Unreal II – The Awakening

Rád bych hned na začátek napsal, že tato hra se hned po prvním dohrání dostala do mého TOP 10 všech her, jaké jsem kdy hrál, a to jsem hrál všechny pecky minulých let. Vsadím se, že pokud alespoň trochu fandíte kvalitnímu příběhu spojeného s dobrou akcí, tak bude váš žebříček hodnot alespoň v jednom bodě stejný jako ten můj.

První Unreal přišel s na tu dobu dechberoucí grafikou. Úchvatné scenérie vás provázely od samého počátku. Kvality hry se někdy dočkaly poněkud přehnané chvály, jindy byly podceňovány. Rozhodně to však byla jedna z mála her, která zabrala nejvyšší pozice hodnocení od 8/10 až 11/10, která ovšem byla přidělena jen jako bonbónek. Prvnímu dílu se vyčítalo, že jde jen o hezky vypadající, jinak však naprosto obyčejnou střílečku. Ale to není pravda.

Hra totiž byla v každém momentu realistická, spravedlivá a hlavně stále perfektně hratelná… přístup autorů byl proto velice originální – žádné filmečky nebo vysvětlování toho, co se kolem vás děje. Kdyby jste se na daném místě opravdu ocitli, také by vám nikdo nepomáhal. Iluze ztroskotání na neznámé planetě tak byla dokonalá. Tentokárt však již autoři vzali osud hráče pevně do svých rukou, aby zamezili syndromu “podívat se na grafiku a vypnout”, který postihl první díl.

Druhý Unreal se poučil z chyb svého předchůdce. Co bylo dobré, to jen trochu povylepšil a ostatní překopal. Nebudu zde tvrdit něco, co není pravda, a proto bez mučení přiznávám, že UII je opět střílečka. Ale ne ledajaká. Jsem ochoten přiznat, že je to jedna z nejlepších doomovek, jakou jsem kdy hrál. Ano, včetně AvP a Half-Life. A to pouze v případě, že beru v potaz jen kostru hry. Ta je pak navíc obalena naprosto libovým masem v podobě příběhu a samotného světa Unrealu.

Nejsem si jist, zda to byl záměr autorů, ale svět Unrealu, na jehož reálie jsme si zvykali u prvního dílu a pokračování v podobě jeho Tournament verzí, už zde není. Silně pionýrské technologie, hranaté zbraně a mystičtí nepřátelé… už tu nejsou. Místo nich nám druhý díl předkládá propracovaný vesmír s hutnou historií, plný ras a postavený na velmi sofistikovaných SF teoriích. Svět UII je hoden pro zpracování v RPG hře, a to je u doomovky co říct. Ale proč je právě The Awakening tak neuvěřitelně skvělá střílečka? Rozhodně to není jen úchvatnou grafikou. Za zážitkem, který vás čeká při hraní, stojí mnoho detailů a kvanta kvalitní vývojářské práce.

Z počátku se vám bude zajisté zdát, že příběh hry je jen další tuctovou SF splácaninou, přičemž se i já musím přiznat, že jsem v prvních minutách byl zklamán neoriginálností scénáristy. Jediné, co prohlásím, je, že se točí okolo sedmi artefaktů, které po zkompletování mají vytvořit strašlivou zbraň. Na cestě vás čeká zrada, málem láska a… happyend? Soucit s hlavním záporákem? Podivuhodné odhalení? To už ne. Příběh Unrealu II sice začne jako idylická fraška, ale po chvíli se rozjede způsobem, jaký je hodný nejen RPG hry, ale potěšil by mne i na stříbrném plátně.

V desítkách prewiev na internetu jste se mohli dočíst, že hra bude obsahovat i “adventurní” složku, ve které budete jednat s postavami a bude záležet na vašich odpovědích i na době, než odpovíte. Podle toho měla hra vyvozovat závěry a upravovat slibovaný nelineární příběh. Toho jsme se nedočkali… a dle mého názoru je to dobře, ku prospěchu akčního ladění hry. Je zde adventurní, ba i strategická složka, ovšem pouze v takovém měřítku, aby nezdržovala od akce. Ve hře se pohybujete na lodi Atlantis, která má malý výsadkový člun pro jednoho. Vaším úkolem je hlídat zákon Terranské Koloniální Autority na okrajích lidského vesmíru, v místech, která jsou konstantně v ohrožení rasy Skaarj a jejich poskoků Izarianů.

