The Suffering

Torque byl dlouhou dobu takovým normálním otcem rodiny. Občas se s manželkou hádali, občas měl problémy v práci, občas si s horkokrevnými přáteli v sousedství vyměnil pár ran… život latinskoamerického svalnatce, majícího s krásnou afroameričankou dvě hezounké děti, nebyl nikdy lehký. Ale pravé peklo mělo teprve přijít.

Začalo to hádkou. Vždycky to začalo hádkou. Ale tentokrát to bylo jiné.
Uhodil ji.
Něco se toho rána změnilo –  něco se objevilo v jeho snech a změnilo navždy jeho způsob vnímání světa kolem sebe. A proto když zvedl ruku k úderu, ztratil kontrolu nad tělem. Nadlidskou silou odhozené tělo jeho ženy proletělo vzduchem a lebka po nárazu na roh nočního stolku povolila.
Byla na místě mrtvá.
Ve dveřích stál a křičel jeho syn. Torque se k němu otočil.
Chlapec nekřičel dlouho…

Poprvé se do tváře hlavního hrdiny, zatvrzelého a na první pohled naprosto lhostejného, podíváme při jeho ledově klidné cestě do cely smrti. O jeho činech se dozvídáme z kusých komentářů stráží a spoluvězňů. Posmívají se nebo se podivují jeho krutosti. On sám se nesměje. Když se to stalo, byl mimo sebe. Ovládalo ho něco… jiného.
A od té chvíle, kdy vešel na půdu věznice Carnate Island uprostřed oceánu východně od Marylandu, se ta Věc uvnitř něj potichu usmívala, protože poznala, že přišel její čas.
Ostrovem otřese zemětřesení. Světla pohasnou a ze stínů se zhmotní neviděné zrůdy, aby během půl minuty zmasakrovaly vše živé v Torquově okolí. Jen on zůstane, a jen jeho cela se jako zázrakem otevře… jakoby sám ostrov chtěl, aby se právě on vydal na cestu očistcem…

The Suffering je PC předělávkou konzolovky, která slavila nemalý úspěch hlavně u fandů Resident Evil a Silent Hill, se kterými je často srovnávána. Na rozdíl od výše jmenovaných her se však zhruba od první třetiny výrazně zaměřuje na akční pojetí. Naštěstí však neztrácí nic ze svého prvotního náboje a pokud se vám zalíbí v první třetině, vydrží vám již zmíněné mrazení v zádech a pocit bezprostředního ohrožení až do posledních minut hrůzného.
Jde o hru plnou hyperbol a šílenství. Tam, kde by jinému projektu stačilo zobrazit hrubé násilí, The Suffering přináší neadekvátní a nesmyslné brutální zabíjení. Tam, kde jinde stačí trocha krve na zdech, tam The Suffering rozmazává po celé podlaze vnitřnosti a nechává jejich majitele plazit se v nich s bolestným křikem. Kde jiné hry využívají strachu, tam The Suffering evokuje primární a niternou potřebu přežít za každých okolností… a tak dále a tak dále… až velmi daleko od podstaty lidství.
To nejlepší (pro některé možná to nejhorší) na celém stylu hry je, že zde všechna brutalita, krvelačnost, šílenství a naprostá depresivnost scén má svůj účel a vznikající atmosféra je pak skutečným veledílem. Společně s emotivní hudbou, dokonalou stylizací prostředí, hutným příběhem a ucházející grafikou je snem všech milovníků strachu a nekončícího napětí.

Musím rovnou zklamat ty, kdo očekávají adventuru. Hra je čistě akční záležitostí, ačkoliv se tak zpočátku netváří. Pokud vás to odrazuje, vězte, že na rozdíl od konkurence jde The Suffering svou vlastní cestou a i v pojetí akce dosahuje originální dokonalosti.
Z počátku budou monstra ve hře (mimochodem je jejich design skutečně mistrný, mnohem děsivější než u Dooma III… většinou jde o různě pokroucené a k boji upravené lidské bytosti) děsivě rychlá a zabít je střelbou se bude jevit nemožné. Nedostatek nábojů pak nutí k šetrné střelbě, kdy musíte čekat, než se monstrum přiblíží, a pak se modlit… Dostanete se samozřejmě i do situací, kdy v pozici za těžkým kulometem budete kosit zástupy vybíhající přímo z bran pekelných. Ty ale jen koření obecný styl bojů „na tělo“.
Mimo to hra dovoluje (vlastně podmiňuje) efektivní využití světlic a tří druhů granátů. Počet zbraní je úctyhodný, jejich různorodost vysoká a využití mnohé. Léčení je vysvětleno Torquovou nadpřirozeností, případně ládováním se vládou schváleného, ale k civilnímu prodeji zakázaného „bojového léku“ jménem Xombium.

Zajímavým a pěkně příběhově odůvodněným prvkem je změna v démona. Právě The Suffering odstartoval vlnu her, jež dovolují měnit hlavního hrdinu v zabijáckou kreaturu. Zde jde o vaši „pravou“ podobu, pokud se rozhodnete jít cestou zla (o tom až níže). Démon, do kterého se Torque transformuje, je pekelně rychlý (bullet time vyvolaný změnou vydrží občas ještě nějakou dobu po změně zpět, což se hodí při střelbě) a skolí cokoliv ve hře. Nejdříve ale musíte vyvolat Běs… a to tím, že budete bezhlavě zabíjet. V démonické podobě také pomalu klesá hodnota zdraví a nemůžete se ani léčit, takže je nutné ji používat jen v nejkritičtějších momentech a po krátkou dobu.
Boj v The Suffering je od poloviny nejvýraznější částí hry, a společně s možností přepnout pohled do první osoby jde také naštěstí o jeden z jejích největších kladů. Alespoň letmo akčně pozitivní jedince jen tak neznudí.

