Sacred 2: Fallen Angel

Do návratu krále RPG her, Diabla III, zůstává nějaký ten pátek a vývojáři se pokoušejí vydělat na nedočkavých hráčích, kteří se vrhnou po všem, na čem je napsáno RPG. Společnost Ascaron není výjimka. Po prvním dílu se snažili připravit megalomanskou hru v podobě pokračování Sacred: Padlý anděl. Celkem nezajímavý příběh nás opět přivádí do pohádkového univerza Ancarie, které je, jak se vývojáři dušovali, opravdu gigantické. Obrovský svět, dle tvůrců větší než Oblivion, je přeplněn pohádkovými, exotickými i netradičnými lokacemi. Punc detailnosti prostředí i postav dodává skvělá grafika, díky níž si hráči můžou naplno vychutnat pobyt na magickém místě. To by bylo k chvále, aby se o mně neříkalo, že jsem nespokojený hnidopich, a teď k té horší stránce.

V slepé a nezasvěcené naivnosti jsem sáhl po první hře, která se mi dostala do rukou a měla na obálce sličnou děvu. Přiznám se, že jsem neměl dřívější zkušenosti s první částí a ani jsem nijak nepátral, jestli stála nebo nestála za to. Zato jsem se plně přesvědčil o kvalitách jejího nástupce, které by měly být logicky o několik tříd výš.

Zrození hrdiny- o krok blíže záhubě

Jak bývá zvykem u her tohoto typu, prvním krokem před vstupem do virtuálního světa je váš počítačový protějšek, který vás jako hráče hráče reprezentovat. Celková nabídka sestává ze šestice hratelných charakterů: Serafinka, Inkvizitor, Dryáda, Elf, Stínový válečník a Chrámový strážce. Společný rys všech postav je kombinace síly a magie (might&magic), která se rozličně variuje. Serafinka vládne skvěle mečem i světlou magií, jako jsou ochranná kouzla nebo ovládnutí nepřátel (kteří dočasně bojují po jejím boku – kouzlo s výstižným názvem Konvertování), současně. Inkvizitor je temnou obdobou anděla, rozdíl je jenom v útočných prvcích a v magii (specializace na zotročování duší, nebo vytváření vlastního doppelgangera-dvojníka). Lesní Dryáda je mistryní v lukostřelbě a voodoo magii (obsese se scvrklými hlavami), zatímco Vysoký elf již typicky vládne ohnivou, ledovou a podpůrnou magií. Vládce zbraní na blízko, Stínový válečník, je obdobou Barbara z Diabla, řve, skáče, a ještě povolává mrtvé. Je to postava, která radikálněji vybočuje ze zdánlivého konceptu ryzí fantasy, jelikož je přímo inspirována egyptskou mytologií a ještě přináší prvky sci-fi. Její devizou jsou palné zbraně a manipulování s T-energií.
Se svým hrdinou si vybíráte i svého patrona, boha. Přízeň jednomu z bohů přidává bonusové body ke zručnostem a jednu speciální schopnost. Bohužel, nejde o žádné novátorství, jelikož strategické RGP Sacrifice předvedlo přisluhování různým kultům již před devíti (!) lety. Nezbytný je i výběr, jestli chce hráč následovat cestu světla, nebo temna.

Herní revoluce naruby- exkurz do minulosti

Vzhledem k fixnímu přesvědčení je jasné, že ve hře nemáte žádnou svobodu nebo autonomii. Buďto vykonáváte úkoly na straně dobra, nebo zla, přičemž žádná jiná možnost není. Dobrý hrdina se nemůže spustit na šikmou plochu a ze zloducha spasitel nebude. Zdá se to jako detail, ale v praxi jsou důsledky nedozírné; geniální Fallout 3 a jeho svět, v němž jste naprosto svobodní, poskytuje diametrálně odlišnou zkušenost. Nebudu ani zbytečně popisovat příběh, protože je nevýrazný tak, že jeho přítomnost absolutně nevnímáte, a navíc je ještě nechutně vykonstruován, aby prodloužil mučivé hodiny. Ze začátku bojujete čtvrtinu hry proti orkům, jen abyste se stali v polovině jejich stěžejním spojencem. Je to jenom jeden z mnoha lapsů, které se netýkají jenom příběhové linie.

Ve své podstatě nejde ani tak o klasické RPG, jaké známe například z legendární dílny Black Isle Studios, ale o zběsilou klikací mánii. Úhelným kamenem hry je uklikat se k smrti. Souboje jsou na prvním místě. Kromě hlavní linie, kdy musíte procestovat celou mapu skrz naskrz, včetně podzemí, a zabít mocné stvůry na konci každého aktu, jsou možnosti doplňujících questů chabé. Stejně tak primární úkoly „dones, odnes, promluv, najdi, zabij a doprovoď“ se střídají i v sekundárních questech.

