Doom III

Doom III konečně vyšel a ukázal, co způsobilo komplikace při jeho uvedení na herní svět. Grafická stránka hry, hlavní důvod neustálých změn data vydání, je skutečně neuvěřitelná. S tím ale nejspíše každý počítal, a proto se v recenzi budu věnovat spíše jiným aspektům herní legendy, která se jen o fous vyvarovala označení „when-it´s-done-game“.

Hraní DIII je nezapomenutelný zážitek. Sbírá totiž ty nejlepší prvky z klasické FPS scény staré školy a servíruje je v moderním, temnotou naplněném, mrazivě futuristickém podání. Pokud neradi u her přemýšlíte, máte rádi rychlou akci a náladu na ďábelský mix SF a moderních monster, je tohle přesně co hledáte.

Z pohledu hráčů zmlsaných poněkud sofistikovanějšími tituly (Thief 3, Deus Ex 2…) nebo veteránů zvyklých proběhnout každou střílečku za příjemných osm hodin bude Doom 3 jen průměrnou akční hrou, kde stísněné a tmavé prostory společně s krásnou grafikou a téměř filmovým zpracováním zakrývají plytký příběh. Půjde o samoúčelné vykrádání cizích nápadů, následně roubovaných na osvědčené schéma co naposledy fungovalo někdy v herní prehistorii.

Celkový dojem z hraní je u každého hráče velmi rozdílný, neboť Doom III se na jednu stranu tváří jako titul zpracovaný nejmodernějšími metodami, ale pod pozlátkem grafiky, zvuků a hudby najdeme čistokrevnou, neuvěřitelně syrovou, brutální řežbu, jež na mozek hráče klade stejné nároky jako zakoupení a snědení hamburgeru.

Byl bych s tímto přístupem autorů spokojen, kdyby byl podpořen dobrým příběhem a nelemovaly ho fatální, skoro začátečnické chyby, způsobené dvojí snahou zavděčit se jak fandům prvních dvou dílů trilogie, tak i trendu FPS 21.století.

DIII je vlastně předělávka starého Dooma, v jiném prostředí a s monstry jak z jedničky, tak dvojky. Prvních pár minut působí hra naprosto neskutečně, jako živoucí legenda. Po první hodině, vyplněné nepříjemným pocitem, že té temnoty je všude až moc a že ten první Imp byl zákeřnější a rychlejší než vetřelci v AvP přijde rozhodující moment, který u většiny her přichází až tak v polovině – dohrát, nebo nedohrát?

Pokud vás atmosféra hry chytne, rozhodně vás nepustí a právě díky ní bude hra fungovat. Pokud ale nenajdete tu správnou notu a nesladíte se s tou hororovou symfonií, nemá cenu dále pokračovat. Nic radikálně jiného, než co uvidíte v prvních dvou hodinách, už vás v tom případě nemůže ohromit.

Pro ty, kdo neví o čem DIII je:
Zhostíte se role bezejmenného mariňáka 22.století vyslaného na Mars, kde v útrobách stanice vlastněné UAC (Union Aerospace Corporation) probíhají tajné experimenty a v souvislosti s nimi se záhadně snížila bezpečnost vědeckého i civilního osazenstva stanice. Mizí a šílí lidé, zvyšuje se počet bezdůvodných napadení, hlášeny jsou vraždy… Krátce po příletu dostanete úkol najít šíleného vědce, zabarikádovaného někde pod stanicí. Ten vás včas varuje a alespoň něco o probíhajících událostech osvětlí („Vím, že tam dole probudili Ďábla. Vím, že je Ďábel skutečný, protože jsem pro něj postavil klec.“), načež propukne Peklo a váš boj o přežití může začít.

Elementy FPS:
S pekelnými démony (mimochodem velmi pěkně designovanými. Asi nejhezčí monstra, co jsem ve FPS zatím zabíjel) a nemrtvými se utkáte za pomoci arzenálu zbraní, které jsou si bohužel dosti podobné. Většinu času vystačíte s brokovnicí a útočnou puškou. Raketomet a granáty jsou naprosto nepoužitelné, pokud nechcete po zdech úzkých a neustále někam zatáčejících koridorů rozstříknout sami sebe. Zajímavá je pak pekelná kostka, která používá duše zabitých nepřátel proti jejich kolegům a sama se k použití v boji ohlašuje potutelným „Use us!“. Nejvíce legrace si užijete s motorovou pilou, jak je již v sérii zvykem.
V době, kdy je v akčních hrách každá zbraň určena pro jiné taktické využití, vrací se DIII k přístupu „čím větší, tím lepší“ a tak se budou zbraně ve vašich rukách zvětšovat, ale jejich použití zůstane stejné – namířit na nepřítele a držet na něm mušku co nejdéle.  
Nepřátelé jsou různorodí, jejich taktika je ale většinou jednoduchá: buď míří přímo k vám a tváří se naštvaně, nebo na vás útočí z dálky nějakou nechutnou obdobou ohnivých koulí či konvenčními zbraněmi. Občas se setkáte i s něčím, co by se dalo označit za bossy, a to jsou pak vskutku lahůdkové střety. 
Občas budete proklínat tvůrce hry za to, že dovolili nepřátelům objevovat se kdekoliv – i v místech, kde už jste předtím všechno živé i neživé vystříleli. Po chvíli si ale na pekelné brány otevřené za zády dokořán zvyknete a začleníte je do své čistící strategie. Škoda jen, že když už někoho pracně sestřelíte, rozpadne se v záplavě jisker a ohně, takže se nekonají moře mrtvol jako v předchozích dílech hry. 

