World of Darkness – Vampire: The Requiem

Vydání Vampire: The Requiem bylo provázeno nervózním očekáváním.

V průběhu času došla většina lidí k podobnému názoru, jaký předcházel uvedení základní verze čtvrté edice World of Darkness: a totiž že půjde buď o naprostý propadák, nebo o zcela novou verzi WoD, nezávislou na té minulé.

Jak ukázalo už WoD, ani jedno z tvrzení není úplně správné. Ani WoD, ani V:tR nelze považovat za úplný propadák (podle prodejů a rychlosti, s jakou přitahuje RPG nováčky, tedy rozhodně ne), ale také se naštěstí neoprostila od verze starší. To je ovšem dle tvrzení herních veteránů a milovníků třetí edice

Světa temnoty kámen úrazu – nedrží se V:tR svého předchůdce, Vampire: The Masquerade, až křečovitě? Není to vlastně úplně stejná hra, jen s trochu jinými reáliemi a pod jiným herním systémem? To jsou otázky, na které se pokusím odpovědět dříve, než Vampire: The Requiem potká osud hry předčasně zavržené, ještě než vůbec dostane šanci se ze stínu svého super-úspěšného předchůdce vymanit.

Úspěch všech edicí World of Darkness obecně stál na jedné kontroverzní myšlence – ve verzi našeho světa tak temné a kruté, jak jen to jde, získal hráč možnost vcítit se do bytosti s nadpřirozenými schopnostmi. Kombinace moderního světa a reflexe naší vlastní doby s gothic-punk/ modern/ horror/ urban fantasy prvky dávala celku úžasnou atmosféru.

Nový Svět temnoty však přichází s konceptem trochu pozměněným – vynechává supernaturálnost (alespoň z počátku) a bere jí její statut vládce všeho dění, na určitých úrovních v podstatě nepřekonatelného a ultimátního. Jinými slovy, pokud čekáte, že vampýři ve čtvrté edici budou stejně supermanská monstra při setkání s lidskými bytostmi jako v edici třetí, čekáte marně.

Sice jste nemrtví, ale ani náhodu nejste nesmrtelní.

Zase něco nového

Kniha Vampire: The Requiem upoutá svou tloušťkou a nádherným designem. Vnitřní ilustrace se nesou v podobném duchu jako u základní knihy, ačkoliv tíhnou ke stylové rudé barvě. Zvýrazněn je kontrast mezi temnými, gotickými kulisami a artefakty moderní doby v nich umístěnými, stejně tak jako nelidští vampýři v odcizených módních kreacích oproti všudypřítomné brutalitě, naznačené erotičnosti a zlověstnému napětí…

295 stran je úctyhodný rozsah, a pokud si uvědomíme, že základní pravidla jsou již v jiné knize, vyvstane naděje na pořádně hutný herní text. A skutečně – kapitola pro Vypravěče je zde podrobnější a dle mého názoru i účelnější než v základní knize. Pro veterány WoD bude možná vysvětlení pravidel, kterak změnit člověka ve vampýra, trochu polopaticky jednoduché, ale na to už jsme zvyklí. V kontextu celého WoD je zajímavé sledovat, jak každá z dalších knih rozšiřuje a zvyšuje nároky na Vypravěče. V Mage: The Awakening například kapitola pro Vypravěče bez jakéhokoliv úvodu navazuje na stejnou kapitolu v základní modré knize pravidel a dodává k nim množství zajímavých a hlubších herních principů.

Většinou se tedy ve Vampire: The Requiem jedná o užitečný a obecně použitelný materiál, překvapivě včetně settingu New Orleans a úvodního příběhu v něm zasazeného. Celek textu se pak zabývá náležitostmi vampýřího neživota ze všech možných aspektů a náhledů. Z ryze praktického pohledu se jedná o výhodnou koupi.

Pokud u úvodní knihy World of Drakness čtvrté edice platilo, že je vhodná pro veterány WoD stejně jako pro nováčky, u Vampire: The Requiem už toto tvrzení není tak jednoznačné. Rozdíly mezi V:tR a Vampire: The Masquerade (vampýří hrou ze třetí edice pravidel běžících ještě na Storyteller systému) nejsou tak výrazné, aby donutily hráče Maškarády přejít k Rekviem. Kromě několika kosmetických změn (změny několika názvů, přidání/ odebrání klanů/ disciplín/ sekt…) a odpárání metaplotu je Requiem velmi podobnou hrou.

Přesto však Requiem nabízí mnoho i veteránům. Nový pohled na každonoční existenci nemrtvých, osobnější zaměření příběhu a „zlidštění“ vampýrů považuji za přínos. Záleží pak jen na vás, zda si Requiem oblíbíte a budete jej hrát v čisté podobě, nebo jej vezmete jako alternativní sourcebook k Maškarádě a aplikujete jen několik dle mého názoru příjemných nápadů (například zrušení generací, takže noví vampýři už nejsou předem zvýhodnění stářím svého stvořitele… nebo zcela změněný koncept torporu).