Zastaralý herní koncept, který se snažili tvůrci ukrýt do působivého vizuálního habitu, ale i malé dítě vidí, že císař je nahý. Nejprve jsem si myslel, že hraji jinou hru, když jsem všude slýchal, jaká je Sacred 2 úžasná pařba. Úžasná pařba by to byla před deseti lety, teď jde jenom o muzeální kousek. Vývojářům se podařilo udělat ne jeden, ani dva, nýbrž hned několik kroků dozadu. Skvělá ukázka herní revoluce naruby.

Pohádková fantasy pro nejmenší

Vývoj postavy je zpočátku chaotický, ale postupně se v něm naučí orientovat i mladší ročníky bez RPG zkušeností. Již klasicky se rozvíjejí hlavní atributy jako síla, obratnost, inteligence s dodatečnými body do konkrétních zručností (tzv. skillů). Těch příliš není, jsou rozděleny jen do tří kategorií. Vlastnosti i skilly se dají zvyšovat předměty a runami. Magické kameny můžou být rovnou aplikovány na postavu, což znamená permanentní zvýšení schopnosti, nebo zakomponovány do předmětů, kde v kombinaci s vlastnostmi magických artefaktů zvyšují efektivnost. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jde o revoluční aspekt.

Vlastnosti se dají ještě zpestřit magickými kameny různých velikostí a síly. Přidanou speciální vlastností je jízda na koni (tzv. mount). Ze začátku jenom běžný grošák, později má každá postava své specifické zvíře, ať už jde o tygra, pavouka, ještěrku nebo magický mechanismus. Putování na hřbetu speciálního zvířete umožňuje používat zvláštní schopnosti, zatímco z koně můžete jenom sekat/střílet. Opět se nejedná o žádnou radikální výhodu, jelikož ve World of Warcraft nebo Age of Conan, jsou mounty rutinní záležitostí a v případě zmíněných titulů i mnohem zajímavější (například gryf). Otravný je i pohled z ptačí perspektivy, kdy se dá jenom zoomovat. Abyste měli lepší přehled o bitvě, musíte si obraz přiblížit, čím si zúžíte periferii, a tudíž nevidíte na nepřátele, kteří kouzlí nebo vás ostřelují.

V prvních dnech hraní mě nesmírně vytáčel způsob orientace ve hře. Na ne celkem přesné mapě se zaznačují lokality, kam máte přijít. Díky kompasu by hráči měli mít představu, kam směrují. Jenomže navigace je tak chaotická, že někdy strávíte i třicet minut bloumáním a hordy otravných monster za vámi všude polezou. Po několika zkušenostech s putováním napříč novým teritoriem zjistíte, že celá hra je koneckonců limitována předem určenými stezkami. Stejný problém jako v Zaklínači – nemůžete si chodit, kudy byste chtěli. Tímhle objevem opadnou všechny iluze, které v sobě hráči živili, protože hra neumožňuje prakticky žádnou autonomii ani svobodu výběru (prvotní výběr dobra nebo zla), všechno je předem naskriptováno! Hráči se tím pádem ocitají ve virtuálním vězení.

Bestiář je žalostná parodie. Kromě pohádkového vzezření monster a kreatur, které není škodu (přežili jsme to u Pool of Radiance, přežijeme i teď), se designéři nezdravě inspirovali kvalitnějšími tituly a na škodu Ascaronu je zkušenější hráči okamžitě prokouknou. Ve snaze vytvořit atraktivní kombinaci různorodých prvků nebylo tolik pozornosti věnováno sci-fi (nebo-li steampunku), takže v hráčích občasná energická věcička vyvolá jenom nostalgické vzpomínky na hodiny skvělé zábavy strávené u pamětní hry Arcanum.

Už jsem zkusil mnoho herních titulů, ale tenhle je jeden z mála, při kterém jsem byl znechucen a každá hodina strávena hraním mě stála strašlivé přemáhání. Příjemný dojem z epického univerza opadne po několika hodinách spolu s nadšením i vůlí hrát.

Primitivní Sacred 2 je vhodný pro mládež zblázněnou do současné fantasy vlny. Pokud máte prcka do 15 let, který miluje draky, meče a magii, tak tohle je hra přesně pro něj. Pařani pamatující skvělé časy s Baldur´s Gate, Icewind Dale či Planescape Torment, vyhněte se Sacred, protože je skutečně padlým andělem.