I přesto, že vás na Mars vyslali, abyste se připojili ke stávající vojenské posádce, skončíte samozřejmě sami proti desítkám monster, a v jednotce mariňáků se ocitnete jen když se k vám bude blížit šouravým krokem zombíků.
Zajímavým prvkem je vaše PDA, na kterém můžete přehrávat záznamy pracovníků stanice nebo filmečky a dokumentaci například ke zbraním. Jde o prvek, který plní podobnou funkci jako Translator v prvním Unrealu – čtením zpráv lidí, kteří byli na daném místě před vámi, se dozvíte kusé informace o nepřátelích, o celkové situaci nebo třeba tajný kód od laboratorní sekce experimentálních zbraní. Jelikož se nic nedozvíte o hlavní postavě hry, alespoň si můžete přečíst emaily jiných lidí…

Po čase jsou i lekací momenty a hrůzné scény dosti předvídatelné, a jestliže jste viděli alespoň jeden hollywoodský horor, najdete zde stejné zásady vyskakování monster, a dokonce i gradace chabého děje je podobně předvídatelná. A tak i když infarktových momentů a adrenalinových přestřelek bude přehršel, jejich děsivost časem vyprchá. Poslední třetina hry vytáhne ještě jeden trumf v podobě pekelných vizí a halucinací, které opět vnesou něco děsivosti a napětí do jinak již zažitého postupu čištění řetězce místností a hal. 
Navíc vyvstanou některé nelogičnosti – mariňák 22. století s plasmovou puškou v ruce má baterku, co osvítí sotva tři metry, ani jedna z jeho zbraní nemá svítilnu a on sám nemá ani nejzákladnější výcvik v tom, aby udržel baterku a pistoli dohromady. Dokážete si představit drsoně v SF plátové zbroji a slušivé helmě, s plasmovkou přes rameno, jak oběma rukama drží baterku a klepe se strachy, jestli stačí tasit zbraň dřív než ho nějaká bestie odkrví svými drápy? Působí to trapně.
Jako řešení doporučuji stáhnout mody, které tuto záležitost řeší. Bez nich je hra pro mnoho lidí nepřehledná a zmatená.
Další rozpor vzniká ve chvíli, kdy poznáte, jak neuvěřitelně vydrsnělé jsou obranné mechanismy základny – malé pavoučí drony dokáží kosit démony mnohem lépe než batalion mariňáků, a stejně se Peklu podařilo základnu ovládnout. Nebo proč se z hlavního hrdiny nestala zombie, stejně jako ze všech ostatních lidí na základně?
Jak jsem řekl – hra nepředpokládá, že o ní budete přemýšlet.

Doom III je klaustrofobická, depresivní záležitost s úžasně temnou atmosférou a největší koncentrací černoty v počítačové hře, jakou jste kdy viděli. Proti jeho děsivosti se postavila nejen funkce Quicksave, ale i předvídatelnost situací, nepříliš nápaditý design úrovní a přímočarost děje.
Přestože je akce rychlá a celkem jednoduchá, jen tak vás neomrzí díky své vypjatosti a právě střety s nepřáteli dělají z Dooma skvost a vytahují ho z průměru.
Grafika je úžasná, fyzika reálná a efekty skvělé. Je zde několik vychytávek, jako například nejreálněji zpracované ovládací panely, jaké kdy ve hře byly (hra se při jejich použití nepřepíná do speciální obrazovky, ale panel ovládáte v té podobě, jak jej vidíte za normálního pobíhání kolem), nebo krásné výbuchy a následně odletující kusy nepřátel…
Po polovině hry se začnou dít věci, na které se nezapomíná, a ze kterých by slabší povahy mohly mít pravé noční můry. Průchod chodbou zalitou krví a zbytky lidských těl nebo boje s většími démony jsou natolik šílené, že jsem občas při jejich sledování pochyboval o své příčetnosti.
Multiplayer je bohužel naprosto nepoužitelný, pomalý a ve srovnání s dnešní špičkou nudný.

Shrnul bych tento pokus ukázat Doom III v jeho nahotě a bez reklamního balastu asi takto: pokud je pro vás grafika hry důležitá, přičtěte si k hodnocení 1 bod. Pokud hledáte ve hře hloubku, příběhovou propracovanost a osobní zážitek, jeden bod uberte.
Přeji příjemnou návštěvu Pekla.