Rád bych poukázal na nepěkný trend, provázející Vampire: The Requiem. Celá kniha se drží výrazně stylizovaného a pečlivě určitým směrem zaměřeného ladění nového Světa temnoty, a proto její srovnávání s Maškarádou považuji za nespravedlivé a chybné. Někteří hráči třetí edice vezmou do ruky Requiem, najdou v něm určitý známý termín použitý v úplně jiném kontextu, než jsou zvyklí, načež knihu znechuceně odloží, protože „to je jen zjednodušená kopie Maškarády“… případně dodají jakýkoliv podobně nesmyslný argument.

Něco pro fanoušky třetí edice

Vampire: The Requiem je v mnohém lepší a náročnější než Vampire: The Masquerade. Chybí vysvětlení původu vampýrů (jakkoliv bylo v minulé edici zamlžené a nejasné…), mnohem detailněji jsou popsány fyziologické funkce vampýřího těla (krvavý pot, krev namísto milostných šťáv a stovka dalších detailů…) a za přínosné považuji i zrušení Anarchů/ Camarilly/ Sabbatu a nadvlády Metuselahů i hrozby Antediluvianů, případně příběhové berličky Primogenů. Překopání počtu klanů a zvýšení počtu sekt je bezesporu obohacením případného příběhu. Neexistence metaplotu je v jednom směru nepříjemná, v dalším ale neuvěřitelně osvobozující.

Dost ale vyjmenovávání a ospravedlňování změn. V:tR je úžasná hra, jen je do ní o něco těžší proniknout, než tomu bylo v případě jejího předchůdce. Jednodušší herní systém by ale měl tuto nevýhodu kompenzovat.

Proč hrát “vampýry”?

Hraní “vampýrů” má své vlastní kouzlo, které se v podání World of Darkness nedá srovnat s žádnou jinou RPG hrou. Pokud jste viděli některý z novodobých upířích filmů (v čele s Interview s upírem, případně s oběma přimhouřenýma očima i prvním Bladem nebo Underworldem), máte představu, jak úžasnou atmosféru mohou příběhy o bytostech zasvěcených noci mít.

Vypravěči příběhů o vampýrech budou určitě potřebovat i základní knihu World of Darkness, k pochopení Storytelling systému, který zde získává na důležitosti. Při hraní smrtelníků nebyl kladen takový důraz na pravidla jako při hraní nemrtvých, oplývajících celou škálou zvláštních schopností a pravidel, která vyžadují časté porovnávací hody.

Není kladen důraz na pravidlovou stránku (která není o moc složitější než u „smrtelnické“ WoD), ale na herní. Vcítit se do dekadentní existence noční rasy není lehké. Zároveň správně zahrát přerod člověka ve vampýra nebývá med a postava se hráči většinou rozsype a vznikne některý z archetypálních vampýrů (hra sama předpokládá, že se začne hrát rovnou v roli vympýrů – smrtelník předcházející nemrtvému je shrnut do několika bodů), kteří po několikerém pokusu přestanou být zajímaví.

Konflikt lidskosti a bestiality, erotičnosti a brutality… to jsou hlavní atributy hraní ve světě vampýrů. Postavy stále mají rodiny a přátele, stále je někdo očekává v práci… a ony zatím ztratily možnost navrátit se do normální společnosti.

Pomalu ale jistě přestane vaši postavu zajímat ženská krása a začne ji přitahovat horká krev pulsující pod hladkou kůží. Přestane přemýšlet v lidských intencích a pohltí ji boj o moc mezi mnoha klany, kovenantami a skupinkami vampýrů. Vazby, přísahy a zákony se kolem ní začnou splétat jako pavučina a po pár nocích mezi rasou krvesavců začne jít doslova o krk. Oddá se plně Bestii skryté uvnitř? Zahodí vše lidské a stane se nočním netvorem? Nebo se pokusí najít způsob, jak přežít, aniž by měla pocit, že živoří na svých blízkých?

Je těžké popsat hru, která je pokračováním projektu, jenž odstartoval roleplayingovou revoluci. Nejspíše bude vaším prvním krokem k hraní složitějších supernaturálních bytostí, ať už vlkodlaků nebo mágů (a jak pevně doufám, tak v budoucnu i Fey a démonů…) z dalších her odehrávajících se ve World of Darkness.

Vampire: The Requiem mohu doporučit všem Vypravěčům. Rozšiřuje totiž World of Darkness o celou novou úroveň existence, která krásně doplňuje příběhy smrtelníků hrané podle základní knihy…a otevírá možnost jejich změny ve vampýry, což je pro některé hráče děsivá, pro jiné lákavá představa.

Pokud knihu koupíte přímo kvůli hraní vampýrů (bez znalosti minulé edice), nečeká vás o nic méně úžasný zážitek, díky kterému se v roce 1991 roleplaying vampýrů dostal na místo druhé nejoblíbenější RPG na světě. Přesto vřele doporučuji nejdříve hrát lidskou postavu, už jen kvůli pocitu z kontrastu obou způsobů existence.

Obětí nočního dravce si člověk musí zasloužit.