Před každou misí máte jakousi intersekci (interlude, kterých je celkem 10), při které se můžete volně pohybovat po malém prostoru vaší lodi Atlantis a rozprávět. V posádce máte Isaaka, inženýra, který má problémy s drogami, Aidu, bývalou geniální vojandu, která se léčí z traumatu ohledně “obětování” populace jedné planety kvůli zničení armády Striderů. A nakonec je zde pilot Ne´Ban, energetická forma života pohybující se ve speciálním robotickém obleku, který zná 500 jazyků a skrývá určité velké tajemství. Se všemi členy své posádky se můžete (musíte) bavit, potažmo s nimi rozebírat jejich problémy a budovat přátelství.

Ne´Ban většinou funguje jako prostředek poznání světa Unrealu, kdy mu vaše postava Maršál John Dalton, který byl potrestán armádou kvůli problémům se zanecháním raněného civilisty na bitevní frontě, vysvětluje, jak to v dané části galaxie chodí. Izaak je člověk, který skoro před každou misí má nějaké to vylepšení pro vaše zbraně a také se s ním dobře povídá, i když jeho minulost není pěkná.S Aidou to je horší, uzavřená a tvrdohlavá, přesto oslnivě krásná, vám před většinou z misí podá briefing. Moc si s ní nepopovídáte, zato pro vás někdy bude životně důležitá, až bude hackovat obranné systémy Vámi infiltrovaných základen a podávat informace kam a kdy jít popřípadě čeho se vyvarovat. Do posádky Atlantis se hned zpočátku hry dostane ještě jeden člen posádky, ale nechte se milým tvorečkem z planety Sanctuary překvapit J.

Když vyřídíte sociální stránku vašeho života na lodi, je čas vydat se do akce.

Hned první level bude pro většinu hráčů zklamáním. Až děsivá podobnost s Aliens versus Predator proudí z každého temného rohu. Hyenovití Izariani jsou poněkud… trapní. Jejich děsivost a nebezpečnost je na úrovni mariňáků z pohledu Predátora.Chaotické, nepřehledné boje proti příliš agilním Skaarjům pak také nejsou to pravé ořechové. První mise vás prostě moc nenadchne – snad jen grafika a dobré nápady budou zachraňovat zoufalou situaci.

Avšak hned druhá mise, to je lahůdka. Přesně jsem se vžil do hry jako při plížení v džungli a hledání havarované stíhačky mezi zamlženými kmeny uprostřed strašlivého lijáku, kdy každé zapištění v korunách a zahřmění v dálce může znamenat nenadálý útok. Detaily, jako syčící kapky deště dopadající na rozžhavený kov trosek lodi jsou jen předzvěst grafických orgií vypuknuvších až se společně se třemi mariňáky vydáte hledat příhodné místo k vyzvednutí vaší kompanie. Přítomní Izariani v přesile 20 na jednoho najednou získají mnohem děsivější rozměr.

Od druhé mise se trend zvyšování hratelnosti nezmenšuje a úměrně s vyšším počtem odehraných minut stoupá chuť do dalších akcí a mrazením nabitých dobrodružství. Jediná stagnace zábavy nastane v misích, kdy se donekonečna setkáváte s lidskými protivníky, ale ty překousnete. Dohromady máte 13 akčních misí, přičemž ta první je akční jen kvůli tutoriálu. Za nejlepší mise považuji Swamp, Hell, Acheron a Kalydon.

