře.
Přičemž bychom mohli, ale nebudeme detailně rozebírat dílčí zápletky v podobě kartiček poptávky na jednotlivých tržnicích, pravidla vždy se pohnout na další lokalitu, výjimek z tohoto pravidla, a konečně i šedých eminencí v podobě pašeráka a guvernéra.
Ano, Istanbul je hrou velmi variabilní a pestrou, což ještě umocňuje možnost poskládat karty bazaru vícero způsoby nebo třeba i náhodně; případně při menším počtu hráčů zařadit do výbavy obchodníků jednoho neutrálního pomocníka, kterého může využít kdokoliv, kdo na něj zrovna natrefí.
Bohužel nějaký nešikovný pomocník nevyřezal doplňková prkénka do trakařů z kartonu úplně dokonale, a tak se tato v některých kombinacích různě prohýbají a vyboulují. I tak je ale tento Istanbul sympatický a vstřícný, a proto mu dáme přednost tím nebezpečným skutečným.
Istanbul
Autor: Rüdiger Dorn
Vydal: Albi ČR a.s.
Počet hráčů: 2 – 5
Doporučený věk: 10+
Doba hry: 40 – 60 min.
Cena: 999 Kč