Hudbu jsem již chválil, ale opět se k ní vrátím. Pokud jste slyšeli soundtrack k filmu Sedm (David Fincher, v originále Se7en, hl. role  M. Freeman a B. Pitt), dodejte k němu pár black metalových instrumentálek a víte, na čem jste… jednoznačně úchvatný doprovod, který dynamicky reaguje na aktuální dění a tak vždy krásně koresponduje s duněním revolveru, opatrným klouzáním světla baterky po seschlých, zlověstných siluetách stromů, nebo s divokým pleskáním nohou v krví nasáklých ponožkách, pronásledovaných cinkáním čepelí Slayera…
Tím přejdu ke zvuku. A k jednomu osobnímu zážitku – můj pes byl během týdne, kdy jsem The Suffering hrál, na očkování, a dostal na obojek „lysetku“ s potvrzením. Jenomže lysetka cinkala o řetězový obojek úplně stejně, jako když kráčí Fester, obrovské a skoro nesmrtelné monstrum ve hře. Otevíral jsem zrovna ledničku, když jsem ten zvuk zaslechl v devět hodin večer uprostřed bytu… málem jsem úlekem odtrhl dveře ledničky a jen tak tak se nedostavila zástava srdce.
Ano, až tak sugestivní zvuky v The Suffering jsou… smrtelný chropot, úžasné namluvení, kapání krve znějící jinak než kapání vody, syčení i vrčení monster jakoby se rozléhající přímo za zády. Troufám si říci, že profesionálnější práci zvukového studia na hře jsem ještě neviděl. Absence monumentality a vokálů jen podtrhuje klaustrofobickou temnotu děje.

Ale nejen tím je The Suffering dokonalou hrou. Příběh a jeho rozvětvení je to, co dává hororové symfonii ledově smysluplné kontury. Ačkoliv je podtitul hry Prison is Hell… neboli Vězení je peklo (v tomto případě doslova), nesetkáte se s jediným pekelníkem. Všechna monstra, překážky, hnus, násilí a šílenost pramení z lidského jednání. Všechna monstra jsou vysvětlena nesmyslností toho, jak se společnost vyrovnává s vlastními chybami, nedokonalostí a hříchy. Sám Torque je v tomto pokřiveném světě zkoušen, pronásledován vizemi, halucinacemi a dušemi svých blízkých, které stále doufají v jiskřičku dobra v jeho nitru.
Osobitost The Suffering je o to větší, jak moc krutě se zakusuje do stavu našich životů. Do toho, jak se snažíme nevnímat pravdu, a ta se později zhmotní za našimi zády, opatřená provizorními čepelemi naraženými přímo do kosti a masa, protože větší bolest než zapomenutí a ignoranci nezná. Připravte se na to, že hraní The Suffering je cestou skrz kolektivní svědomí lidstva.

Bonusy ve hře představují dvě složky archiválií, kde se dočtete detaily příběhu a reálie, ve kterých se odehrává. Zároveň hra nabízí tři možné konce (stanete se démonem? Najdete v sobě ono dobré jádro? Potlačíte nutkání odpustit světu a přijmete roli vraha?). Jaký konec zvolíte, záleží jen na tom, zda budete naslouchat démonovi v sobě. Rozhodování vám ulehčí tři muži, každý s jiným osudem a posláním, které již Peklo ovládlo (duchové: šíleného doktora, nesprávně popraveného násilníka a fanatického popravčího). Zprvu vás chtějí mezi sebe… ale pokud ukážete schopnost odolávat volání zla, sami vám dovolí je zprovodit ze světa a osvobodit od služby temnotě.
Mezitím však již ve vašich šlépějích budou stovky mrtvol a desítky zkrvavených bojišť. Zda na nich budou ležet i nevinní, je také jen vaše volba… v tom The Suffering apeluje i na svědomí samotného hráče a opět prohlubuje osobní zážitek.
Stojí za to najít si na internetu kompletní galerii monster – některé návrhy vypadají jako by si Giger pohrál s obětmi autonehody, jiné jako noční můra slepého masového vraha. Také určitě narazíte na stránky hledající v The Suffering odkazy na filmy, hudební skupiny a jiné hry – krvavé nápisy na stěnách jsou z textů metalových kapel, v bludišti z keřů leží mrtvola muže s požární sekerou u pasu (odkaz na Shining), z odstřižených telefonů se ozývá „Zemřeš do sedmi dnů“… odchytit se mi podařilo ještě Motýlka, Shawshank, Skálu, Zelenou míli a mnoho dalších. Mimo to jsou sem nenápadně vloženy hlášky z jiných her. Společně se třemi různými konci motivují tyto odkazy k opětovnému dohrání. Navíc se s prvním a druhým dohráním otevírají další dvě knihy Archivů (Fotoalbum s deníčkem Torquovy ženy a psychologický spis Torquovy osobnosti) s jejichž pomocí pochopíte nejen závěr hry, ale odhalíte i záměry tvůrců na pokračování.
 
Je to nádherná, dekadentní hra. Akčoliv grafika již není na špici, stále je nadstandardní a měla by uspokojit i performance-šílence. Pokud jste chtěli akční, ale duchaplnou hru, kde násilí a strach nejsou prvoplánovité (jako například v podobně myšlenkově, leč méně umělecky zaměřeném a vytříbeném Manhuntu), je The Suffering pravou volbou pro vás. Všichni, kdo chtěli zahlédnout podstatu zla, mají možnost. Jen nedovolte podstatě zla zahlédnout vás…