Je nutné také zmínit strategickou část hry, kterou zažijete celkem ve třech misích. Spočívá v rozmisťování dvou typů obranných věží, laserových stěn a také velení až čtyřem dalším vojákům… a je to prostě skvělé! Atmosféra hry houstne a předpokládám, že její vybalancovanost nedovolí nikomu se odtrhnout. Narážky na filmy, hry a knihy jsou na denním pořádku, stejně jako jemný i dost tvrdý militaristický humor, což funguje jako odlehčení napjatých situací. Nic tady není navíc, nic nepřekáží… všechno je namixováno akorát – akční, dialogově/pochodující, i ministrategická složka (poměr 6:3:1). Celkem pak 23 misí, které si můžete zahrát znovu a znovu bez složitého savevování. Možná je to tím, že jsem hrál americkou verzi hry, takže byly animace mezi misemi zkráceny kvůli akčnímu ladění tamního hráčstva. Pravda je, že některé vypadají násilně zacvaknuté. V dialozích se také postavy zmiňují o věcech, které se viditelně měly stát ještě v průběhu předčasně típnuté animačky – viz odvezení vědce do bezpečí apod. Této maličkosti si ale všimnete až později, pokud vůbec.

Ti, kdo nemají rádi střílečky a jejich vůle hrát přesto přežije první misi, si nastaví obtížnost na easy (povoleno v průběhu hry!) a bude je zajímat jen příběh. Ti, kdo mají akce rádi, si nastaví obtížnost vyšší (já se pohyboval mezi hard a medium, i když hard je pro mne vskutku silné kafe) a nepřeskočitelné animace a atmosféru dokreslující povídání prostě přežijí. Mám pocit, že autoři si vzali to nejlepší ze všech stříleček, jaké kdy byly, získaný materiál prošel hodně jemným sítem a poté byl pečlivě implementován jako esence hratelnosti do žil hry.

Je zde vypravěčská hodnota Half-Life, hloubka Deus-Ex a odlehčený přístup Command and Conquer: Renegade (ovšem vynechejte nesmrtelnost hráče a stovky tupých nepřátel) plus atmosférická síla Jedi Knightů. Vše je postaveno tak, aby to nezdržovalo. Všechno, co by mohlo jen trochu nudit či dokonce vadit hráči, je odoperováno. Žádné zdržování, jen plynulá, skvěle hratelná hra. Když už je zde něco, nad čím je třeba přemýšlet, je to tak ohromující graficky či příběhově, že vás ani nenapadne ohrnovat nos. Opět musím napsat: Nic tady není navíc, nic nepřekáží.

Jediný problém snad je, že někdy hledáte řešení, a pak vyjde najevo, že ani nebylo třeba tolik se namáhat, protože ta nejjednodušší cesta je ta správná a podobně… až je někdy snaha hry zalíbit se všem na škodu.

Přesto je zde hodně prvků, které vám sice budou povědomé, ale rádi si je prožijete znovu – mutace, artefakty, superzbraň ve vašich rukách, běh skrz neustále se otáčející koridory lodi, ve které selhává gravitace, neznámý nepřítel ve stínech základny na výzkum zbraní… idylka. Snad ani není třeba říkat, že vám sem a tam pomohou vědci nebo že se setkáte s celkem třemi hodně tuhými bossy, z nichž ten prostřední, Drakk Caretaker, mi dal hodně, hodně zabrat, než jsem pochopil, že není třeba složitě nacházet nějakou taktiku, ale stačí to přímo do něho prát vším co máte. A jsem opět u již zmíněné účelné jednoduchosti ve prospěch masové zábavy…

Nezklamou vás však ani jiné atributy hry – zvuk a hudba potěší svou reálností, kdy se konečně můžete orientovat podle zvuků – funící Skaarj už například vydrží jen několik dalších zásahů na rozdíl od vrčícího a podobně. Hudbu nepostřehnete, zanikne v rachotu vaší automatické pušky či v řevu plamenometem škvařených nepřátel. Animace jsou, jak jsem již napsal, skoro filmové úrovně a jejich sugestivnost pochopíte hlavně v polovině a na konci hry. Grafika si vás jednoznačně získá. Sice dnes již není hlavním tahounem her, ale tady… při pohledu na rampouchy, podzemní vodopád, planetu bičovanou žíravinovými dešti, krajinu tvořenou gigantickým celoplanetárním organismem… abych to zkrátil a opět nezačal pouze vyjmenovávat – engine této hry dovolil dokonalé zpracování venkovních krajin, které konečně nevypadají jako ohromné krabice, ale přímo cítíte jak se vítr a slunce opírají do plátů vašeho brnění. Nejnovější technologie dovolila jeden z nejkrásnějších částicových systémů, takže kouř zůstávající za raketami nebo cákance krve či kyseliny nikdy nevypadaly lépe. Přidejte poprvé v nějaké hře opravdu realistický oheň a je to.

