Dies Irae aneb město pod městem

Ten telefonát byl i nebyl skutečný. Byl součástí městského LARPu, konkrétně trvajícího celý březen pod názvem Dies Irae. Osoba na zastávce je game master, spisovatelka fantasy a čerstvá psycholožka Ivana Kuglerová. Ten rozhovor si docela užila, není těžké zachovat vážnou tvář, je těžké zachovat si před „civilisty“ vůbec nějakou tvář.

Co je LARP? Live Action Roleplaying. Nejživější hra na hrdiny, jakou si dokážete představit. Trochu jako Dračí doupě, ale živelnější, dynamičtější a reálnější. LARPů je několik druhů, patří mezi ně i „dřevárny“. Na území Prahy probíhají LARPy městské, s vysokým stupněm „roleplayingu“, ale bez kostýmů. Několik jedinců stvoří scénář, na jehož počátku stojí poměrně jednoduchá a přehledná sada pravidel (přirovnání k jednodušším pravidlům DrD není od věci), která se však během hry stále doplňuje, vyvíjí se za pochodu, často za měsíc dosáhne takové spletitosti, že je jen dobře, že hra už končí.

Tento LARP těží z atmosféry celé Prahy, města přímo stvořeného k tomu, aby se v něm potýkali andělé s démony, mocní kouzelníci s draky a všichni dohromady se stali svědky Soudného dne a vpádu čtyř jezdců apokalypsy do města. Legenda k letošnímu příběhu zosnovanému autory hry praví, že podle legend existuje jakési archetypální město – místo, které bylo kdysi spojeno se všemi městy světa pomocí tajných bran, průchodů. Ale pak se kouzlo vytratilo, genius loci zmizel stejně jako brány. Nikdo neví proč. Ale brány se znovu otevřely a do města proudí démoni.

Příběh jako vystřižený z knih Neila Gaimana s příměsí Roberta Holdstocka. Město pod městem, místo, kam se můžete propadnout. Hráči jsou rozděleni na dvě skupiny: Pražskou a Městskou. Ti první nosí na hrudi bílou placku, ti druzí rudou. Aby se mohli potkat, musí projít jednou z patnácti bran, které jsou podle magického kódu rozmístěny po Praze.

4. brána. Ampla – Letná u kyvadla
Průchod: postavte se 5 kroků od schodů k pravé bráně pod pochodní, zády k řece (vstup). Podívejte se doleva, doprava a doleva a pokud nic nejede, dojděte pozpátku ke svítilně naproti bráně. Tam 3x zadupejte, utáhněte si tkaničky a přejděte k lavičce nalevo od brány. Tam si sedněte na dobu 2 úplných přesunů kyvadla hodin, pak se vraťte na výchozí pozici a bez ohlédnutí projděte mezi vstupními sloupy brány (výstup).

„Z hlediska reálného mějte prosím na paměti, že se pohybujete ve světě, v němž platí zákony ČR,“ píše v pravidlech Ivana. „Hra v současném městě má ještě jeden důležitý aspekt: ať jsme co jsme, maskujeme se většinou za lidi. Takže váš kostým se asi nebude skládat z plátové zbroje a andělských křídel, ale spíš z kožené bundy a ocvočkovaných rukavic, nebo třeba slušivého kostýmku a lodiček. A nezbytností nebude meč, ale mobil, internet, hodinky, ale taky občanka a tramvajenka. A občas budete potřebovat šestistěnnou kostku,“ dále Ivana objasňuje začínajícím hráčům, jakým způsobem bude hra probíhat. Je důležité uvědomit si, že hra probíhá nepřetržitě. Jakmile skončí škola, případně práce, přepínají hráči pomyslnou páčku a mění se ze studentů na alchymisty, teroristy, upíry… Vzhledem k tomu, že většinu doopravdy tvoří vysokoškoláci, je zaručena jistá kreativita v chování a o zábavné situace je postaráno. Ale i jinak velmi racionální lidé mohou mít problémy s oddělením času reálného a hracího.
Hrává se často celou noc. LARP je vysilující jak psychicky, tak fyzicky, po měsíci, kdy se prakticky nevyspíte, není zrovna snadné hru dokončit. Pracující studenti si berou častokrát na poslední týden dovolenou, aby se mohli plně soustředit na dohrání.

„Ministerstvo zdravého rozumu varuje: Zpátky do všední reality se pak vrací zatraceně těžko!“ – výňatek z pravidel.

„Jsou skupiny, které hrají s kuličkovými pistolemi, není nad scény, kdy hráč v plném metru vytáhne kuličkovou brokovnici a s patřičným výrazem ve tváři se vrhne na nepřátele. To je pak jekot.“ Říká Ivana, k čemuž dodává, že po zásazích policie a hromadných zatýkáních hráčů omezili boj na dotek, maximálně papírové nože. I tak byla na skupinu hráčů hrajících kdesi kolem supermarketu povolána policejní zásahová jednotka. Že se jedná o hru, uvěřili až ve chvíli, kdy měli před sebou hromadu papírových nožů.
Rada v pravidlech říká přesně toto: „K reálné policii se pokuste chovat slušně a korektně, řiďte se jejími pokyny, počkejte, až se situace uklidní, a teprve pak jim vysvětlete, že jde o hru. Tenhle postup se zatím osvědčil nejlíp.“

Dies Irae hraje k osmdesátce hráčů, těch, co hrají poctivě každý den, je asi šedesát. Průměrný věk je něco málo přes dvacet let. Největší položku v rozpočtu činí účet za telefon, game master Ivana protelefonuje za jeden LARP přes 10 000 Kč. Každý z hráčů zaplatil 250 Kč manipulační poplatek, aby bylo zač telefonovat. Ivana má v průměru pět telefonátů za hodinu.

V LARPu se miluje, nenávidí, zabíjí a zase oživuje. Pomocí hrací magie jde leccos, ale i tak některé postavy nepřežijí a hráč se musí smířit s její smrtí. To bývají těžké chvíle. Druhá z pořadatelek – Natálie (studentka žurnalistiky) popisuje herní smrt svého přítele (31 let), který se živí jako překladatel: „…věčně vstával, došel si na cigaretu, odešel na toaletu, sedl k počítači a po asi pětiminutovém ulehnutí celý koloběh opakoval, samozřejmě za neustálého brblání a nadávání na celý svět ministrem financí počínaje a hráči (organizátory) konče.“

Ale pořád je to jen hra, která nedávno skončila. Jako obvykle ještě asi čtrnáct dní probíhal jakýsi dojezd, kdy se hráči stále schází na stejných místech a vzpomínají, jak hrdinně položili životy, a těší se na další LARP. Praha k němu přímo vyzývá!

Foto: Lucie Lukačovičová a Amberan