Severance: Blade of Darkness

Tak, doufám že teď čtou jen ti, kdo mají chuť podívat se na neuvěřitelně brutální, obtížnou a chytlavou hru z krásného fantasy prostředí. Blade of Darkness totiž všechny tyto atributy slévá dohromady a dává nám do rukou hodně, hodně macatou pařbu.

Severance je krystalicky čistá akce. Přesto je neúměrně složitější než Rune, se kterou je často srovnávána. Hlavní devizou Severance je možnost vybrat si jednu ze čtyř postav, jejichž styl boje je naprosto odlišný. Každá má jinou techniku – rytíř útočí pomalu, za to má ovšem štíty, trpaslík nejvíc vydrží, amazonka je nejrychlejší a nejobratnější, barbar zase nejsilnější… a pak má ještě každý jiné zbraně a bojové triky. S rytířem si jich užijete nejvíce a naučit se některá hodně dobrá komba a pak je použít v boji dá moc, moc práce a soustředění. Takový démon na konci úrovně Shalatuwar Fortress mi dal zabrat asi tři dny. První mise za každou z postav je pak jiná, ale všechny sledují stejnou dějovou linku. Na mapě můžete sice libovolně zvolit podle svého vlastního úsudku, na kterou ze dvou dostupných misí se vrhnete, ale stejně budete muset projít všechny postupně, takže jde jen o to, který název se vám líbí více…

Zbraně ve hře jsou opravdu velice rozmanité, začínají lehkým mečem, končí dokonalým Sword of Ilanna. Mezi nimi jsou palice, sekáčky, luky, kopí, sekery a mnohé další věcičky, které vás doprovodí na cestě za poznáním anatomie roztodivných nepřátel. U sebe můžete mít nanejvýš tři zbraně a tři štíty, které se liší útočným a obranným číslem i výdrží.

Nepřátelé jsou velice rozmanití. Bestiář obsahuje podivné slepence masa poskakující na dvou křivých nohách, démony, rytíře, orky, černé skřety, zlobry, zombíky, kostlivce a jiné. Nejvíc legrace jsem si užil se zombíky, kteří jsou neuvěřitelně pomalí. Pokud jim useknete ruce, budou na vás útočit neutuchající salvou zvratků, pokud jim useknete nohu, umírající zombík se za vás pověsí a marně se snaží vás ještě alespoň pokousat, než se bezvládně zhroutí u vašich nohou. V celé hře vás provází tolik různých ukázek smrti a utrpení, až jsem občas pochyboval nad soudností tvůrců. Údy a hlavy létají vzduchem a když se pak ohlédnete na prostranství kde vás před minutou napadlo pět rytířů, překvapí vás množství krvavých louží a zbytků těl. Všechno ještě koření vaše neustálá snaha docílit u nepřátel co nejefektivnější smrti. K tomu  jsou speciální údery a komba. Některádokáží na odkrytém boku nepřítele opravdové divy.

To všechno by ale stálo za nic, kdyby nebylo krásné grafiky Severance. I když ostřílené veterány nepřekvapí, určitě je ohromí jedním detailem – “živými” stíny. Tak ohromně atmosférický prvek jsem ještě v žádné hře neviděl. Dokonalost tohoto efektu je přitom až geniálně jednoduchá: Plížíte se temnou jeskyní a najednou zaslechnete charakteristické skřeky nepřátel. Vytáhnete meč a postupujete opatrněji. Najednou před vás vyletí ohromný stín orka mávajícího zahnutým mečem. Šest metrů vysoký nepřítel se k vám rozeběhne. Ustupujete a stín se začne zmenšovat. Zpoza rohu vybafne “pouze” rozlícená skřetí hlídka. Tak přesně tohle se vám bude stávat velice často. Díky bohu za tento prvek, protože je nedílnou částí dramatických bojů.

Další část mozaiky je hudba. Bubny za hradbami zbořeného hradu dokreslují houpavý let sněhových vloček a daleko před vámi se rýsuje černý obrys běžícího protivníka. Tasíte meč a rozeběhnete se proti nepříteli. Hudba se pomalu mění společně s blížícím se řevem orka. Ve chvíli, kdy je dost blízko, přijde na řadu obrovský symfonický orchestr. Když se poprvé do sebe zakousnou zbraně, začne krvavá bitka doprovázená agresivními tóny. Tohle je tak děsivě impulzivní, že jsem někdy přestal vnímat dění na obrazovce a jen se zaposlouchal, což samozřejmě můj rytíř odnesl.

Zvuky, skřeky, řev, chrčení, cinkání brnění, zurčení řeky, dupání démonů, šepot, sténání v dálce, sesuv laviny, padání kamenů. Moc zvukového doprovodu Severance navodit vám mrazení v zádech, úleky nebo husí kůži je až fantastická.

Bohužel, hra má jedno mínus. Jedno velké, těžké mínus, které jí táhne do hloubek, pro začátečníky nedozírných. Tím balvanem je ovládání. Boje jsou tak rychlé a zákeřně těžké, že než se stačíte pořádně rozkoukat, už ležíte rozsekaní v kaluži krve, s cukajícími pahýly místo končetin a fontánkou místo hlavy. Severance je kakofoní symfonie úderů do klávesnice a otírání potu z čela myši. Každé máchnutí meče, každý složitější trik, každé upšouknutí ve hře se vám bude zdát děsivě komplikované, alespoň než překonáte nevyhnutelný odpor v prvních minutách. V těch vás do hry táhne jedině a pouze hezká grafika. A přitom potřebujete k ovládání rytíře jen šest kláves plus šipky a myš. I tak vám ale začátky přijdou krušné, dokud nenajdete tu eleganci pohybů, ten tanec seků, tu krásu tříštěných kostí, ten libý pocit vítězství, tu dokonalost boje v Severance: Blade of Darkness.

Co nám ještě tak pěkná hra může nabídnout? Velice slušnou délku, pěknou porci příběhu a hodně hodin vynalézání taktiky na pozdější bosse. Ke konci už by si možná nenavyklý hráč usnesl, že všechno se točí jenom okolo drcení zástupů nepřátel, ale o to přesně jde!!!! V tom spočívá to, co vás u Severance udrží. Jen je třeba si k tomu najít cestu. Po Diablu je to krásná změna, ale přesto je to “jen” velice, velice, velice dobrá mlátička, prodchnutá gargantuovskou porcí atmosféry temné fantasy, která se jen tak nevidí.

VELKÉ SCREENSHOTY: 1. 2.