Soul Reaver 2 – upíří plemeno přežívá

Upíři jsou odedávna postrachem lidského plemene. Tvorové žijící v temnotě, strašlivé a teskně neproniknutelné, živící se nejvzácnější tekutinou, kterou lidstvo zná, krví. Jejich hlavními nepřáteli je sluneční svit, dřevěný kůl, stříbro, česnek a kříž. Co už ale není tak dobře známé, je, že žijí ve světě zvaném Nosgoth a že jim vládne krutý vládce jménem Kain. Vždy tomu ale tak nebylo…

Kain byl kdysi dávno pouhým šlechticem. Poté, co jej jeden ustrašený hostinský vyhodil ze svého domu, byl přepaden skupinkou zlodějů a skončil s mečem zabodnutým v hrudi. “Zachránil” jej nekromant Mortarius a nabídnul mu možnost pomsty. Kain neměl moc na vybranou a přijal – za vše se ale platí, a tak se Kain stal upírem. Nakonec dospěl (po událostech popsaných v prvním díle Blood Omen: Legacy of Kain) až k dilematu, zda-li se stát vládcem světa Nosgoth nebo se vrátit do úlohy obyčejného smrtelníka. Jako správný chamtivý člověk se rozhodl pro variantu moci. Ke své ruce si pořídil šest schopných, mezi nimiž se nacházel také Raziel, hrdina dnešního hlavního chodu. Kdysi býval hrdým členem bratrstva Sarafan, které bránilo svět před upíří nákazou. Teď je sám díky Kainovi vampýrem a nezbývá mu než poslouchat svou upíří mysl a stát se tím, proti čemu tak usilovně bojoval. Šestice byla k ruce svého pána a pomáhala mu spravovat celý svět. Každý vampýr si však v hlavě hýčká myšlenku na to, že on je ten nej a snaží se to všemožně dokázat. Bohužel ani Raziel nevěděl kdy přestat a překročil stín vlastního stvořitele, Kaina, tím, že se naučil létat. Vládce pochopitelně nezůstal vůči této “vzpouře” chladným a poslal Raziela do vyhnanství, do světa, kde duchové dávají dobrou noc, do světa přízraků. Tam strávil několik set let plánováním pomsty. Když konečně vstoupí zpět, zjišťuje, že celý svět se řítí do záhuby. Nakonec po dlouhé pouti (Legacy of Kain: Soul Reaver) Kaina dostihne. Napjatý rozhovor však ukončí vládce skokem do časového portálu a Raziel, dychtící po pomstě, vstoupí za ním. Čeká ho tam temnota, nejistota, minulost a jeho osud… A také Moebius, vládce času. Raziel se objeví v minulosti světa Nosgoth, v pevnosti Sarafanských kněží. A zde také začíná náš příběh…

Svět upírů není častým námětem pro počítačové hry. Kromě 3D adventury Dracula 2: The Last Sanctuary a trošku časově vzdálenější hry Vampire: The Masquerade Redemption je na poli po krvi lačnícího žánru ticho. To je zvláštní skutečnost, protože téma vampířích vládců je velice rozsáhlé a nabízí spoustu možností. Například geniální dílo Briana Lumleyho “Nekroskop“, pentalogie, která si podmanila Anglii (a která si vehementně říká o filmové či herní zpracování) a později i celý zbytek světa, naprosto překopala vnímání upířího světa pro své čtenáře. Ale nikdo se, alespoň prozatím, na háček s velice chutnou návnadou nechytil, a tak se musíme spokojit s tím, co nám herní společnosti nabídnou.

Cryo, zdá se, si zasedlo na akční adventury z pohledu třetí osoby. Poté, co jsme přetrpěli pátý díl Tomb Raidera a vychutnali Project Eden, přichází z jeho náruče na naše disky další nadělení. Soul Reaver 2 (SR2) je, ačkoliv to z názvu nevyplývá příliš jasně, již třetím dílem série. Všechno začala hra Blood Omen: Legacy of Kain, jejímž hlavním hrdinou byl dnešní záporňák, Kain. Po jejím překvapivém úspěchu nastoupila na scénu hra Legacy of Kain: Soul Reaver. Ta se setkala s velice rozporuplnými reakcemi, především díky hádankám, které nevyhovovaly každému. Autoři tedy slíbili, že se polepší a snažili se ze všech sil spolupracovat na pokračování s hráči samotnými. A na hře to je vidět.

Soul Reaver 2 má obrovský spád. Ani se nenadějete a příběh odkrývající tajemství minulosti světa Nosgoth a samotné rasy vampírů vás vtáhnou pevně do své náruče. Je to zapříčiněno mrazivou až démonickou atmosférou, kterou hra oplývá. Pečlivě vybudovaná věž atmosféry je tvořena několika stavebními kameny a pokouší se ji bořit několik nepříjemných prasklin. Ale všechno pěkně popořádku…

První dojem, který na vás hra udělá, bude bezpochyby pozitivní. Ať už úvodní animace svou kvalitou připomínající Diablo II, či veškeré ostatní animační sekvence odehrávající přímo v enginu hry vás nezklamou. Není nic neobvyklého, když vám každých pět minut hra vezme na jednu minutu ovládání a Raziel rozmlouvá s nějakou více či méně lidskou postavou. Některé rozhovory se odehrávají za dramatických okolností. Jediné, co mohu vytknout, je absence titulků. Pro začátečníky v jazyce Williama Shakespeara asi nebude SR2 tím pravým ořechovým, protože příběh tvoří 60 % celé hry. Do hry je pro takový případ začleněn jakýsi deník (nebo lépe řečeno scénář), kde se objevuje obsah rozhovorů důležitých pro hru. Každému je dána dodatečně možnost s pomocí slovníku přelouskat několik desítek stránek textu, popisujícího přesné dění, ale už to není ono.

