Halo: Combat Evolved

Halo ve svém hype-stádiu sliboval unikátní mix akce a strategie, nakonec mix akce a simulátoru a nakonec pouze akční mix. I přes neuvěřitelně slibná preview, ochutnávky v podobě úchvatných filmečků a velké množství nadržených hráčů, se verze pro PC zdržela o zhruba dva roky.
Proč? To je ve hvězdách, možná spíše v marketingových studiích distributora hry, firmy Microsoft. Bungie Studios totiž původně hru měli vydat na PC, ale pak je Microsoft požádal (čti odkoupil), aby hru udělali exkluzivně pro jejich X-Krabičku.

Naštěstí po nějaké té sumě k dobru přispěchali Gearbox (stojí za nepřekvapivým HL: Blue Shift a vydělávají na Tony Hawk´s Pro Skater 4…), načež hru řemeslně předělali pro osobní počítač. Takže již není třeba truchlit, epický příběh o SF rytíři v šedozelené zbroji, poslední šanci lidstva, může začít.

Halo Vás uchvátí grafikou. Ačkoliv je titul již postarší, jeho zpracování rozhodně srší originalitou a svědomitým přístupem grafiků. Ohromné prostory prstencové planety, ale i boje v uzavřených koridorech lodí a mimozemských komplexů budou vždy a za každých okolností pastvou pro hráčovo oko.

Kromě toho nejvýraznějšího (grafiky) má Halo ještě několik trumfů, a netradičně začnu hudbou. Ta si totiž zaslouží vyzdvihnout ze všech ingrediencí nejvíc. Už dlouho jsem se ve hře nepřistihl, že střílím s brokovnicí do rytmu hudby, nebo že extaticky běhám do kola mezi nepřáteli a zabíjím je pažbou, protože odběhnout pro náboje do kulometu by znamenalo ocitnout se v lokaci, kde už hudba nehraje… prostě to, co Halo vychrlí už v menu (po úvodním chorálu totiž hraje celý soundtrack) je unikátní.

A nyní k samotné náplni hry. Nebudu se rozepisovat o tom, že jsem doteď nepochopil, jak se vůbec “Ring World Halo” udrží pohromadě (v podstatě je planeta úzký prstenec, přičemž povrch planety s oceány a kontinenty je na vnitřní straně prstenu, na vnější jsou kovové konstrukce a trysky velikosti kráterů). To, co je důležité, je příběh a atmosféra.

Halo se drží atmosféry filmů Zachraňte vojína Ryana, Vetřelci (hlavně druhý díl) nebo Hvězdná pěchota, a to je dobře. Příběh je silně militaristický. Hráč v roli kyborga přezdívaného Master Chief (nikoliv Chef 🙂 přilétá na lodi Pillar of Autumn, mířící od kolonie zničené Covenantem k zatím neznámému útvaru Halo.

Loď je napadena dvěma Covenantskými křižníky a evakuována. První mise se odehrává během evakuace, kdy se zapojíte do bojů o záchranu lodi, zatím co do ní proudí zástupy nepřátel. Dostanete na starost AI jménem Cortana, program ženského pohlaví, který vás bude zásobit daty i suchými hláškami, a váš úkol je zachránit ho. Pokud by totiž Cortana padla do rukou slizoidů, dokázali by z ní získat nejtajnější údaje v lidských dějinách: přesnou pozici Země. Přistání záchranného modulu na Halu nikdo kromě Master Chiefa (a Cortany v jeho helmě) nepřežije, a vy se v prvních misích vydáváte hledat přeživší posádku, zformovat odboj proti Covenantu a zjistit, co se to sakra na té prstencové planetě děje…

Tím se dostávám k prvnímu nedostatku hry, a to je až přílišná sterilita prostředí. Dobře, krev se rozstřikuje… když se rozhlížíte, zbraň se v hudu pohybuje velmi realisticky, světelné efekty jsou také pěkné… ale něco hře chybí. Něco, co by ji udělalo reálnější a hráči bližší. I když jakmile začne první boj, rychle na podobné úvahy zapomenete.

Za jeden z nejlepších akčních počinů poslední doby považuji počáteční misi The Silent Cartographer, která je skutečně úžasná. Projedete se džípem Warthog, z něhož vaši spolujezdci kropí okolní nepřátele, naběhnete do nepřátelské základny, všechno vykropíte olovem… a vůbec – idylka…

Variabilita misí je obecně velmi vysoká. Ve třetině hry se projedete v tanku Scorpion, později zalétáte v Covenantském letounu Banshee, zastřílíte si ze statických věží a vznášedel Ghost. Vozidla obecně jsou pak tím, co Halu dává ten správný ráz zuřící bitvy. Nepřátelské vehikly jsou skutečně krásné a po zásahu z raketometu ještě nádherně vybuchují. Iluze boje proti slizácké přesile je skvělá.

Bohužel, nepřátelé jsou nejhorším prvkem hry. Jsou tupí. Kromě Jackalů nabíhají bez špetky taktického myšlení ve vlnách tak, aby šli skosit bez nutnosti vyměnit zásobník. Překvapuje mne, že si v Bungie neuvědomili, že malá různorodost nepřátel spojená s jejich tupostí může hru pohřbít. Nebýt vozidel, hra by v dnešní době propadla. A proč jsou Jackalové “hnusný zákeřný svině”, kterým inteligence z textury kukadel rovnou srší, a ostatní jsou blekotající dobytek, to jde mimo mě.

Setkáte se s nadmíru zajímavým světem, celkem ucházejícím příběhem a dokonalou akční řežbou, v polovině repetitivní, avšak ke konci znovu svěží a originální. Kromě vás má hra ještě dvě další hlavní postavy: zmiňovanou Cortanu a také Monitora, ale jejich význam v ději nehodlám odhalit.

Po Monitorově klidném prohlášení (zhruba hlas arogantního a minimálně bisexuálního elfa po dvojité dávce LSD): “Oh, here they come again! I hope it won´t be a problem if I leave you here with them for a while…” vám bude běhat mráz po zádech.

Flood je anglicky povodeň. A přesně tak si budete připadat ke konci hry, kdy se brokovnice ukáže být nejvhodnější zbraní. Přiznám se, že tak moc běhání a střílení jsem nezažil od dob, kdy jsem se snažil hrát Alien vs. Predator za Mariňáka na “Director´s Cut” (životnost do té doby, než začnete přebíjet zásobník). Naštěstí je Halo velmi konzoloidně nereálná hra, ve které jste skoro nesmrtelní. Ale při pohledu na blížící se zástupy Floodu vám bude i Overshield a raketomet málo…