Lahůdkou je i AI nepřátel, kteří nešetří úhybnými manévry a ani jednou se mi nestalo, že by se zasekli o roh (někdy vítaná možnost jak se jich zbavit), nebo si nevšimli, že jsem jejich kolegu sestřelil raketometem o pár metrů dál (sniperky si ale nevšimnou). Tím se dostávám ke zbraním – v manuálu se dočtete o všech kromě obranných věží, laserových plotů a tří speciálních mimozemských zbraní (překvápka, o kterých psát nehodlám), ale za zmínku stojí granátomet šesti typy nábojů a opravdu využitelné alt-fire zbraní.

Snad jediné, co zamrzí, je malá variabilita nepřátel. Je jich hodně, mají různé schopnosti, ale: Mezi Skaarji, Shadow Warriory a Liandri Angely není postřehnutelný rozdíl – každá ze stran má čtyři variace vojáků a každá z nich vydrží celkem podobný počet zásahů, čímž se omezujete na čtyři typy nepřátel ve většině misí – nepočítám potvory na Elysiu na Hellu a Izariany, popřípadě monstra v poslední misi a Drakky… ale přecijenom, když ve třech misích za sebou bojujete proti Skaarjům, pak proti japonským Shadow Warriorům a asi-amazonkám Liandri Angel, je to trochu stereotypní a v celkovém počtu misí to působí dost jednotvárně. Ale opět jsem si tohoto všiml až po druhém hraní. Při prvním vás to nenapadne, budete zaměstnáni jinými věcmi. Překvapila mne absence multiplayeru… ale se všemi těmi Tournamenty by to asi bylo jen to samé znovu.

Málokdy se stane, aby hra byla prošpikována tolika geniálními hláškami, perfektní atmosférou, věrohodnými reáliemi světa a navíc ještě skvělou akcí. Přesto, tím vším UII přímo přetéká. Nevím, čím to je, ale druhé dohrání UII mi přišlo jako naprosto normální, skoro nutná věc. Editor levelů je zde již jenom takové přikápnutí, které potěší.

Až se UII dostane do rukou vám, zaručuji skvělou zábavu. Sice délka hraní nepřesahuje dvacet hodin(s vypětím všech sil a hraním na medium), ale i to bohatě stačí, neboť budete bombardováni vtipem, hlubokými myšlenkami i adrenalinovou akcí. Unreal II: The Awakening je vývojářská meta, které bude pro hry v budoucnu těžké dosáhnout, natož ji překonat.

Opravdu nevím, co ještě by mohl nabídnout takový Doom III z toho, co jsme neviděli v UII. Možná by neškodilo více strachu a neznáma… ale nechme se překvapit.

Po dohrání mi přesto dáte za pravdu, že tato hra je krátká, a že peníze, které do ní dáte v našich krajích, rozhodně nestačí za těch cca 13 až 15 hodin zábavy. Uprostřed hry dojde ke konfrontaci s nezáživnými nepřáteli – obyčejnými lidmi jako v každé tuctové střílečce, a ke konci zase příběh začne spěchat a setkáte se s příliš fantaskními nepřáteli… ale to bych už začal rýpat tam, kde to většině hráčů vadit nebude, uvádím tyto chybky pouze abych odůvodnil hodnocení 8/10. Pokud jste nehráli nejméně jednu z ostatních her zmíněných v tomto článku, pak si přičtěte k hodnocení jeden bod, protože vás hra bude mít čím překvapit, pro ostatní kromě několika světlých výjimek jde “pouze” o skvělou střílečku s dobrým příběhem a několika málo inovativními nápady.

Užijte si hru, která předznamenává zlatý rok 2003 pro 3D střílečky.

I když se o datadisku ještě nic neví a příběh UII k němu přímo nabádá, myslím, že se k němu autoři nesníží. A pokud ano, doufám, že nezkazí opravdu jedinečný dojem ze hry obvyklým přístupem k datadiskům – tahle hra si zaslouží něco víc.