Bohužel nyní bude následovat první prasklina a její velikost rozhodně není zanedbatelná. Její jméno je ovládání a rozhodla se, že vám bude plést hlavu ještě dlouho a dlouho. Z nepochopitelného důvodu (ona je tím důvodem nejspíš PS2 verze) jsou pro pohyb stanoveny pevně kurzorové klávesy. To by nebylo nic až tak strašného, kdybyste k ovládání Raziela nepotřebovali ještě dalších pět či šest základních kláves a myš (kurzor + klávesy + myš = tři ruce). Pomocí myši otáčíte kamerou nezávisle na pohybu postavy. Samozřejmě se lze bez kurzorů obejít (hra nabízí volbu klávesy pro pohyb dopředu), ale v tom případě vám zůstane couvání a úkroky s hlavním hrdinou odepřeny již navždy. Naopak musím autory pochválit za zařazení klávesy pro “autoface“, která je v bojích nedocenitelná. Při jejím držení se Raziel automaticky drží nepříteli tváří v tvář a vám odpadá jeden problém – je zde viditelná snaha o odstranění úkrokového problému – při pohybu myší do stran se hrdina pokouší o jakési náznaky úhybů. Celkově by však dostala hra na základní škole z předmětu “Ovládání Raziela” s odřenýma ušima hodnocení dvě mínus. Pochopitelně celý problém neplatí u vlastníků gamepadů, kteří problém hravě vyřeší…

Třetí předmět, který se vyučoval ve firmě Crystal Dynamics, byla grafika. Zde malí programátorští žáčci poslouchali velice pečlivě a dělali si pilně poznámky a dle toho také budou reagovat naše centra zraku. Za svůj vzhled se ani Raziel, ani zbytek postav nemusí stydět. Architekturu a celkový dojem z úrovní mi moje oči popsaly jako výborný. Na plynulý běh hry nepotřebujete ani nijak silnou mašinu a přesto se můžete těšit na temnými barvami zpracovaný svět, který působí hodně depresivně. Především rozpohybování a animace hlavního hrdiny je lahůdkou a vy si budete ještě dlouho vychutnávat jeho ladné a vampýrsky sebejisté pohyby. Zajisté si všimnete synchronizace mluveného slova s pohyby úst, a to nejen v průběhu renderovaných animací, ale také v prostředí tvořeném herním enginem. Vzhledem ke skutečnosti, že upírům nevadí pobyt pod vodou, můžete si prostory pod hladinou mnohem více vychutnávat. Není to o tom hektickém spěchu “honem, honem, než mi dojde kyslík”. Vodní svět je skvěle zpracován a totéž platí i o chování vaší postavy. Prostě nádhera. Vysvědčení zdobí velikánská jednička.

Už je pomalu na čase, abych vám pověděl také něco o tom, jak se SR2 hraje. Raziela ovládáte z pohledu třetí osoby a většinu času bojujete s nepřáteli. Výjimečná je na hře možnost přepínat se mezi dvěma módy. Normálním pohledem na svět a tzv. spektrálním “duchovním” módem, v němž přestane existovat skutečný čas a také několik fyzikálních zákonů. Můžete například procházet některými, v reálném světě velice pevnými, materiály či sledovat ztrápené duše, jak tiše a bezcílně bloudí po pokřiveném světě. Hlavním vjemem, který vás ihned upoutá, je naprostá změna vzhledu a ozvučení celé hry. Začnou převažovat fialová, modrá a zelená a vy se cítíte být skutečně mimo prostor a čas. Navrátit se do normálního světa můžete pouze na místech k tomu určených. Tento jedinečný nápad (který byl použit již v předchozím Soul Reaveru) dělá ze hry zážitek a skýtá herním návrhářům gigantické manévrovací možnosti pro vymýšlení hádanek. A přesně to nám také hoši z Crystal Dynamics slibovali. A dočkali jsme se. Hádanky jsou zde hodně neokoukané a systém jejich řešení je mnohem příjemnější než v prvním díle (resp. druhém). Monstrózním dojmem působí světelné puzzly, jež jsou zpracovány s neobvyklou invencí a zaměstnají vás na dlouhé desítky minut.

Jako upír fakticky nemůžete zemřít, a tím je ve hře eliminován význam slova obtížnost. Přesto se v pozdějších fázích hry stávají i obyčejné souboje znepokojujícími duely. Nesmrtelnost je zde vyřešena zvláštním způsobem – v pravém dolním rohu obrazovky vidíte spirálu energie, která symbolizuje váš “život”. Doplňujete si jej prostřednictvím zákusků tvořených povětšinou dušemi vašich obětí. V nejhorším případě se můžete přepnout (nebo budete přepnuti) do duchovního prostoru a zde spapat několik zbloudilých dušiček. Ani duše se však nedají zahanbit a ještě vám leckdy pořádně zatopí. Existuje totiž předsmrtný stav, do něhož se můžete dostat, když vám ubude i v duchovním světě spirála energie na nulu. Za těchto podmínek vás hra obvykle přenese zpět k místu, které by se dalo označit jako quicksave (do oka podobného prstenu se přenese část vaší energie, která zde přetrvává po dobu pobytu ve hře), použít jej ale může pouze hra, ne vy.

Raziel může vraždit téměř se vším. Osahá si širokou škálu zbraní, ale základní jsou od úvodu holé ruce a díky neobvyklým schopnostem hlavního hrdiny také Soul Reaver. Základní údery jsou dva a blok, navíc máte k dispozici několik comb, které však Raziel používá sám a vy jejich výskyt nemůžete ovlivnit. Široká škála také zahrnuje “fatality”, jak by je někdo nazval. Soupeře můžete napíchnout na halapartnu, useknout mu hlavu, vyškubnout mu srdce a mnoho dalších variant. Nemohu si odpustit lehké opěvování titulní zbraně. Nezůstane totiž u její počáteční síly, ale časem ji budete vylepšovat různými elementy a získávat různé speciální vlastnosti. Plní také funkci klíče, který vám otevře cestu k nejedné nové lokaci. Nutno také podotknout, že okamžitě po přepnutí do spektrálního světa přicházíte o všechna elementární vylepšení Reavera a musíte je znovu získat v dobíjecích “kašnách”.

Ačkoliv jsem se výše zmiňoval o úrovních, toto slovo není tak zcela přesné. S nápisem “loading” se ve hře vůbec nesetkáte a o “levelech” se dá mluvit pouze jako o úsecích, které se nachází mezi dvěma animacemi. A tím se pomalu dostáváme k další puklině v na první pohled pevné stavbě Soul Reavera 2. Ještě na něčem nechal současný vývoj na PSX své nečisté pracky, a tím něčím je funkce SAVE. Jednoduše řečeno, možnost uložit hru se vám naskytne každých cca. 30-45 minut (někdy jsou úseky kratší, ale rekordní čas mezi rozehrávkami v mém případě činil téměř dvě hodiny!), což mi připadá jako přehnaně veliký časový úsek. Pokud vám vypnou elektřinu, musíte odejít na dlouho pryč od počítače a nebo se stane jiná neočekávaná událost, můžete se se svým dlouhým úsilím s jistotou rozloučit. Pravděpodobnost, že v takové chvíli naleznete “save point”, je mizivá. Nespokojený musím být i ohledně obnovy nepřátel, poněvadž tento nešvar výrazně kazí celkový dojem.

Nesmím zapomenout ani na prvek, který nezanedbatelně promlouvá do atmosféry celého projektu, a tím je hudba. Už v Alien vs. Predator 1 i 2 nám bylo dokázáno, že hudba může hrát přímo první housle a může v hráčově mozku vyprovokovat různé nepříliš příjemné představy. Zde to nebude až tak vážné, ale s účinky hudby se zde viditelně počítalo a je to poznat. Výstižný hlas Raziela vás nenechá na pochybách, že ani na zvukovou stránku nebylo zapomenuto a je také na špičkové úrovni.

S multiplayerem se ve hře vůbec nesetkáte, což mě pouze utvrzuje v názoru, že autoři se plně soustředili na pohlcení hráče do atmosféry hry a na příběhovou linii, což s povděkem kvituji. Není pochyb o tom, že při hře více hráčů by boj s Razielem ztratil svoje hlavní kouzlo.

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, k čemu bych své zážitky z hraní Soul Reavera 2 přirovnal, stále se mi do mysli vkrádá vzpomínka na nezapomenutelné chvíle strávené u japonské hry Metal Gear Solid (recenze). Mezi hrami je velký rozdíl, protože SR2 je mnohem akčnější a vystavěný na jiných principech a prostředí. Přesto tyto dvě hry mají jednu věc společnou – vtáhnou vás do svého nitra pomocí silných lanek příběhu a nepustí vás z náruče až do doby, kdy je s vyčerpáním dopaříte. Veškeré nedostatky jsou plně vynahrazeny duši vstřebávající atmosférou, vampýřím nádechem a tichým útokem na podvědomí, kde jsou ukryty všechny naše obavy. Ne že byste se měli tiše choulit před monitorem strachy, ale hlavně uvěříte, že JSTE TAM. Jen škoda, že dokonalý požitek kazí nešikovné ovládání a k absolutnímu pohodlí postrádám častější “save pointy” (na ukládání kdykoliv netrvám). Přesto vám mohu směle Soul Reavera 2 doporučit a obzvláště těm, kteří milují díl první. VAMPIRES RULEZ!!

Zdroj: Gameport